Trojúhelník Rusko – Írán – Izrael
Diana Johnstone
V současné době je hlavním jednoznačným „nepřítelem“ Írán. Washington tvrdí, že „protiraketový obranný štít“, který některým svým evropským spojencům vnucuje, slouží k tomu, aby byl Západ bráněn před Íránem. Rusové zas však celkem jasně rozpoznávají, že protiraketový štít je směřován proti nim samotným. V první řadě celkem jasně chápou, že Írán žádné takové rakety nevlastní a nemá ani žádné rozpoznatelné motivy, aby je nasadil proti Západu. Všem informovaným analytikům je naprosto jasné, že dokonce i v případě, že Írán jaderné zbraně a rakety vyvine, by se tyto chápaly jako odstrašování vůči Izraeli, tedy regionální atomární supervelmoci, která má volnou ruku při útocích na sousední země. Izrael tuto svobodu samozřejmě nechce ztratit a je tedy proto přirozeně proti íránskému odstrašování. Izraelští propagandisté hlasitě křičí o ohrožení Íránem a ustavičně pracovali na tom, aby NATO svou paranoiou infikovali.
Izrael byl dokonce popsán jako „29. člen globálního NATO“. Zástpci Izraele horlivě zpracovávali úslužnou Madeleine Albrightovou, aby bylo zajištěno, že zájmy Izraele budou zohledněny ve „strategickém konceptu“. Během posledních pěti let se Izrael a NATO zúčastnili společných námořních manévrů na Rudém moři a na Středozemním moři, stejně jako vojenských manévrů od Bruselu až po Ukrajinu. Dne 16. října 2006 se Izrael stal první neevropskou zemí, se kterou byla uzavřena takzvaná dohoda v rámci „programu individuální kooperace“ s NATO, která se týká kooperace v 27 různých oblastech. Je pozoruhodné, že Izrael je jedinou zemí mimo Evropu, kterou Spojené státy vedou v kompetenci European Command (tedy ne pod Central Command, které zahrnuje zbytek Středního východu).
Na jednom semináři o vztazích mezi NATO a Izraelem ve městě Herzliya dne 24. října 2006 řekla tehdejší izraelská ministryně zahraničí Tzipi Livni, že „aliance mezi NATO a Izraelem je jen přirozená … Izrael a NATO spolu sdílí společnou strategickou vizi. V mnohých souvislostech vytváří Izrael frontovou linii na obranu našeho společného životního standardu.“
Ne každý člověk v zemích Evropy by sdílel názor, že izraelská sídliště v okupované Palestině vyjadřují „náš společný životní standard“. To je bezpochybně jedním z důvodů k tomu, že prohlubující se spojení mezi NATO a Izraelem nenabylo otevřenou formu členství v NATO. Obzvláště po barbarském útoku na Gazu by takovýto krok vyvolal odpor v evropských zemích. Nicméně Izrael pokračuje v tom, že se sám zve do NATO, samozřejmě žhavě podporován svými věrnými příznivci v Kongresu Spojených států.
Hlavní důvod této rostoucí symbiózy mezi Izraelem a NATO identifikovali Mearsheimer a Walt: energická a mocná proizraelská lobby ve Spojených státech. Izraelské lobby jsou také silné ve Francii a ve Spojeném království. Entusiasticky vyvinuly téma Izraele jako „frontové linie“ obrany „západních hodnot“ proti militantnímu islámu. Skutečnost, že militantní islám je do značné míry produktem této „frontové linie“, vytváří perfektní začarovaný kruh.
Agresivní postoj Izraele vůči svým regionálním sousedům by byl vážným zatížením pro NATO a hodil by se k tomu, aby NATO bylo dle uvážení Izraele vtáhnuto do válek, které v žádném smyslu neleží v zájmech Evropy.
Ať už tomu je jakkoli, jistá subtilní strategická výhoda, která jak se zdá je pro Spojené státy prospěšná, ve spojení s Izraelem spočívá … proti Rusku. Tím, že se přilínají k hysterické teorii „íránské hrozby“, mohou Spojené státy nadále s vážnou tváří tvrdit, že plánovaná protiraketová clona je směřována proti Íránu a ne proti Rusku. To Rusy samozřejmě nepřesvědčí. Může to být ale využito k tomu, že jejich protesty budou moct jevit jako „paranoidní“ – alespoň v uších věřících na Západě. Co pak mají stále co naříkat, když přeci naše vztahy s Moskvou „resetujeme“ a zveme ruského prezidenta na naší veselou oslavu „strategického konceptu“?
Rusové každopádně moc dobře vědí, že:
Protiraketová clona má být konstruována tak, aby sevřela Rusko, které vlastní rakety, které si uchovává jako odstrašení.
Neutralizací ruských raket by si Spojené státy zajistily volnou ruku v tom, že by mohly Rusko napadnout ve víře, že Rusko by nemohlo zpětně udeřit.
Antiraketová clona, pokud by fungovala, nehledě na to, co všechno se říká, by sloužila k tomu, aby usnadnila útok na Rusko.
Obklíčení Ruska
Obkličování Ruska pokračuje na Černém moři, v Baltickém moři a u severního polárního kruhu.
Zástupci Spojených států nadále požadují, že Ukrajina musí vstoupit do NATO. Právě minulý týden dával v jednom článku v New York Times Zbigniewův syn Obamovi radu, aby zcela nevzdával „vizi celistvé, svobodné a bezpečné“ Evropy včetně „konečného gruzínského a ukrajinského členství v NATO a v Evropské unii“. Skutečnost, že převážná většina obyvatelstva Ukrajiny je proti členství v NATO, tu nehraje žádnou roli. Pro současného potomka ušlechtilé dynastie Brzezinských je tím, čemu se dává váha, menšina. Úkol vize „podkopává ty v Gruzínsku a na Ukrajině, kteří vidí svou budoucnost v Evropě. Posiluje úsilování Kremlu o sféru vlivu…“ Představa, že „Kreml“ usiluje o „sféru vlivu“ na Ukrajině, je absurdní, když vezmeme v potaz extrémně těsné historické vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou, jejíž hlavní město Kyjev bylo kolébkou ruského státu. Volání rodiny Brzezisnkých zazněly ovšem z Haliče, z části západní Ukrajiny, která kdysi jednou patřila Polsku a vytváří centrum protiruské menšiny. Zahraniční politika Spojených států je příliš často ovlivňována takovými rivalitami, o kterých nemá převážná část Američanů nejmenší tušení.
Neúprosné setrvávání Spojených států na vtělení Ukrajiny pokračuje dál nehledě na skutečnost, že by to znamenalo vyhnání ruské černomořské flotily ze své základny na poloostrově Krym, kde místní obyvatelstvo hovoří převážně ruštinou a je zaměřeno prorusky. To je recept na válku proti Rusku, pokud nějaký takový někdy vůbec existoval.
Mezitím zástupci Spojených států nadále vyslovují svou podporu Gruzii, jejíž v Americe vyškolený prezident otevřeně vyjadřuje naději, že dostane ve své příští válce proti Rusku podporu NATO. Nehledě na provokativní námořní manévry na Černém moři provádějí Spojené státy, NATO a (ještě zatím) nečlenské státy NATO Švédsko a Finsko pravidelně větší vojenská cvičení v Balstkém moři, do jisté míry ve viditelné vzdálenosti ruských měst Sankt Petersburg a Kaliningrad. Těchto cvičení se účastní tisíce vojáků pozemních vojsk, stovky letadel včetně bojových letadel F-15, AWACS a námořních sil, mezi nimi americký svazek nosičů letadel Strike Group 12, vyloďovací vozidla a válečné lodě s jednoho tuctu zemí.
Snad nejhrozivěji z toho všeho vtáhly Spojené státy stále Kanadu a skandinávské státy (mezi nimi Dánsko a Grónsko) do vojenského nasazení, které je otevřeně namířeno proti Rusku. Podstatný bod tohoto arktického nasazení byl oznámen Foghem Rasmussenem, když mezi „hrozbami“, se kterými se NATO musí prý vypořádat, zmínil skutečnost, že „ustupuje arktický led, čímž se stávají přístupnými zdroje, které byly doposud pokryty ledem.“ Dalo by se domnívat, že toto uvolnění zdrojů by mohlo být příležitostí pro kooperaci, aby z nich bylo společně čerpáno. To ale není oficiální postoj Spojených států.
Minulý říjen řekl americký admirál James G. Stavridis, vrchní velitel NATO pro Evropu, že globální oteplení a soupeření o zdroje možná povedou ke konfliktu na území kolem severního pólu. Kontraadmirál Christopher C. Colvin z pobřežní hlídky, příslušný pro pobřeží Aljašky, řekl, že ruské aktivity v lodní plavbě v arktickém moři Spojeným státům „dělají obzvláštní starosti“ a požadoval více vojenských zařízení v oblasti. Geologická služba Spojených států věří, že u severního polárního kruhu se nachází až čtvrtina neobjevených světových zásob ropy a zemního plynu. Dle konvence námořního práva OSN z roku 1982 má přímořský stát nárok na zónu 200 mořských mil a může uplatňovat nárok na dalších 150 míl, pokud prokáže, že mořské dno vytváří pokračování jeho pevninského podstavce. Rusko vyjadřuje tento nárok a uplatnilo jej. Poté, co USA donutily zbytek světa k tomu, aby přistoupil na konvenci, americký senát dohodu ještě neratifikoval. V lednu 2009 NATO prohlásilo, že „horní okraj severu“ má „pro alianci strategický význam“, a od té doby pořádalo NATO více větších válečných her, zcela jasně v přípravě na konečný konflikt s Ruskem kvůli zdrojům na území okolo severního polárního kruhu.
Rusko svoje obranné pozice u severního polárního kruhu po zániku Sovětského svazu z velké části zrušilo a požadovalo, aby se vyjednaly kompromisy o kontrole zdrojů. Minulé září požadoval ministerský předseda Vladimir Putin společné snahy, aby byl chráněn subtilní ekosystém, přitáhnuty cizí investice, podporována technologie prospěšná životnímu prostředí a aby se pracovalo na tom, aby se konflikty řešily v rámci mezinárodního práva. Spojené státy dávají jako obvykle přednost tomu, že záležitost regulují tím, že nasazují svou váhu. To by mohlo vést k novému soupeření ve zbrojení na Arktidě a dokonce i k ozbrojeným srážkám.
Přes všechny tyto provokantní znaky se zdá nanejvýše nepravděpodobné, že by Spojené státy hledaly válku s Ruskem, ačkoliv tu a tam nemohou být vyloučeny rozmíšky a incidenty. Zdá se, že politika Spojených států spočívá v tom, obklíčit Rusko a zastrašit ho v tom rozsahu, aby akceptovalo status polosatelitu, který ho neutralizuje v očekávaném budoucím konfliktu s Čínou.
Cíl Čína
Jediným důvodem vyrazit proti Číně je příslovečný důvod, vystoupit na horu: ona je zde. Ona je velká. A Spojené státy musí stát nade vším.
Strategie ovládnutí Číny je stejná jako u Ruska. Spočívá v klasickém vedení války: sevření, obléhání, více nebo méně tajná podpora vnitřního chaosu. Příklady této strategie:
Provokujícím způsobem posilují Spojené státy svou vojenskou prezenci podél pacifického pobřeží Číny tím, že východoasijským zemím nabízejí „ochranu před Čínou“.
Za studené války, kdy Indie dostávala své zbraně od Sovětského svazu a zastávala pozici nenáležející k žádnému bloku, ozbrojily Spojené státy Pákistán jako svého nejdůležitějšího spojence v oblasti. Nyní přemístily Spojené státy svůj výraz přízně do Indie, aby držely Indii mimo vliv Shanghai Cooperation Organization a postavili ji jako protiváhu k Číně.
Spojené státy a její spojenci podporují každickou vnitřní odchylku, která by mohla Čínu oslabit, ať už to je Dalai Lama, ať už to jsou Uighurové nebo třeba Liu Xiaobo, uvězněný disident.
Nobelova cena za mír byla přiznána Liu Xiabaovi před výborem norských poslanců za předsednictví Thorbjorna Jaglanda, norské napodobeniny Tony Blaira, který sloužil dříve jako norský ministerský předseda a představoval jednoho z hlavních zastánců NATO. Na jedné konferenci evropských poslanců parlamentů, které pořádalo NATO, řekl Jagland minulý rok: „Pokud tu tyranii nebudem moct zastavit, začne válka. Z tohoto důvodu je NATO nepostradatelné. NATO je jedinou multilaterální vojenskou organizací, která je zakotvena v mezinárodním právu. Je organizací, kterou může využít OSN, když je to nutné – aby byla zatsavena tyranie, jak jsme to učinili na Balkáně.“ To je úžasně opovážlivé překroucení skutečností, když pomyslíme, že NATO se otevřeně provinilo proti mezinárodnímu právu a proti OSN, aby mohlo vést válku na Balkáně – kde ve skutečnosti existovaly etnické konflikty, ale žádná „tyranie“.
Při oznámení volby Liua prohlásil norský výbor za předsednictví Jaglanda, že „dlouho věřil, že existuje těsný vztah mezi lidskými právy a mírem“. Tento „těsný vztah“, vycházíme-li z logiky vyjádření Jaglanda, spočívá v tom, že když nějaký cizí stát nerespektuje lidská práva podle představy západní interpretace, mohl by být bombardován, jako NATO bombardovalo Jugoslávii. Ve skutečnosti jsou to zrovna ty velmoci, které pořádají největší hluk ohledně „lidských práv“, obzvláště Spojené státy a Spojené království, právě těmi, které vedou většinu válek na celém světě. Norská prohlášení vyjasňují, že propůjčení Nobelovy ceny za mír Liuovi (který své mládí z části trávil v Norsku) ve skutečnosti představuje podporování NATO.
„Demokracie“ jako náhražka Spojených národů
Evropští členi NATO přispívají relativně málo k vojenské moci Spojených států. Jejich přnos je v první řadě politický. Jejich spolupráce udržuje dojem „mezinárodního společenství“. Dobývání světa, které je prováděno byrokratickou zahálčivostí Pentagonu, může být prezentováno jako „křížová výprava demokracií“ planety Země, aby byla zbytku vzdorného světa přenechána zátěž osvíceného politického řádu.
Euro-atlantické vlády vyhlašují své „demokracie“ za základ jejich absolutního oprávnění míchat se do záležitostí zbytku světa. Na základě myslného předpokladu, že „lidská práva jsou nutná pro mír“, proklamují své právo vést válku.
Rozhodující otázkou je, zda má „západní demokracie“ ještě sílu k tomu, aby tento válečný stroj demontovala, dřív než bude pozdě.
Poznámka: Srdečné díky Ricku Rozoffovi za jeho stálé zásobení důležitými informacemi.
Tento text byl přeložen z němčiny a je zde zveřejněn se souhlasem správce internetových stránek http://www.antikrieg.com/
ČTENÁŘSKÝ OHLAS NA TENTO PŘÍSPĚVEK ZDE
