Vlastenectví

Replika na fejeton spisovatele Petra Kersche - aneb Malé zamyšlení o povinné němčině a o povinné češtině
Lukáš Beer

Dokument z pozůstalosti praotce autora tohoto člán-
ku z matčiny strany. Jedná se o "propouštěcí osvěd-
čení" a je datováno 28. červnem 1940. Tehdy byla
vystavována protektorátní vysvědčení pouze v
českém jazyce (příjmení bylo autorem přemazáno).

K čemu rozumnému měl sloužit „fejeton o vlastenectví“, který český prozaik Peter Kersch (to jsem si o něm přečetl na Wikipedii) publikoval nedávno na Neviditelném psu, na první pohled těžko říct, ale k ponaučení jej určitě použít nelze, protože tento jeho krátký text je plný nepřesností a nepravd. Až na druhý pohled je zřejmé, že Kerschovo nakupení poněkud navzájem nesouvisejících „historických ponaučení“ má jeden jediný smysl: totiž ze zcela nezadaných příčin infikovat čtenáře primitivním šovinismem, maskovaným pojmem „vlastenectví“. Kerschem citovaný záznam z nějakého údajného památníčku – Nezapomeň, že jsi Češka! – ve mně mimochodem trochu budí asociace s německým Gedenke, daβ du eine deutsche Frau bist! z období nacionálního socialismu. Když už pan Kersch považuje za nutné vyřádit touto formou své pseudovlastenecké pudy, budiž mu to dopřáno, neměl by se ale přitom uchylovat ke lžím.

Kersch se na konci svého článku verbálně pouští do „pomlouvačných překroucenin pseudohistoriků a hloupých keců neználků“. Pan „historik“ Kersch by si měl ale raději důkladně přečíst Neurathovo a Frankovo memorandum, na které se odvolává, dříve než do světa vypustí své rozumy a především onen blud, podle kterého s českým národem byla po válce zamýšlena fyzická likvidace nebo odsun na Sibiř! Ale tyto „malé nepřesnosti“ se mezi přežívajícími falsifikátory našich národních dějin ještě nějakou dobu budou nosit, nedělejme si naivní iluze.

Ostatně, kam se na pana Kersche hrabou jím hanění „pseudohistorikové“, vždyť mu unikl i takový další detail jako přesné datum úmrtí „nacistického hajzla“ Reinharda Heydricha! A co teprve jeho „odborné“ žvásty o dvojjazyčných školních vysvědčeních a o povinné výuce němčiny? Německý jazyk se stal povinným nejprve na měšťanských školách na základě vládního nařízení z 5. října 1939 a na obecných školách až od 13. května 1940. Teprve od školního roku 1940/1941 byla němčina povinná na všech typech českých škol. Kersch také nemá pravdu ohledně dvojjazyčných vysvědčení (jako doklad předkládám dokument z června 1940, tzv. propouštěcí osvědčení mého praotce z matčiny strany). I po zavedení povinné výuky němčiny byla vysvědčení stále jednojazyčná, až teprve s nástupem Emanuela Moravce se to změnilo. Z toho, co Kersch ve svém pamfletu dále tvrdí, vyplývá, že objem výuky němčiny byl na protektorátních školách zvětšen už někdy koncem roku 1940. S pravdou se to má však tak, že počet hodin německého jazyka byl zvýšen na osm hodin týdně (nově došlo k zavedení nejen odpoledních konverzačních hodin, ale také k výcviku v odborné německé terminologii, viz historik Jan B. Uhlíř) až počátkem roku 1942!

Nezávisle na tom stojí za připomenutí tato důležitá skutečnost: na německých školách první československé republiky byla zavedená povinná výuka češtiny. O tom, že (sudeto)němečtí úředníci v pohraničí museli ovládat češtinu, by panu Kerschovi mohlo být přeci jen něco známo. A taktéž o tom, že všichni rakousko-uherští úředníci mající jako rodný jazyk němčinu museli po roce 1918 opustit svá místa, pokud neuměli česky. O místa takto také často přicházeli vedoucí pracovníci ve státních podnicích z řad sudetských Němců.  V obecně českém chápání však Němci jako "hosté ve státě Čechoslováků" přece český jazyk ovládat bezpodmínečně museli a museli z něj skládat patřičné zkoušky, to je přeci logické a rozumné, ne? V roce 1939 se situace poněkud obrátila, i když nesouměrně: zatímco za první republiky činil podíl německé menšiny na území Čechy a Moravy celou jednu třetinu, byl podíl českého obyvatelstva na celkovém obyvatelstvu Říše po roce 1939 podstatně zanedbatelnějším zlomkem...

Tohle už je ale tovaryšský list z konce školního roku
1942/1943, který byl už vyhotoven dvojjazyčně.

Určitá averze vůči výuce němčiny za Protektorátu se dá lidsky pochopit. Stejně tak jsem osobně v období povinné školní docházky nenáviděl výuku ruštiny, a to ačkoliv jsem byl jedním z nejlepších žáků umějících rusky ve třídě a byl soudružkou třídní učitelkou dokonce vyslán na soutěž O zemi, kde zítra znamená již včera (to jsem se musel nazpaměť biflovat program jednotlivých sjezdů Komunistické strany Sovětského svazu). Jako prvňáček samouk jsem zvládal číst v azbuce, ještě než ostatní spolužáci uměli psát latinkou, a byl jsem na to dostatečně pyšný. S pozdějšími roky se však prvotní nadšení obrátilo v nenávist k výuce ruštiny. Proč asi, nemusím nijak rozebírat.

Že se s vytvořením nových poměrů musel v Protektorátu dát dobrému ovládání němčiny přiměřený důraz, je logické, ale germanizační snahy nelze samozřejmě popírat. Na druhé straně si Češi tehdy měli lépe osvojit řeč, která chtě nechtě a ať si to jakkoli nechceme připustit, měla významnou úlohu při dosavadním vytváření české kultury ve své dlouhé minulosti. Němčinu pak po válce vystřídala ruština, ale ruský jazyk není zdaleka s genezí českého národa spjat tak jako němčina. A dnes je u jáng pípl from dze ček repáblik trendem favorizovat angličtinu jako cizí jazyk. O anglicismech toho už bylo jinde napsáno taky hodně. Odsouváním němčiny na vedlejší kolej se však Češi vzdalují jedné vhodné možnosti, jak trochu pochopit sami sebe a jak se naučit něco o sobě samých a vrátit se ke svým kořenům. Z toho by pak mohla pramenit zdravá, nezakomplexovaná hrdost. Škoda.

Pojem vlastenectví si dnes každý vysvětluje po svém. Pro někoho to skutečně spočívá třeba v uctívání „tatíčka Osvoboditele“, v úzkostlivém dokazování si „jací jsme to byli odbojáři“ a že „Češi nebyli zbabělci, ale měli statisíce hrdinů odboje“ (s čím dál větším časovým odstupem od roku 1945 ve zpětné retrospektivě v podání některých českých historiků jakoby ta síla odboje přímo úměrně nabývala a počet odbojářských činů paradoxně narůstal), pro druhého zas uctívání krás mateřštiny. Některým takovým „vlastencům“ však z toho neustálého vracení se k minulosti a utvrzování se v odvěkém nepřátelství s Němci poněkud uniká realita dneška, kdy česká mládež, která je vlastně budoucností tohoto národa, je mediální cestou morálně zahlcována zhovadilostmi všeho druhu a „vychovávána“ v dekadenci, k sobectví a materialismu a k úpadku jako ještě nikdy předtím v našich dějinách. Nebo lépe – mládež je přenechávána na pospas této liberální „výchově“, která v ní vidí pouze předmět tržního mechanismu. To by mělo české vlastence nejvíce pálit, duchovní a biologické zdraví svých potomků a jejich mravní výchova.

Svérázné podání „vlastenectví“ od Petra Kersche je zakončeno patriotským zvoláním „Nenechávejme se zmást - potřebujeme svou vlast!“. Netroufám si zde explicitně říct, kdo tu koho ve skutečnosti mate. Abych se snad nedopustil osobní urážky. A také upřímně doufám, že pan Kersch má ve své prozaické tvorbě skutečně co hodnotného nabídnout, narozdíl od svých popletených výletů do výkladů dějepisu.