Firma Media Tex, která v Brodkorbově počínání pochopitelně spatřuje poškozování jména svých produktů, sklidila právě nedávno před soudem neúspěch, když na sociálně demokratického politika podala žalobu. Ten si tuto svou aktivitu vysvětluje jako formu „boje proti pravicovému extremismu“ a klade si za cíl zesměšnit pravicově orientovanou klientelu jmenované oděvní značky. V rozhovoru pro německou televizi ZDF vyjádřil Brodkorb své uspokojení nad výsledkem soudního přelíčení a hrdě prohlásil, že se mu prý doposud podařilo prodat asi tisíc artiklů „čápa Heinara“. Že se u Heinara nejedná o kdejakého obyčejného brodivého ptáka s dlouhým a silným zobákem, napovídá i jeho ztvárnění v logu persiflující oděvní značky, kde mu nad zobákem nechybí pověstný knírek. Rejstřík akcionismu Matthiase Brodkorba, fokusujícího se na pravicový okraj německé politické scény resp. na všechno, co Brodkorb pod pojem „pravicový extremismus“ přiřazuje, je ale mnohem obsáhlejší. Patří k němu v první řadě spolupráce na vytváření internetových stránek Endstation RECHTS, na kterých jako jejich spoluzakladatel pravidelně zveřejňuje příspěvky, které si kladou za cíl monitorovat činnost německého pravicového spektra, jak na zemské, tak i na celoněmecké úrovni.
A právě v jednom ze svých aktuálních příspěvků se Brodkorb věnuje kontroverzím, které vyvolává nizozemský populista Geert Wilders nejen u veřejnosti a u politických pozorovatelů ve své vlasti, ale i v německé politické scéně napravo od středu. Konkrétně: odmítnutí, které sklidil ve své straně poslanec frakce CDU v berlínském zemském parlamentu René Stadtkewitz za své postoje v kritice islámu a za své otevřené sympatie vůči holandskému politikovi, jehož si dokonce dovolil na říjen letošního roku pozvat do německého hlavního města, srovnává s odmítáním populisty Wilderse ze strany německé krajní pravice. Wildersovu sympatizantovi Stadtkewitzovi hrozí díky tomu vyloučení z frakce CDU, jejíž berlínský předseda Henkel se od rétoriky holandského populisty jasně distancuje: „Ideologie, která znevažuje člověka nebo z principu připisuje celkově a nediferenciovaně nějaké skupině jako muslimům, že nejsou ochotni nebo schopni tolerantního soužití, nemá se všeobecně akceptovanými hodnotami naší strany stejně jako naší společnosti vůbec nic společného.“
Brodkorb na svých internetových stránkách poznamenává, že to není pouze berlínská CDU, která s Wildersem nechce mít nic do činění, i když důvody tohoto odmítání Wilderse jsou naprosto rozličné. A všímá si už dlouho známého faktu, že německá krajně pravicová scéna vidí v kriticích islámu často spíše přátele „amerického východního pobřeží“ a Izraele nežli skutečné evropské patrioty. V článku se uvádí, že obzvláště pravicový magazín „Volk in Bewegung“, blízký NPD, se výtisk od výtisku snaží varovat německou pravici před kritiky islámu a tzv. „Israel-Connection“.
Citujme ale doslova z článku sociálně demokratického politika Brodkorba:
Solidarita pravicových kritiků islámu se státem Izrael přitom opravdu nemůže překvapit. Přeci jen se přitom asi jedná v první řadě o zahraničněpoliticky a strategicky motivované hlášení se k názoru dle motta „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. Kromě toho se zdá, že proizraelská propaganda se dá postavit do pozice užitečného ochranného štítu proti nařčení z pravicového extremismu a že politickému protivníku přes to všechno ztěžuje, aby vlastní aktivity kritiky islámu byly postaveny do špatného světla.
.
U Geerta Wilderse je ale ovšem zřejmě ve hře víc než jen tato takticky motivovaná finta už jenom proto, že podle svých vlastních údajů žil sám jako mladistvý několik let v Jeruzalémě. V jednom projevu, který 14. prosince 2008 pronesl v „Davidově městě“, se pateticky přihlásil ke společnému kulturnímu dědictví Západu: „Nosíme Jeruzalém v naší krvi, v našich genech. My všichni žijeme a dýcháme Jeruzalémem. My mluvíme Jeruzalémem, my sníme o Jeruzalému. Jednoduše proto, že hodnoty starého Izraele se staly hodnotami Západu. My všichni jsme Izrael a Izrael je v nás všech.“ Právě proto se prý Izrael a Evropa nacházejí v osudovém společenství oproti islámu a proto prý je Izrael na základě své geografické polohy kromě toho něčím jako obětní beránek: „Izrael dostává rány, které jsou určeny nám všem“.
.
Pro nejednoho německého pravicového extremistu je to ovšem pouze „protiislámská polemika“ a „pokorný poklonek před sionistickou lobby“ – takto každopádně slovně leptal Hermann Graf v antisemitském duchu v jednom aktuálním vydání magazínu „Volk in Bewegung“ proti pravicovému populistovi z Nizozemí. Wilders, který „identitu“ zjevně chápe jako kulturní a ne rasově-národoveckou, se u Grafa právě kvůli tomu dostává pod palbu, vždyť prý koneckonců „odbarvenému blonďákovi Wildersovi“ nejde o „zachování evropských národů jako etnicky rostlých, homogenních společenství“, nýbrž o židovsko-křesťanskou identitu Abendlandu. Ale protože právě takováto identita je ovšem naproti tomu v mnohých krajně pravicových kruzích chápána jako zdroj universalismu lidského práva jako kupř. globalizace a tím jako zdroj promíchávání národů a kultur, chtějí mít s Wildersem tak málo do činění jako CDU – ovšem z jiných důvodů: „Wilders je vazalem mezinárodního sionismu a zároveň nepřítelem skutečně svobodné a sebeurčené Evropy.“ (Hermann Graf)
Tolik tedy stručný rozbor sociálního demokrata a samozvaného bojovníka proti pravicovému extremismu Matthiase Brodkorba, kterému se nebudeme hlouběji věnovat. V podstatě nejsou jeho informace nic novým pod sluncem ani pro českého čtenáře. Propagování v současnosti velmi populární teze, že Izrael je čímsi jako obrannou linií Západu a že „je na stejné lodi jako my“, zasáhlo již dávno českou kotlinu a zdaleka nemusí být vždy tak otevřené a nemusí mít vždy tak okatou, nemotornou a agresivní podobu, s jakou se s ním setkáváme dejme tomu na internetových stránkách společnosti Český portál (EUportál, EUrabia). Lidé jako Lukáš Petřík (který nedávno na svých stránkách skutečně řešil ožehavý „problém“, zda je nová česká vláda dostatečně proizraelská či není – jako kdyby nezáviselo na politice a jednotlivých činech politiků tohoto státu), takový František Czechs support Israel Matějka nebo Benjamin Kuras představují pouze špičku pomyslného ledovce, jehož fundament zasahuje až do nejvyšší české politiky, kde narazíme na opatrnější formulace a více nebo méně latentní a před veřejností neartikulované sympatie. Ta decentnější, inteligentnější a proto i nebezpečnější forma na sebe často navenek nabaluje podobu salónního euroskepticismu, neoliberálního pravičáctví a „antilevičáctví“ (srovnej opatrné sympatie Bohumila Doležala ke Geertu Wildersovi) a v neposlední řadě také opatrné a zároveň „politicky nekorektní“ kritiky imigrační politiky EU anebo jednostranné proizraelské propagandy ve stylu komentářů redaktorky Gity Zbavitelové na vlnách Českém rozhlasu 6, abychom si tu jen posloužili jedním konkrétním příkladem. S určitým pobavením lze sledovat, že infiltrace myšlenek, nápadně se podobajících ideologii a stylu Geerta Wilderse, úspěšně pronikla i do řad českých pravicových nacionalistických kruhů (říká se jim též „xenofobní“) a jejich prezentací na internetu, přičemž lze z větší části mluvit spíše o latentní podpoře a či o vzájemné afinitě než o přímé identifikaci s rétorikou holandského populisty.
Nejparadoxněji však působí skutečnost, že v současnosti v případě České republiky rozhodně nemůžeme hovořit o nějakém akutním nebezpečí islamizace, což si uvědomují i šiřitelé agresivní i méně agresivní antiislámské mediální mašinerie, orientující se tedy na celosvětový islám jako takový a nikoli na problematiku islamizace české společnosti, se kterou se na rozdíl od jiných západoevropských zemí (zatím naštěstí)nepotýkáme. Dá se tedy říci, že česká společnost by mohla vůči této taktice být více imunní. Proto musí být tematický repertoár stratégů patřičně rozsáhlý.
Ve skutečnosti jde tedy o vytváření živné půdy v části euroskeptické, záplavy neevropských přistěhovalců se obávající a spíše pravicově orientované české veřejnosti, která má zajistit podvědomé jednostranné sympatie a podporu politiky státu Izrael se vším všudy, co k tomu ve svém důsledku patří. Usměrnění nacionalistických a tzv. „xenofobních“ proudů uvnitř evropských národů ve smyslu Evropy židokřesťanských západních kulturních hodnot a Evropy ve vleku transatlantických vazeb je vytčeným cílem těchto snah a infiltrace těchto myšlenek do řad evropských nacionalismů a euroskepticismů je bezesporu tím největším úspěchem tohoto úsilí. Multikulturalizace jako forma paralyzování nacionálních ambicí (západo)evropských národů totiž nemilosrdně dohrála svou efektivní roli, resp. působí nyní z opačné strany. Antiislamismus ve shora uvedeném smyslu nastoupil jako nový vhodný tmelící a usměrňující prostředek.
Pomyslíme-li na budoucí zahraničněpolitickou a geopolitickou orientaci naší země, tak při srovnání početního poměru v naší zemi žijících přistěhovalců z islámských zemí a všudypřítomných jednostranných „přátel Izraele“ v České politice a v českých médiích s oprávněním vyvstává otázka, kde vlastně dnes číhá nebezpečí skutečné, kde zdánlivé a kde – z akutního hlediska – nebezpečí větší.
