 |
| Územní rozčlenění našich německých nářečí (kliknout) |
Odpovědět si mohou zasvěcenější. S plnou důvěrou ve schopnosti české vládní reprezentace se snažím tedy nepochybovat o tom, že mluvčí ministerstva školství Kateřina Böhmová má pro chystané změny zajisté v kapse skutečné racionální důvody a nejen pouze kolportované „odůvodnění“, které plácla v rozhovoru pro Lidové noviny, totiž že angličtina se tak jako tak už stejně vyučuje jako první jazyk na 96% českých škol (!!!).
.
Ale budiž, třeba se mi podaří dodatečně dopátrat se něco víc o skutečných racionálních důvodech a pohnutkách. Tiskem samozřejmě proběhla zmínka o nesouhlasu učitelstva v pohraničí, kterému se tyto plány vlády zrovna dvakrát nezamlouvají. Naše okrajové regiony nesousedí s Velkou Británií či Spojenými státy, to si možná některé horlivé duše v Praze nedostatečně uvědomují.
Jsou tu ale i důvody emocionálního rázu, nejen argumenty racionální a praktické. Naše země jsou historicky spjaty s německy hovořící jazykovou oblastí tak jako málokteré dnešní středoevropské území, dnes již ležící mimo německou kulturní jazykovou oblast. Mnoho našich kulturních velikánů minulosti vyrůstalo od malička s německým jazykem a publikovalo v něm, bylo období, kdy ovládání němčiny bylo pro přední českou inteligenci naprosto neodmyslitelné. Není pochyb o tom, že náš druhý zemský jazyk výrazně pomáhal spoluvytvářet kulturní charakter našich historických zemí. Dá se tedy směle říci, že je naším druhým historickým jazykem, neodvratně spjatým s vývojem a růstem českého národa. Na naší staleté minulosti nezměnila nic ani relativně nedávná genocida německy hovořícího obyvatelstva, ani totální odněmčování v hlavách mladých generací Čechů po roce 1945. Samozřejmě, český národ se částečně po válce rozrostl také o (později čechizovanou) složku novoosídlenců z jiných, vzdálenějších oblastí s jinou kulturní minulostí a jinými kořeny, avšak její podíl v našem současném národě není určující.
Nemusíme si namlouvat, že povinné upřednostnění výuky angličtiny je dalším krokem k duchovnímu vzdalování se od našich skutečných kulturních kořenů, které významnou měrou propůjčovaly tvář Čechám, Moravě a naší části Slezska.
Nyní trochu odbočme. Před dvaceti lety jsem pobýval na krátké letní návštěvě u mých známých v Linci. Shodou okolností k nim tehdy na krátkou dobu zavítala i návštěva z Bavorska a tak přišla řeč na to, jakou němčinu to vlastně v Československu (psal se rok 1990) vyučují na školách, jestli tu „rakouskou spisovnou němčinu“ nebo tu „spolkovou němčinu“ (Bundesdeutsch). Známá se tehdy velmi divila, když jsem jí odvětil, že zatím stále ještě tu „dederonskou“. Připadalo jí to velmi nepřirozené, protože už z kulturně-dějinných a tradičních důvodů by prý Češi měli inklinovat spíše k rakouské spisovné němčině. Už také jenom proto, že je pro Čechy příbuznější a její spisovná forma zvládnutelnější co se týče správného akcentu. Koneckonců jen mizivé procento Rakušanů dokáže bezvadně imitovat „Bundesdeutsch“, protože je její výslovnost pro ně obtížná. A jak je to teprve s Čechy? Vzpomněl jsem si na to před nedávnem, když na televizní stanici 3sat vysílali reportáž z Česka, kde se ke slovu dostal mladý český historik. Rozhovořil se plynulou bezchybnou němčinou, avšak i přesto v jeho mluvě prosvítal zřetelně typický český nádech. Ale je to právě ta zvláštní kombinace snaživé „Bundesdeutsch“ z českých škol a českého akcentu, která v posluchači vyvolává takový zvláštní, rozpačitý, ne-li úsměvný pocit, že tu něco přeci jen nesedí. Naproti tomu jsem kdysi slyšel mluvit pěknou plynulou němčinou starostu Mariánských lázní a zapůsobilo na mne velmi přirozeně, že jeho spisovná němčina měla mírný nádech právě té němčiny, kterou se dorozumívají lidé v příhraničním regionu několik kilometrů na západ od města.
Je tedy otázkou, jakou němčinu tedy učit na českých školách. Přirozenou odpovědí by bylo: no přeci tu „naší“ němčinu, tu, která se v našich zemích kdysi mluvila, samozřejmě ve standardizované spisovné formě. S tím samozřejmě souvisí i probírání tzv. reálií. V českých učebnicích němčiny stále ještě dominují reálie spolkovoněmecké, tj. svým způsobem cizokrajné a vzdálené, což má zajisté určité opodstatnění vzhledem k německé dominanci v německém jazykovém prostoru. Posiluje to ovšem vnímání německého jazyka jako něčeho zahraničního, cizího, podobně jako tomu je u jazyka anglického nebo francouzského. Tuzemské reálie se ale paradoxně utápí v trapném čechizování zeměpisných míst, děti se učí říkat věty typu „Wann kommt der Zug aus Liberec?“ a podobné podivuhodné nesmysly. A přitom právě naše vlastní kulturní historie nabízí tisíce příkladů, na kterých by si děti primárně mohly procvičovat reálie zapadající dobře do našich společných území.
Při definici toho, co vlastně rozumíme „naší němčinou“, však narážíme ale na jistou překážku, spočívající v markantní rozlišnosti jazykových tváří původního němectví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na Univerzitě Justuse Liebiga v německém Gießenu se již 50 let pracuje na slovníku, který podchycuje jazyk 3,25 milionů německých a rakouských obyvatel, kteří žili až do roku 1945 na území dnešní České republiky. Jejich němčina netvořila jednotný jazykový útvar, ale spadala celkem do 4 resp. 6 nářečních oblastí, které přecházely plynule ze sousedního Německa a Rakouska na naše historické území. Jednalo se o dialektovou skupinu středobavorskou (jižní Morava, Šumava, Hřebečsko, jazykové ostrovy v Českých Budějovicích, Vyškově, Brně a Olomouci), severobavorskou-hornofalckou (západní Čechy, jihlavský jazykový ostrov), východofranskou (severozápadní Čechy, Krušné hory, částečně i na Hřebečsku a na severní Moravě), durynskou – hornosaskou (severní Čechy, jihlavský jazykový ostrov) a slezskou (východní Čechy, severní Morava). Někteří autoři slezskou dialektovou skupinu dělili ještě na severočeskou, východočeskou a severomoravsko-slezskou. Zmiňovaný slovník navazuje na projekt, který byl započat mezi dvěma světovými válkami na Univerzitě Karlově, jehož materiály se ovšem za války ztratily. V rámci tohoto projektu bylo mj. stanoveno 40 německých vět a foneticky přepsáno dle rodilých mluvčích našich německých regionů a podle určitých kritérií pak rozděleno do dílčích dialektových oblastí. V roce 1957 se tedy v Gießenu začalo znovu. Podklady slovníku tvoří 16.500 kartotéčních lístků a 3 miliony dokladů o použití slov – všehovšudy 4 tuny materiálu. Nejrozsáhlejší zdroj tvoří výsledky dotazování bývalých německy hovořících obyvatel Čech, Moravy a Slezska z let 1957 až 1968. V průběhu desetiletí po válce však jejich jazyk začal stále více podléhat vlivu nového prostředí, proto je mnohdy ověřování výrazů obtížné. „Sudetoněmecký slovník“ vychází od roku 1988, dosud vyšly 4 svazky, což je polovina plánovaného rozsahu. Poslední svazek má vyjít v roce 2017.
Přes to všechno by určitě stálo za zvážení, zda si dnešní výuka našeho bývalého druhého zemského jazyka na českých školách nezaslouží už jenom vzhledem ke kulturnímu dědictví, který nám zanechal, větší pozornost a zda si už jenom z praktických důvodů není vhodné rozsáhlejší vbudování „sudetoněmeckých“ reálií to vyučovacích hodin německého jazyka.
