O poměrech v Protektorátu před příchodem Heydricha
(další pasáž obhajovacího spisu č. 2)
 |
| Momentka z improvizovaného hlediště první dělnické besedy "Radosti ze života", pořádané v libeňské továrně Triola někdy koncem roku 1940 nebo počátkem roku 1941. (Foto: archiv LB) |
Přitom stál průmysl Protektorátu téměř bez výjimek pod českým vedením. Také výnosy českého zemědělství stoupaly. Během všeho toho bylo v mnoha oblastech možné škodit Říši. Průměrný Čech ale ani vůbec nepomyslel na to, aby škodil Říši, ačkoliv se anglický rozhlas vystupňovával ve vyjmenovávání a podněcování možností k sabotáži. Beneš se překonával ve slibech o odměně po vítězství a stavěl před duchovní oko svých krajanů hotovou kostru české odbojové organizace. Sotva zaznamenal úspěchy. Výrobní čísla stoupala. Rolníci a dělníci stáli při novém řádu. Pouze v kruzích inteligence a maloměšťáctví se dal cítit určitý účinek. Německá kontrolní služba zaznamenávala každé pohnutí – v neposlední řadě v důsledku takřka obětavé spoluúčasti z české strany.
K této části obhajovacího spisu K. H. Franka poznamenává jeho bratr Ernst Frank následující:
Frankova zpráva o jeho pracovním období od listopadu 1939 až k zavraždění Heydricha může být spíše chápána jako impuls pro svou vlastní obhajobu. Obžaloba v něm viděla ničitele československého státu a redukčního činitele českého národovství. – On ve své úloze spatřoval zachování klidu a pořádku v prostoru, ke kterému mělo být začleněno české národovství, a po vypuknutí války, která byla dle jeho pevného přesvědčení rozpoutána nepřátelskými mocnostmi kolem Roosevelta, Churchilla a Stalina, zapojení pracovních sil v tomto prostoru za účelem vítězství a udržení středoevropských pořádkových sil. Vycházeje z Frankovy zprávy bychom mohli připouštět, že český národ byl získán pro Říši. Frank se pravděpodobně domníval, že si pomůže nejlépe tím, když český národ bude prezentovat jako usmířený a získaný pro říšskou myšlenku. Do jaké míry se ale skutečně podařilo získat českou pracovní sílu? Dala se česká národní duše získat pro říšskou politiku ve smyslu Frankových představ?
.
Odpověď na tyto otázky bude muset brát ohled na právě aktuální válečnou situaci. Vzato vesměs přes všechny momentální situace bude možné o období až po rok 1944 říci, že největší část českého národa zaujmula pozice vyčkávání a zdržování. Tento postoj nejlépe odpovídal jeho povaze. Byl to zhruba postoj chytrého, v žádném případě neurvalého, ale dobře pozorujícího a nemotorně se prezentujícího, vždy „hodného vojáka Švejka“, který nikdy nebyl vojákem a nikdy se jím nestane. Křídla, která tento hodný „voják“ rozpřáhl, nikdy nebyla jednoznačná na žádnou stranu. Jeho odbojové křídlo zůstávalo malé, ale ani s jeho křídlem „věrným Říši“ nikdo nemohl počítat. „Národní souručenství“ (zrovna NS), což znamenalo v překladu asi národní společenství, a Říši ještě více věrnější „Vlajka“ rozvinuly českou kolaboraci. Frank věděl, že široké mase českého národa šlo jen o to, aby měla co nejméně do činění s rozdivočenými stranami, které vedly válku, dále udržet si trochu toho skromného blahobytu a přitom všem pokud možno dobře a hodně vydělávat. Adolf Hitler, Neurath, Heydrich či dokonce vlastní protektorátní vláda byli průměrnému občanu do značné míry lhostejní. Frank proto proti sobě poštvával navzájem si ne příliš nakloněné členy „NS“ a „Vlajky“, pokud to bylo nutné. Pro něj bylo nejdůležitější udržení pracovního míru. Také Háchu správně ohodnotil. Hácha byl počestným, charakterově spřádaným Čechem. Po porážce Polska poblahopřál Hitlerovi, po vyřazení Francie ujistil Hitlera ve věrnosti českého národa a dokonce se ostře obrátil vůči Benešovi. Ale jakmile se jen trochu obrátila situace, měl odvahu se vyprošovat o propuštění studentů nebo šéfa své kanceláře, a jak spadla poslední opona a když válka dala rozpoznat svůj vlastní obsah, tj. když se vyjasňovalo velké a poslední zápolení mezi evropským a bolševickým světovým názorem, začalo také u něho to veliké vyčkávání. Hácha, Eliáš a vlastně ani sám Beneš nebyli žádnými komunisty. Průměrný Čech ani vůbec neumí jednat sovětsky. Ale krev v jeho žilách je převážně slovanská. A tak se dostává na scénu česká tragédie: tu láska k utěsněnému životu v zúžené střední Evropě a tam neodmlčující se touha po sjednocení s matkou Slávií v Moskvě, která už dávno žádnou matkou není.
Karl Hermann Frank si představoval zpětnou převýchovu českého národa ke středoevropské říšské myšlence, ve které po staletí žil. Chtěl získat nejlepší část českého národa pro Velkoněmeckou říši a lhostejnou a bezduchou mazu odpolitizovat a uspokojit sociálním a materiálním vzestupem. Zbytku, který se nedal přesvědčit, se mělo jednoho dne ve vzdálené budoucnosti zbavit. Přednesl své myšlenky pánu von Neurathovi a zřejmě jej o proveditelnosti svého plánu dokázal přesvědčit do té míry, že oba adresovali Hitlerovi pojednání, která se z velké části kryla. Frankovo poněkud podrobnější pojednání narazilo na obzvláštní zájem Hitlera a Frank s ním proto mohl věc probrat. Hitler věnoval Frankovým myšlenkám velkou pozornost. Přesvědčit nedokázal Frank Bormanna, což se mělo proti němu nepříznivě projevit, když župní vedoucí Slezska, Bavorské Ostmarky, Oberdonau a Niederdonau po rychlém Hitlerově vítězství také nad Francií požadovali (pod záminkou podle jejich mínění příliš jemného zacházení s Čechy Neurathem) přičlenění částí Čech a Moravy, které hraničily s jejich župami, jako dodatečné součásti jejich žup. Domnívali se, že tím otázku Čechů budou moct vyřešit rychleji. Je třeba si představit těžkou situaci Karla Hermanna Franka, když se Bormann postavil na stranu župních vedoucích. Frank měl od Hitlera úkol být věrným poradcem von Neuratha. Na druhé straně měl jako stranický příslušník v první řadě povinnost vůči straně. Vypořádal se se situací rozhovorem s Adolfem Hitlerem mezi čtyřma očima. Od tohoto dne Bormann Franka nazýval stranickým přítelem č. 1. Všechny myšlenky vyvinuté Frankem ale zůstaly jen na papíře, když vypukla válka a odvála ze stolu pojednání, národní plány a obnovující říšské myšlenky. Když stále se opakující neúspěšné Hitlerovy pokusy o dosažení mírových jednání s Anglií a Francií signalizovaly, že válka bude trvat dlouho, pokusil se vystupňovat zbrojní průmysl v Protektorátu tím, že se zasazoval o lepší hospodářské a sociální postavení českého dělníka. Tím dosáhl jeho podmíněné spokojenosti, vyšších výkonů a pokles sabotážních akcí téměř na bod nuly, ovšem tím také zvýšenou rozhlasovou podvratnou činnost Beneše a Londýna. Jednou musel být dokonce zabrzděn český aktivismus. Adolf Hitler odmítl návrh české vlády na sestavení českých dobrovolnických kontingentů a tím také přispět krvavou daní ke konečnému vítězství Říše odůvodněním, že bude naprosto spokojený, když Čech pro konečné vítězství Říše nasadí svou plnou pracovní sílu. Naproti tomu svolil k Frankově návrhu, aby nadaní Češi mohli studovat na německých vysokých školách. Kdo srovná školskou politiku Čechů vůči Deutschböhmen (německá jazyková oblast Čech - pozn. překladatele) v letech 1848 až 1938 nebo pozemkovou politiku Čechů vůči sudetským Němcům v letech 1918 až 1938 s Frankovou školskou a pozemkovou politikou vůči Čechům v Protektorátu, pochopí, že se ve zprávách Gestapa a Sicherheitsdienstu zasílaných do Berlína opakovaně vyskytuje poznámka, že Frank zanedbává nutnou říznost vůči Čechům.
Pokračování obhajovacího spisu K. H. Franka:
Ale vojenské tažení na východě si vyžadovalo stále více válečného materiálu. Požadavky rostly ze dne na den a stále více byla vyžadována výkonnostní síla Protektorátu. Benešova propaganda z Londýna musela ustavičně vymýšlet nové záludy, aby byla ovlivňována vůle Čechů k práci a výdělku. Z určitých vysílaných pořadů musela naše Abwehr usoudit, že se ve vnitřních Čechách nacházel vysílač, který byl s Benešem v kontaktu. Úřad říšského protektora musel mlčet tak dlouho, dokud nemohl přinést žádné konkrétní důkazy této domněnky. Sicherheitsdient, další policejní služební místa a stranická služební místa, která pěstovala přímé styky s Berlínem popř. s jejich nadřazenými služebními místy, předal naše domněnky nahoru dál jako skutečnost. Tak se dostaly až k Himmlerovi. Naše domněnka se sice poté potvrdila, ale už dala podnět k tomu, aby pán von Neurath a já byl na 27. září 1941 povolán k Hitlerovi.
POKRAČOVÁNÍ
Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu II“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT
