Názorný příklad oblíbeného triku s počty českých obětí – tentokráte v podání Ondřeje Ryčla v časopise Reflex
Lukáš Beer
Člověk by mohl konstatovat, že je vlastně marné a více méně otravné, poukazovat neustále a donekonečna na jeden z nejrozšířenějších triků, ke kterému se uchyluje mnoho samozvaných expertů na českou národní historii, aby tím bylo jaksi podrženo a zviditelněno utrpení „českého národa“ v letech 1939-1945 ve srovnání s fyzickými ztrátami obyvatelstva Čech a Moravy německého původu od období května roku 1945. A aby tím mohlo být vše, co se odehrávalo po květnu 1945 na našem území, bagatelizováno a ospravedlňováno.
Je smutné, že si okolnosti vyžadují neustále se k téhle tématice vracet a poukazovat na zásadní nepravdivost jistých obvyklých tvrzení. Na velice ohraný a oblíbený trik s vydáváním židovských obětí za oběti na životech „Čechů a Slováků“ tu bylo dostatečně často reagováno a proto čtenáře dnes raději ušetříme notorického opakování stejných argumentů a čísel. (Na toto téma se psalo např. zde, zde, zde a zde.)
V čísle 48/2010 časopisu Reflex vyšel text Ondřeje Ryčla (zde jeho otisk), ve kterém se autor pokouší navzájem porovnávat počet obětí na životech českých a moravských Němců na straně jedné a počty mrtvých „Čechů a Slováků“ na straně druhé. Ryčl však na pomyslné misky váhy pokládá nepravdivá čísla.
Předešleme, že lze samozřejmě vždy namítat, že jakési oddělování válečných obětí z řad Židů od obětí mezi Čechy a Slováky je prostě eticky problematické už pouze z toho důvodu, že mnoho židovských obyvatel se vnitřně (zčásti nebo úplně) cítilo být Čechy a Slováky a nebo se k uvedeným národnostem vyloženě hlásilo. Budiž – ale pokud je toho očividně zneužíváno, jako například Ondřejem Ryčlem, je třeba nazývat věci pravými jmény. Nelze přehlížet zásadní skutečnost, že to byl právě „rasový původ“ židovských obětí žijících v Čechách a na Moravě, který vedl k vysokému počtu úmrtí mezi nimi a který naprosto převládal jako „příčina“ úmrtí, můžeme-li to takhle neohrabaně pojmenovat. Samozřejmě, že zde hrály (méně často) roli i politické důvody - ty však více méně pouze doplňkově. V případě Čechů a Slováků tomu tak však nebylo, a proto je také celkový počet skutečných obětí mezi politicky stíhanými Čechy a Slováky několikanásobně nižší než počet obětí z řad československých Židů.
Ale je to právě jistá nehorázná drzost Ondřeje Ryčla v citovaném článku, která si vyžaduje na nesprávnost mísení rozdílných kategorií obětí poukázat. Ryčl totiž v článku jedním dechem obviňuje (sudetské) Němce z toho, že si údajně „vylepšují“ své statistiky obětí započítáváním německy hovořících Židů ke „svým“, ačkoliv právě autor sám zrovna toto činí tím, když vydává židovské oběti za oběti z řad „Čechů a Slováků“ a srovnává tento počet se sudetoněmeckými oběťmi (nehledě na to, že jím uváděná nepravdivá čísla obětí Sudetoněmců jsou vyvrácena i oficiálními českými historiky).
Ryčl doslovně píše: „Čechů a Slováků za války zahynulo přibližně 360 tisíc. Poláků přibližně dva miliony (2.000.000), spíš více. Evropských Židů šest a půl milionu (6.500.000), spíš více. Rusů (respektive občanů Sovětského svazu) přibližně dvacet sedm milionů (27.000.000) To pro srovnání s třemi až pěti tisíci obětí mezi sudetskými Němci, již zahynuli násilnou smrtí po skončení války, a to nikoliv nutně českou rukou.“
Co zde Ryčl buďto z vypočítavosti anebo z vlastní hlouposti mimo jiné zatajil, je fakt, že přibližně 80% z počtu obětí, které uvádí jako oběti z řad Čechů a Slováků, ve skutečnosti tvořili bývalí českoslovenští Židé. Svou očividnou lež se snažil ještě více zamaskovat tím, že v druhé větě uvádí separátně několikamiliónové číslo obětí evropských Židů – číslo, ve kterém již musí cca 80% „československých obětí“ být logicky zahrnuto. K tomu není třeba nic dodávat.