Lukáš Beer
Neuplynula dlouhá doba, a po zamlžujícím matematickém výkonu odbojářské předačky Anděly Dvořákové tu máme nový početní příklad, který sestavil a k němuž doplnil znaménko nerovnosti dosavadní český státní prezident Václav Klaus. Ve svém krátkém projevu k výročí událostí 17. listopadu totiž prohlásil:
„Určitě se nemůžeme pyšnit tím, co někteří naši spoluobčané dělali po právě skončené válce, jak zneužili všeobecný pocit oprávněnosti spravedlivého trestu pro všechny, kdo válku vyvolali a prováděli, k vyřizování si svých osobních účtů či dokonce k ničím neobhajitelným sadistickým činům s nadějí na jakousi krátkodobou poválečnou beztrestnost. Ale ani v tom nesmíme ztratit proporce. Domnívám se totiž, že se součet všech poválečných neobhajitelných a ničemu dobrému neprospívajících činů, ke kterým došlo na našem území, svým rozsahem nemůže ani zdaleka vyrovnat tomu, co se v předcházejících letech každou hodinu dělo v koncentračních táborech, ve věznicích, na válečných bojištích a v nacisty okupovaných oblastech. Nemám po ruce přesná data, ale troufl bych si odhadnout, že i na našem území bylo v posledním měsíci okupace (z celkových 75 měsíců jejího trvání) okupanty zavražděno více lidí, než kolik jich přišlo o život v prvním měsíci po skončení války.“
V tomto krátkém okomentování nebude nyní místo na to, abychom se dnes s odstupem času objektivně a zevrubně pídili po tom, kdo všechno přispěl k vypuknutí 2. světové války a co všechno vedlo vůbec k jejímu vzniku. Ale je neoddiskutovatelné, že v představách mnohých našich spoluobčanů dodnes přežívá docela jasná představa o tom, „kdo“ tím viníkem a způsobitelem byl a „kdo“ si tedy onen „spravedlivý trest“ zasloužil. A v horkých poválečných dnech roku 1945 toto přesvědčení platilo několikanásobně.
Klaus však ve své řeči srovnává nesrovnatelné – na jednu misku pomyslné váhy pokládá „součet všech poválečných“ činů spáchaných na zdejším německém obyvatelstvu, a na druhou misku pak všechno „to, co se dělo v předcházejících letech každou hodinu v koncentračních táborech, věznicích a na válečných bojištích“ respektive v ohraničení na poslední měsíc války. Tím se pustil do nebezpečných počtů a dost možná šla rána z jeho pomyslné pušky dozadu, místo dopředu.
Jeho matematické počty nikdy nepovedou ke správnému výsledku, neboť už samé „zadání příkladu“ výrazně pokulhává. Pomožme však Klausovi do rovnice správně doplnit všechny hodnoty, které sem patří, anebo přesněji – pomožme mu jen v náznacích vyházet s rovnice hodnoty, které sem zabloudily čistě z důvodů Klausovy vypočítavosti.
Podobně jako Anděla Dvořáková zahrnul Klaus do první části svého "srovnávání" předpoklad, podle kterého k obětem jedné strany automaticky připočítal oběti na životech protektorátních Židů, stíhaných z rasových popř. i politických důvodů. Pokud by se totiž omezil poze na "čistě české oběti okupace", dospěl by ve svém počítání k frustrujícímu poznatku, který by jeho cíli zdaleka nemohl posloužit, spíše naopak, vrátil by se mu jako bumerang.
Položme si za tímto účelem dále pár otázek. Klaus si pro své počty vybral právě poslední měsíc druhé světové války. Tento měsíc jaksi samo sebou zahrnuje období tzv. „pražského povstání“ a dá se tak říci, že i přímé vojenské střety válčících stran. Mimo jiné i proto patří těmto měsíc k těm nejkrvavějším. Pražský povstalec byl německým vojákem objektivně vzato považován za rovnocenného nepřítele stejně tak, jako každý ozbrojený regulérní příslušník nepřátelské spojenecké armády. Nikoli však za něj nebyl považován český protektorátní občan, odhlédneme-li od několika politováníhodných případů, kdy německé ozbrojené složky v revolučním chaosu, zmatku, děsivé nejistoty a strachu spáchaly násilí na českém civilním obyvatelstvu, které s povstalci nemělo přímo nic do činění. Odbojáři z pražských barikád nejsou oběti, ale padlí v boji, pro který se dobrovolně rozhodli. Nebo obráceně: odbojář padlý na pražské barikádě je stejně tak obětí jako jeho bojový protivník, jako příslušník Wehrmachtu a SS, který padl na frontě, tím spíše, když byl například zákeřně usmrcen ozbrojeným povstalcem oblečeným v civilu. Pokud tedy Klaus do svého příkladu zahrnuje padlé povstalce či partyzány z posledních týdnů války, musí k protější straně zahrnout i padlé příslušníky Wehrmachtu a jednotek SS z celého území Čech a Moravy. Náhradním řešením by byla verze, kdy z rovnice vynecháme veškeré padlé v boji. Ale tím se Klausův součet obětí z posledního měsíce tragicky scvrkne. Buďto se Klaus o padlých německých vojácích musí naučit mluvit jako o obětech a taky je tak chápat, anebo musí přestat s předhazováním obětí padlých za povstání a nevydávat je za oběti „nacistické okupace“. Tolik k „válečným bojištím“, o kterých Klaus mluvil.
Další započítanou kategorii pak tvoří velká skupina lidí, zahynuvších v koncentračních táborech a ve věznicích. Na tomto místě je třeba vznést provokativní otázky, na kterou si každý sám v duchu může odpovědět: prováděli revolucionáři své „neobhajitelné a ničemu dobře neprospívající činy“ na Němcích snad z touhy spravedlivě se pomstít za protektorátní židovské oběti z koncentračních táborů? Kdybychom se totiž v Klausových počtech omezili pouze na čistě české osazenstvo koncentračních táborů a věznic, tedy politicky a nikoliv rasově stíhané Čechy, tak by se Klausův součet opět markantně scvrkl. To je nemilé. Nemluvě o tom, že to v revolučních poválečných dnech to z české strany schytala i pěkná řádka německy mluvících Židů a příslušníků smíšených německo-židovských rodin.
A koneckonců je tu jeden ještě dost velký rozdíl, který spočívá v tom, že nacionálně socialistický režim politicky stíhal Čechy, kteří se nějakým způsobem z jeho pohledu „provinili“ proti určitým jasně stanoveným uzákoněním a předpisům, se kterými byli politicky stíhaní dlouho předtím dobře seznámeni, tudíž věděli, jakému nebezpečí se svým jednáním vlastně vystavují a teoreticky se mu mohli vyhnout, jako to činila naprostá většina českého národa. Kdežto naproti tomu v divokých revolučních dnech roku 1945 byli příslušníci německého etnika prakticky beztrestně k dispozici na „volný odstřel“, zlynčování nebo okradení ze zákona „libovůle“ jako nehájená zvěř.
Bude-li na to jednou čas, můžeme se Klausovy podivné počty vyvrátit konkrétnějšími čísly. Rozvážný a moudrý nejvyšší představitel státu by se ale (nehledě na nepravdivost tohoto Klausova tvrzení, ke kterému citovaný nemá, jak zároveň sám přiznává, k dispozici přesná data) nikdy neměl uchylovat k tomu, aby srovnával počty obětí jedné strany se druhou.