Jak se článek neznámého provinčního českého novináře dostal až k Heydrichovi

Související text: Německá krev v Čechách a na Moravě
Lukáš Beer

Koncem ledna roku 1942 adresuje řídící ústředna Bezpečnostní služby říšského vůdce SS v Praze-Bubenči přímo k rukám SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha písemné doporučení na jistý novinový článek, který vyšel pouze několik dní předtím v jednom bezvýznamném protektorátním provinčním časopise. Čím si článek z „Hořického obzoru“ zasloužil takovou pozornost německých bezpečnostních úředníků a čím si získal jejich ocenění? Uvedený časopis, vycházející již od roku 1900, uveřejnil totiž ve svém prvním čísle v roce 1942 (z 10. ledna) pod nadpisem „Příbuzenství Čechů s Němci“ krátké, jednoduchým jazykem psané zamyšlení, které vyznívalo na české poměry poněkud netradičně a které se věnovalo vzájemným vztahům obou národů za nových stávajících podmínek. Zřejmě s vědomím všeobecně známého rozšíření sympatií velké části českých obyvatel Protektorátu ke slovanskému obyvatelstvu sovětského Ruska si autor úvahy posloužil bohužel také hrubým, rasisticky podbarveným antirusismem.

„Ve srovnání s dosavadními podobnými úvahami obsahuje článek mnohé, na Čecha pozoruhodné myšlenkové pochody a prozrazuje silnou vstřícnost“, hlásila tehdy pražská ústředna Sicherheitsdienstu Heydrichovi a oznamovala, že se právě pracuje na vypátrání osoby, která stojí za autorstvím tohoto textu. Pod článek se podepsal totiž jistý „dr. Les“ a pokud by se ukázalo, že jeho osobnost poskytne „celkový pozitivní obraz“, připadal by prý možná v úvahu jako vhodný spolupracovník do nově založeného úřadu propagandy. Ve zmíněném článku se psalo:
.
Že jsme s Němci rasově a pokrevně spřízněni a že proto naše nenávist k Němcům byla uměle vyvolávána, o tom český tisk před nedávnem psal a zmínil se, že za smysl českých dějin byl stále označován „prastarý boj Čechů s Němci“. Palackého tvrdošíjné mínění bylo vyvráceno novějším historickým bádáním poukázáním na staletou osudovou spojitost českého národa s národem německým.
.
Universitní profesor dr. Pekař napsal ve své znamenité knize o Svatém Václavu: není žádného podstatného rozdílu mezi tehdejšími Germány, zvláště Germány saskými a normanskými, a českými kmeny. Mimo to si musíme jasně uvědomit, že podstatná část severních Slovanů po staletí žila pod vlivem nebo bezprostředně pod vládou gótských válečných svazů a že nejeden z jejich knížecích rodů – snad i na naší půdě – byl jen slavisovanou větví nějakého dříve germánského rodu. O profesoru Pekařovi nemůžeme tvrdit, že nebyl dobrým Čechem a vlastencem a nemůžeme mu upírat právo na historickou opravdovost jeho vědeckého bádání. Nikdy neskrýval své přesvědčení, že v době Svatého Václava bylo slovansky mluvící obyvatelstvo Čech a Moravy rasově čistě slovanským. A v dalších stoletích pokračovalo mísení českých kmenů s germánskými prvky jednoduše z toho důvodu, protože Češi a Němci, zde společně žijící, měli stejné zájmy a společný osud. Jednotlivé německé rody byly čechisovány a obráceně. Jsme jednoduše dětmi tohoto prostoru, kde se od nepaměti stýkaly oba arijské kmeny.
.
V knize „Soužití Čechů s Němci“ právě tak čteme, že český národ je s německým spřízněn rodem a krví. Autor této knihy, K. Ulrich, píše, že Němec je Čechovi rasově bližší než Rus. Dnes je ale třeba hovořit o dvojích Rusech: o Rusech z roku 1914 a o bolševickém Rusu. Pokud jednoduše postavíme Čechy a Němce vedle sebe, tak – když nebudou hovořit – nezjistíme, kdo je Čech a kdo Němec. Při srovnávání Čechů s Rusy z roku 1914 se ale bude dát bez jazykových rozpoznávacích znaků hned poznat národnostní příslušnost toho jednoho a toho druhého – to jest důkazem bližší rasové příbuznosti mezi Čechy a Němci než mezi Čechy a Rusy. Rus je mimochodem z 50 procent Mongolem a žádným čistým Slovanem. Kromě toho byl ruský národ v posledních desetiletích velmi požidovštěn. Tento zdegenerovaný národ – to nejsou naši bratři.
.
Dr. Vajtauer k tomu ve své knize „Vzpoura Evropy“ dodává: Osud nás udělal sousedy Němců. Milujeme tento prostor tak, jako Němci milují své hory a roviny. Nikdy bychom jej nechtěli opustit. Stejný genius vytvářel nás, Sasy a Bavory. Jsme stejně tak jako oni vězni vnitrozemí. Právě tak jako my jsou oni neústupnými sedláky a tvořícími a obratnými řemeslníky. V blízkém styku s přírodou jsme se stali průkopníky evropské civilisace. Naše husitství a německá reformace byly jedním takovým vyjádřením naší základní přirozenosti. A profil naší a německé národní duše? V období stěhování národů jsme společně tloukli na brány Říše římské. Společně jsme bojovali proti Avarům, Tatarům, Maďarům a Turkům a osvobozovali Balkán od jejich vlivu. „Jsme Slovany s německou – lépe řečeno, se středoevropskou osudovostí.“ Přitom jsme si ale uchovali náš odlišující se český charakter.
.
Další detail je ještě pozoruhodný: každý z našich vystěhovalců prožívá v cizině při setkání s Němcem zvláštní pocit: Němec je mu v cizině nejbližším ze všech národů a také se s ním nejlépe dorozumívá. Stejnou zkušenost mají tak Němci: také jim jsou v cizině Češi nejbližšími a nejpřijatelnějšími. 
.
Z těchto, jen náhodně uvedených důvodů, vyplývá, že naše nenávist a naše vzdorovitost oproti Němcům je z celku nepřípustná a nesmyslná – pokud si uvědomíme naši rasovou příbuznost s Němci. Pokud někdo, jak dále uvádí K. Ulrich, je z 60 procent slovanského a z 40 procent germánského původu a kázal by protiněmeckou nenávist, tak by hlásal nenávist proti 40 procentům sebe samého. Naše místo je a musí zůstat na straně nám nejblíže stojícího německého národa, s kterým jsme spojeni nejen společným zájmem, nýbrž také rasovou a krevní spřízněností.
.
(Text ocitovaného článku je zpětným překladem z německého do českého jazyka, tudíž jsou pravděpodobné jazykové odlišnosti oproti původní české verzi.)

Není bohužel známo, zda se nakonec skutečně „zadařilo“ a autor textu „dr. Les“ následně navázal s německými úřady nějakou formu plodné spolupráce. Těžko říct, názorová reakce Reinharda Heydricha na citovaný článek se také s největší pravděpodobností nedochovala, takže obtížně můžeme usuzovat, jak byl článek v „Hořickém obzoru“ touto významnou postavou Protektorátu nakonec ohodnocen nebo zda mu vůbec věnovala patřičnou pozornost.

Zdroj:
Deutscher Blutsanteil der Tschechen, in: Hlášení Řídící ústředny Bezpečnostní služby vůdce SS v Praze Reinhardu Heydrichovi z 23.1.1942 (Národní archiv, f. 1446 Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren, sg. 110-7/12)


Foto:
Archiv Lukáše Beera