Německý televizní dokument ukazuje Otce vlasti jinak, než je v tuzemsku zvykem, a nemýlí se.
Pokud se přeneseme do reálií pozdního středověku, dává zařazení Karla IV. mezi významné postavy německé historie logiku. Narozen v Praze, po matce zčásti Čech, zčásti Němec, po otci Lucemburk. Pro Němce jejich král hovořící samozřejmě plynně německy plus několika dalšími jazyky, z nichž ten český se doučoval až po svém návratu do země z Francie. Lpět na určení Karlovy národnosti by byla ztráta času. Striktně národní dělení přišlo do Evropy mnohem později, tehdy platilo spíš zemské a vysoká šlechta typu Lucemburků si udržovala mezinárodní ráz.
Pořad z dílny ZDF je pozoruhodný i svým provedením: kombinací vyprávěného příběhu, krátkých komentářů historiků, především ale hraných scén a počítačové grafiky vytváří dojem, jemuž znalci sice zřejmě vytknou povrchnost, laiky ale na tři čtvrtě hodiny přiková k jejich televiznímu gauči. Díky propracované počítačové grafice se divákovi může zdát, že středověká města a život v nich ještě nikdy nevypadaly v televizi nebo filmu reálněji.
Autoři seriálu přiznávají Karlovi velmi těžké okolnosti jeho vlády. Evropa zažívala malou dobu ledovou s velmi krátkými léty, hojnými dešti a obrovskými povodněmi, invazemi hmyzu a epidemiemi moru, navíc Karel ani jeho poddaní neměli pro přírodní katastrofy jiná vysvětlení než ta, která nabízela Bible a její teorie soudného dne. Německý seriál také ukazuje, jak tvrdý byl život krále ve středověku, kdy schopnost vládnout musel stvrzovat aktivní účastí v bitvách, podnikal nebezpečné a velmi nepohodlné cesty napříč Evropou, aby posílil svou autoritu. To vše stálo hodně peněz a panovník měl velmi omezené zdroje příjmů z daní, nepřekypoval penězi a byl často zadlužen. A právě z těchto souvislostí pochází hlavní kritika Karla IV. týkající se jeho vztahu k Židům. Dokument ZDF popisuje jeho přímý podíl na nejhorší vlně protižidovských pogromů, které hlavně v německy mluvících zemích až do nástupu nacistů nic podobného nepřekonalo.
Podívejme se tedy na vztah Karla IV. a Židů podrobněji. Znalec Karlovy éry historik František Kavka charakterizoval panovníkův poměr k Židům takto: Karel IV. se tam, kde mohl uplatnit svou panovnickou moc, „přidržoval běžné praxe ochrany židovského obyvatelstva“, avšak jinde, kde byly jeho vládní prostředky omezené, se řídil „taktickými ohledy“. Co si lze představit pod „taktickými ohledy“?
Židé se zhruba od 12. století stali zcela zvláštní skupinou obyvatel, postavenou mimo dosavadní hierarchický žebříček a zatlačenou na nejzazší okraj společnosti. Jako osobně nesvobodní byli podřízeni přímo panovníkovi. Panovník si činil na Židy obdobné právo jako například na horní podnikání, na ražbu mincí, na mostné a cestné. To patřilo vedle důchodu z vytěženého stříbra a z ražby mincí, platů z měst, celních důchodů, odúmrtí apod. k hlavním zdrojům panovníkových příjmů, a bylo tedy ve vladařově zájmu zajistit pokojné soužití křesťanských a židovských obyvatel země. Židé, kteří byli zbaveni práva na sebeobranu (nesměli nosit zbraně ani v ghettu), přešli pod přímou ochranu panovníkovu před útoky křesťanů.
Udržet pokojné soužití nebylo lehké. Židé v křesťanském prostředí byli nenáviděni z mnoha stran: jako „vrazi Kristovi“, obchodníci s penězi (takový obchod považovala středověká křesťanská doktrína za hřích, někdy dokonce smrtelný) a postupně stále více také jako konkurenti v obchodu a řemeslech. Není tedy divu, že násilí vůči nim propukalo pod nejrůznějšími záminkami často, navzdory tomu, že spadali pod ochranu vrchnosti a jejich bezpečí měly bránit i papežské buly.
V letech 1348–1350, brzy po nástupu Karla IV. na český trůn, proběhla v části západní Evropy v tomto století už druhá velká vlna protižidovských pogromů. Impulzem k nim byla „černá smrt“, asijský dýmějový a plicní mor, zanesený do Evropy námořníky, který se od jara 1348 šířil z Francie do Porýní a dále na východ. Strach před smrtí přicházející v takovém rozsahu (tehdy zemřela více než čtvrtina obyvatel západní Evropy) navozoval psychózu blížícího se posledního soudu. Hrůza z nákazy působila jako katalyzátor pogromistických nálad: Židé byli obviňováni, že otravují studny. Ve Francii, Švýcarsku, Německu a Rakousku byly zavražděny tisíce Židů a jejich majetek byl rozkraden. V Německu náboženští fanatici, řemeslníci, vojáci a lůza v podstatě vyhladili 60 velkých a na 150 menších židovských obcí. V důsledku této pohromy nastal exodus zbylých obyvatel západoevropských ghett do méně zalidněných oblastí Evropy. Duchovní těžiště aškenázských židů se přesunulo na východ: do čech, na Moravu a hlavně do Polska a Litvy.
Morová rána zasáhla naše země jen okrajově roku 1349. Více než Čechy postihla Moravu, kam se uchýlilo mnoho Židů prchajících z Německa. Třebaže i v českých zemích docházelo k pogromům, vraždám a upalování, zabíjení tu nedosáhlo zdaleka takových rozměrů jako v německy mluvících zemích. Velké pogromy vypukly jen ve dvou tehdy českých městech: roku 1349 ve Vratislavi (Wroclav, Breslau) a v Chebu (Eger), kde byli o Velikonocích roku 1350 Židé po kázání minoritského mnicha davem zcela vyvražděni.
V českých zemích původce násilí stihl většinou trest. Jinak tomu bylo v říši, kde Karel IV. teprve upevňoval svou moc a kde byl zadlužen. S výjimkou Augšpurku nebyla říšská města potrestána a ještě během roku 1349 dostala generální pardon. Navíc nebylo výjimkou, že panovník poskytl svůj pardon vraždění dokonce předem. Podle českého historika středověku Zdeňka Fialy Karel IV. ve finanční tísni vydával někdy městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, v nichž byla půjčená částka „zajištěna na židovském obyvatelstvu (tj. na majetku panovníka) s klauzulí, že její umoření může být provedeno při nejblíže příštím židovském pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených Židů nebo i převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti“.
Není divu, že pogromy skutečně brzy vypukly. V pořadu ZDF je zmíněný dobře dokumentovaný případ říšského města Norimberka, kde došlo k vraždění v prosinci 1349. Už osm měsíců před tímto datem vydal Karel IV. první z listin, které pak vedly k odpuštění vrahům, půl roku předtím, v červnu 1349, přiznal markrabímu Ludvíku Braniborskému právo na to, aby si při příštím pogromu v Norimberku vybral pro sebe tři nejlepší domy pobitých Židů. Z pogromu měli hlavní prospěch patricijové a šlechtici, kteří si rozebrali domy předem označených obětí. Případ Norimberku nebyl zdaleka ojedinělý.
Později se Karel IV. snažil upravit právní postavení Židů u nás a podporoval i jejich nová osídlení. Zacházel s nimi sice jako se zbožím: zastavoval je, platil své dluhy na jejich úkor a také rušil jejich dlužní úpisy, takový však byl zvyk. Podobně se k Židům chovala i jiná vrchnost, krutě se zacházelo také s jinými vrstvami obyvatel. Karlův výprodej pogromů, jeho „vraždy od psacího stolu“, se však vymykají i z krutých dobových zvyklostí a je možno je soudit nadčasově. Židé by tedy Karla IV. asi ani dnes za „největšího Čecha“ nevolili.
Nevolili by asi ani jeho nástupce Václava IV., za jehož vlády vypukl největší pogrom v českých zemích (i tady se rozumí do příchodu nacistů), při němž o Velikonocích 1389 vybil dav podnícený fanatickým knězem na tři tisíce obyvatel pražského ghetta; král sice neměl na násilí podíl a jeho strůjce potrestal, majetek vyvražděných židů si však ponechal.
(Původní zdroj: Respekt, http://www.respekt.cz/)
Převzato z CS Magazín