Lukáš Beer
 |
| Krajně pravicový německý časopis přišel v roce 2009 s tezí o "Israel-Connection". Je to pouze bláznivá konspirační teorie? Přinejmenším jisté jevy ji zřejmě potvrzují. |
Bystří pozorovatelé poslední měsíce mohli vysledovat, že původní rétorika rakouské FPÖ, známá už po dlouhá léta svou kritikou nadměrného a nekontrolovatelného přistěhovalectví všeobecně z mimoevropských oblastí světa resp. z oblasti Balkánu, přetransformovává v něco, co tu v předchozích létech v takovéto formě neexistovalo – totiž v intenzivní fokusaci na problémy islamizace a na kritiku islámu jako takového. Zejména generální tajemník FPÖ Harald Vilimsky v posledních měsících citelně zintenzivnil své verbální výpady vůči islamizačním jevům v Rakousku - kritické výpady, které jsou dokonce mnohdy i na místě, avšak Vilimského rétorika nezná pomalu už jiné téma než islamizace a „Turecko“. Kritika islamizace v FPÖ zajisté není nic novým pod sluncem, kdyby tu však nebylo jisté „ale“. Zatímco v dřívějších časech představovaly problémy s islamizací země pouze jeden z předmětů zájmu, stává se v poslední době islám téměř ústředním terčem kritiky. Harald Vilimsky šel ovšem ještě dál – v létě napadl rakouské sociální demokraty a obvinil je z toho, že prý tolerují nebo dokonce podporují radikální islamismus a „importovaný antisemitismus“ tím, že mají ve svých řadách muslimské antisemity. Vilimsky dokonce ve svých projevech několikrát otevřeně „flirtoval“ s židovskou náboženskou obcí ve Vídni (IGK), když se jí zastával v souvislosti s rozporem, který z počátku léta vypukl mezi IKG a nejvyšším představitelem rakouské muslimské ústřední organizace. (Tehdy šlo o slovní konflikt mezi IKG a ústřední muslimskou organizací kvůli dvěma demonstracím, které předtím proběhly na protest proti izraelskému zásahu proti konvoji plujícímu do pásma Gaza. Převážně muslimští demonstranté vykřikovali ve Vídni hesla jako „Israel Terrorist“, „Izrael – vrah dětí“ apod.). O několik týdnů později se podobně k věci vyjádřil s vážnou tváří i samotný předseda FPÖ H. C. Strache, když kritizoval, že sociální demokraté tolerují ve svých řadách politiky muslimského původu, kteří pořádají demonstrace, na kterých se hecuje proti Izraeli a je dáván prostor antisemitismu.
Až na právě zmíněné případy se však FPÖ doposud, alespoň napovrch, nikdy nezabývala Izraelem a blízkovýchodní problematikou. A pokud ano, tak pouze okrajově a vzhledem k Izraeli spíše kriticky – jako například před dvěma léty, kdy strana v denním tisku nechávala zveřejňovat velké inzeráty, ve kterých se odmítal budoucí vstup Turecka a (!) Izraele do EU. V inzerátu byly umístěny u textu i fotografie H. C. Stracheho a Andrease Mölzera, poslance Svobodných v Evropském parlamentu. Rakouské sdělovací prostředky tehdy tuto inzerátovou kampaň FPÖ obviňovaly mj. z antisemitismu.
Kdo by řekl, že za dva roky bude situace vypadat úplně jinak? A to i přesto, že hlavní aktéři zůstávají stále ti stejní?
Předseda FPÖ Strache přijal tento týden pozvání izraelských pravicových politiků na jednání do izraelského města Ashkelon, kde se projednávaly „strategie proti islámskému teroru“. Společně s ním přicestovali např. zástupci vlámského Vlaams Belang, německé „Die Freiheit“ a nacionálních švédských demokratů. Společně se Strachem cestoval do Izraele i David Lasar, poslanec za FPÖ ve vídeňské radnici. Lasar je židovského původu a zároveň člen IKG (izraelitská obec ve Vídni) a patří k nejaktivnějším kritikům islamizace na vídeňské komunální úrovni. David Lasar figuruje především ale jako zprostředkovatel a styčný bod kontaktů s Izraelem. Třetím v ve čtvrřici návštěvníků Izraele byl poslanec FPÖ v Evropském parlamentu, Andreas Mölzer. Účast Mölzera na tomto podniku poněkud překvapuje – v očích židovské obce ve Vídni se Mölzer jevil vždy jako „sklepní nácek“, tak ho totiž v minulosti sama titulovala. Jméno Andrease Mölzera bylo před patnácti lety navíc spojeno s aférou kolem německého profesora Wernera Pfeifenbergera. Mölzer byl v roce 1995 spoluvydavatelem tiskoviny s názvem „Ročenka pro politickou obnovu“ a odpovídal tedy za články zde zveřejňované. Nechal otisknout článek politologa Pfeifenbergera, ve kterém se mj. psalo o vztahu zednářů k Francouzské revoluci a o vztahu Židů k bolševismu. Společně prý tito „internacionalisté“ podle Pfeifenbergerova článku podnikli všechno, aby zničili pozitivní „sociální model“ Německa (rozuměj nacionálně socialistického). Článek vyvolal rozruch a vedl k soudnímu procesu kvůli údajnému propagování nacionálního socialismu, ve kterém musel Mölzer nést zodpovědnost za zveřejnění článku. Ovšem dříve než k zahájení procesu došlo, vzal si hlavní obviněný Werner Pfeifenberger život skokem z jedné skály u Salcburku. Okolnosti a skutečné motivy této sebevraždy nebyly nikdy objasněny, ale usuzovalo se, že Pfeifenbergera dohnal k sebevraždě mediální „hon na čarodějnice“. Andreas Mölzer, který sám z důvodu peněžního trestu pro svůj list zápasil s finančními problémy, to později ve své tiskovině Zur Zeit naznačil, přičemž jmenoval jako původce mediálního štvaní i novináře, který svého času vedl hlavní kampaň proti Pfeifenbergerovi. Shodou okolností byl tento novinář židovského původu – Karl Pfeifer psal totiž v tiskovině židovské obce ve Vídni. Novinář se touto výtkou, podle které Pfeifenbergera dohnal k sebevraždě, cítil dotčen a Mölzera zažaloval z uražení na cti. V druhé instanci však Andreas Mölzer tento proces s novinářem nakonec vyhrál. To zde je uvedeno jenom jako pikantnost na okraj v souvislosti se skutečností, že se cesty do Izraele zúčastnil i Andreas Mölzer. Mimochodem ještě v červnu tohoto roku Mölzer ostře kritizoval letošní incident s izraelskými vojáky a humanitárním konvojem.
H. C. Strache pronesl v rámci svého třídenního pobytu v Izraeli ve městě Ashkelon projev, ve kterém se vyjádřil o vztahu k Izraeli: „Neseme zvláštní zodpovědnost za tuto vzkvétající zemi. Byla vybudována lidmi, kteří přicházejí z Evropy, mnozí dobrovolně, většina ale na útěku před pronásledování nacisty“. Strache zdůraznil „existenční právo Izraele“, jenž je „konfrontován s islámskou hrozbou, která míří do středu srdce naší společnosti“. Na programu návštěvy údajně nestály rozhovory s představiteli některých izraelských politických stran, nejednalo se tedy o oficiální setkání s politickými představiteli země. Strache také navštívil nemocnici, která je speciálně určená obětem teroristických útoků Hamasu, setkal se i s izraelskými osídlenci v Samaře a navštívil známý „památník holocaustu Yad Vashem“, stejně jako izraelský parlament Knesset.
Vyvrcholení setkání zástupců evropských pravicově populistických stran v Izraeli představovalo podepsání společného prohlášení. V tzv. Jeruzalémském prohlášení se mj. praví:
„Základem naší politické činnosti je naše nezlomné přiznání se k demokracii a svobodnému právnímu státu, k lidským právům ve smyslu Všeobecné deklarace lidských práv, k mezinárodnímu právu a ke kánonu hodnot západní civilizace, která se zakládá na duchovním dědictví řecko-římské antiky,na židovsko-křesťanských kulturních hodnotách, humanismu a osvícenství. Poté, co byly přemoženy totalitní systémy 20. století, je lidstvo konfrontováno v současné době s novou světovou totalitní hrozbou: fundamentalistickým islámem… Izrael je jedinou opravdovou demokracií na Blízkém východě a je pro nás důležitým kontaktním partnerem v této pohnuté světové oblasti. Oblasti, která se v posledních desetiletích musela stále vypořádávat s extremismem a terorem. Bez jakéhokoliv omezení se přiznáváme k existenčnímu právu Izraele v rámci bezpečných a mezinárodním právem uznaných hranic. Stejně tak je nutné respektovat právo Izraele na sebeobranu vůči agresím, zvláště vůči islámskému teroru…“
Poselství „Jeruzalémského prohlášení“ je celkem zřetelné – není sice tak radikální a devótní, jak by jej asi pojal Holanďan Wilders, ale jasně signalizuje, s kterou stranou autoři textu sympatizují.
Vzniká tedy prozatím nikým uspokojivě zodpovězená otázka: co tímto krokem, který byl před několika měsíci ještě naprosto nemyslitelný, H. C. Strache ve skutečnosti sleduje? Co všechno je taktika, co všechno je pouze hra navenek a co všechno je vodění za nos? S naprostou jistotou lze tvrdit, že tento kurs naprosto není ve smyslu mnoha řadových členů FPÖ a nejeden z nich bude ze Stracheho výletu do Izraele nepříjemně rozčarován. Importování konfliktů a napětí mezi muslimy a Židy do Rakouska je tím posledním, co země potřebuje. Dokonce i nejčtenější rakouský deník Kronen-Zeitung nahlíží na výlet Svobodných na Blízký východ ve svém komentáři skepticky a s nedůvěrou: „Cesta má bezpochyby bizarní znaky. Dá se sice chápat jako statement pro Izrael, ale spíše ještě více jako demonstrace proti islámskému fundamentalismu. Při takových politických jevech je na místě vždycky skepse. Motivem může být to, že Strache by se chtěl imunizovat po vlastních hříchách strany Svobodných z minulosti, stejně jako to může být kalkulovaná mediální pozornost.“
Mnozí vidí ve Stracheho demonstrativní podpoře Izraeli jen pokus o venkovní optickou očistu. Jako deklarovaného „přítele Izraele“ jej v budoucnu sotva někdo bude moct označovat za „nácka“ nebo dokonce antisemitu. Pozoruhodná je však reakce prezidenta izraelitské obce (IKG) ve Vídni, Ariela Muzicanta, na tuto návštěvu. Ten podle vlastních slov nemá s návštěvou Stracheho v Izraeli „žádný problém“ a říká: „Zdá se mi to zajmavé“. Muzicant se ptá, co svou cestou Strache ve skutečnosti sleduje, a sám si odpovídá: „Pokud skutečně jde o odsouzení islámského terorismu, tak má mou plnou podporu.“ Muzicant ale dodal, že je skeptický a že si myslí, že si Strache chce cestou opatřit jenom „štítek o bezvadné čistotě“.
Ještě zajímavější je reakce Fritze Edlingera, generálního tajemníka organizace, která byla v červnu spoluorganizátorem vídeňské demonstrace proti izraelskému zásahu na konvoj plující do pásma Gazy (Společnost pro rakousko-arabské vztahy). Edlinger prohlásil, že je „nepředstavitelné“, aby šéf strany, která je „stále stejně jako dřív politickým domovem starých a nových antisemitů v Rakousku“, vůbec v Izraeli mohla najít někoho, kdo se s ním baví. To, že Strache cestoval v Izraeli se známými evropskými pravicovými populisty a byl tam dokonce pozván, vrhá podle Edlingera „podivné světlo na současný stav tzv. jediné demokracie na Blízkém východě“.
Přibližně před dvěma léty přinesl německý krajně pravicový časopis Volk in Bewegung, blízký NPD, sérii článků, které analyzovaly trendy v politice pravicových populistických stran v Evropě. Zejména od té doby se rozšířila teze o tzv. „Israel-Connection“, tedy o tom, že řadové pravicově populistické strany se rozhodly ve své politice soustředit v první řadě na problémy s islámem a zároveň jsou přitom ochotny oportunisticky se podřídit zájmům a přáním sionismu, který mohou považovat za přirozeného a spolehlivého spojence v boji proti islámu. Příjemným vedlejším efektem pak je, že vzrůstající frustrace evropského autochtonního obyvatelstva, plynoucí z problémů s přistěhovalectvím a multikulturalismem (který sekundárně souvisí samozřejmě také s islamizací), může být takto infikována, usměrněna a využita plně ve smyslu státu Izrael. Skeptici se nad této "konspirační tezi" dlouho srdečně vysmívali. Poslední návštěva představitelů pravicově populistických stran v Izraeli a jejich „Jeruzalémské prohlášení“ však dává tušit, že za „pověstí o Israel-Connection“ dost možná přeci jenom něco bude.
Nedávný průzkum veřejného mínění přinesl pro H. C. Stracheho (ovšem ještě před jeho návštěvou v Izraeli) velice potěšující výsledek: 30 procent dotázaných by si jej přálo v úřadě spolkového kancléře. Tím se katapultoval hned na první příčku před všechny ostatní rakouské politiky. První mizérie rudo-zelené koalice ve Vídni navíc přišla také jako na zavolanou. Zdá se, že koalice sociálních-demokratů a Zelených ve Vídni Svobodným jen nahrává. Jaký vliv bude mít na Stracheho popularitu jeho poslední zahraniční cesta, se teprve ukáže.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením této podivné Stracheho cesty do Izraele je zřejmě jeho kosmetický pokus o to, aby se v případě budoucí účasti FPÖ v rakouské vládě neopakoval rok 2000: Tenkrát se Rakousko octlo na mezinárodním pranýři z důvodu přijetí účasti tehdejší FPÖ pod vedením Jörga Haidera do spolkové vlády lidoveckého kancléře Wolfganga Schüssela. EU hrozila sankcemi. Také Izrael v reakci na to stáhl z Rakouska svého velvyslance, normální diplomatické vztahy byly navázány až v roce 2003. Pokud se Strache dnes demonstrativně prezentuje jako "přítel Izraele", činí to tedy nejspíše z psychologicko-strategických důvodů. Pokud jde z jeho strany o pouhou "přetvářku", nečiní to ovšem H. C. Stracheho zrovna dvakrát věrohodným.
