Lukáš Beer
Lauder, miliardář a vášnivý sběratel uměleckých předmětů, zastává od července 2007 pozici prezidenta Světového židovského kongresu (World Jewish Congress), který byl v roce 1936 založen za účelem „mobilizace světové veřejnosti proti nacistickému teroru a antisemitismu“. Politicky se Ronald Lauder řadí k americkým republikánům a má též blízko k izraelskému Likudu. V roce 1986 jej americký prezident Ronald Reagan jmenoval do funkce velvyslance Spojených států v Rakousku. Během období svého úřadování v Rakousku se Lauder náležitě postaral o zákaz vcestování tehdejšího rakouského spolkového prezidenta Kurta Waldheima na území USA. Rakousko mu na druhou stranu vytýkalo protiprávní vývoz obrazů a bylo tehdy znepokojeno z veřejného vystupování velvyslance Laudera, obklopujícího se svými bodyguardy. Lauder se totiž nechal vozit po vídeňských antikvariátech a obchodech s uměleckým zbožím v opancéřované limuzíně doprovázen svými bodyguardy a byl „proslulý“ svým svérázným a arogantním chováním, protože když vkročil se svou nápadnou ochrankou do kteréhokoliv obchodu, museli všichni ostatní zákazníci prostor okamžitě opustit. Ronald Lauder odcházel z Vídně s pocitem, že prý pocítil antisemitismus poprvé na vlastní kůži, a popsal to slovy: „Přišel jsem jako velvyslanec, ale odešel jsem jako Žid.“
Nepřekvapuje, že Lauderův aktuální článek nadepsaný „Proč se Izrael musí stát členem NATO“ vychází právě ve významném deníku německého mediálního koncernu, který si zásadu proizraelského zpravodajství nechal dokonce oficiálně zakotvit ve svých stanovách.(Viz 5 publicistických zásad koncernu Axel Springer Verlag.) Podívejme se však na Lauderovy názory. Evropa podle něj musí jasně formulovat svou (proizraelskou) pozici: „Mlhavá prohlášení o právu Izraele na mír a bezpečnost již nepostačí“, píše se v článku. Lauder také vyžaduje „zatížitelné bezpečnostní garance“ pro Izrael, čímž rozumí požadavek, aby evropské členské státy NATO a také Turecko „se konečně probojovaly k tomu, aby přijaly stát Izrael do západního obranného svazku. To by bylo jednoznačným znamením k tomu, aby se už nikdy žádná jiná země neodvážila vztáhnout ruku na Izrael. Tento signál by byl chápán na celém světě – a také v tom islámském.“ Vzápětí to odůvodnil i tvrzením, že Írán „kutí“ na své jaderné pumě. Ve svém příspěvku naznačil prezident WJC zároveň, že by mělo negativní následky, kdyby takovýto signál nebyl vyslán. Váhání a nerozhodnost Západu by jen prý dodalo odvahu „nepřátelům Izraele, aby zintenzivnili své útoky na židovský stát“. Lauder pak dále suverénně tvrdí, že „jako demokratická západní (!) zem patří Izrael do NATO, alespoň do jeho politické struktury“. V Lauderově výzvě se hovoří nejen o údajné nutnosti podpory Izraele z Evropy. Evropská spolupráce s arabským světem je autorem na druhou stranu stavěna do špatného světla. Evropa prý velkoryse pomáhala Palestincům a „často také aniž by se přesně zajímala o využívání těchto finančních prostředků.“
O fatálních důsledcích, které by tento krok měl bezpochybně pro budoucí evropskou zahraniční politiku a tím i pro bezpečnost autochtonního evropského obyvatelstva, však prezident Světového židovského kongresu ve svém článku nehovoří. Jaký by to mělo vliv na nevyhnutelný proces řešení problémů, které vyplývají z probíhající multikulturalizace a z přistěhovalecké zátěže, si lze snadno představit, zejména při zohlednění konfliktního potenciálu souvisejícího například s islamizačními tendencemi na evropské půdě. Jde o problematiku, kterou bez přehánění můžeme označit jako „časovaná puma“ a konstruktivní vypořádání se s ní v následujícím desetiletí bude naprosto nevyhnutelné. Izraelské členství v Severoatlantickém paktu by zejména za těchto podmínek mělo nevyhnutně katastrofální důsledky z hlediska průběhu konstruktivního vyrovnávajícího procesu, který musí být na evropské půdě co nejdříve započat.
Navíc členství v NATO s sebou přináší i celou řadu závazků nejen ze strany nové členské země, nýbrž v první řadě i ze strany stávajících spojeneckých zemí. Je tedy zcela zásadní položit si otázku, v čem by spočíval přínos případného členství Izraele v NATO pro evropské národy. Bilance je zde jednoznačná – nejenže nelze mluvit o nějakém přínosu takovéhoto členství pro Evropu. Evropě by takovýto závažný krok mohl do budoucna pouze a jenom uškodit. Evropa a její autochtonní obyvatelstvo také nenese naprosto žádnou zodpovědnost za důsledky politiky státu Izrael. Za tu si zodpovídá současný židovský stát sám. Je pouze na izraelských politicích a na jejich voličích, aby tuto politiku usměrnili odpovídajícím způsobem a nespoléhali se přitom na jakoukoliv politickou a materiální podporu z Evropy. Nehledě na to, že za členství Izraele v NATO by Evropané brzy zaplatili i krvavou daní.