Zinscenovaní či skuteční zrádci a odbojáři? Nová studie k otázce chování českých vojáků rakousko-uherské armády

Nacionalisticky motivovaná německá, rakouská a česká historiografie měla po roce 1918 jednotný zájem na přiživování obrazu českého vojáka jako dezertéra – i když motivy k tomu byly rozdílné

Mapka znázorňující poměry padlých vojáků 1. světové války vůči počtu
místního obyvatelstva. Čím tmavější zabarvení, tím větší podíl padlých při-
padajících na 1000 obyvatel. Německá historiografie (v tomto případě pochá-
zí mapka z publikace vydané v roce 1943) tím chtěla podtrhnout, že obyva-
telstvo v pohraničí neslo větší daň na životech na frontách 1. světové války.

Novodobé české dějiny se nemohou zrovna dvakrát pochlubit velkým množstvím příkladů, kdy by se jak česká, tak i rakouská nebo německá historiografie po roce 1918 souhlasně přiživovala na určitých mýtech, které by se svým obsahem navzájem shodovaly, ať z naprosto odlišných motivů. Jedním takovým tématem je otázka chování českých vojáků rakousko-uherské armády v první světové válce. Mínění, že Češi byli za války zásadně neochotní bojovat za habsburskou monarchii a snažili se při každé příležitost přeběhnout na nepřátelskou stranu, bylo po roce 1918 široce rozšířené jak v Rakousku, tak i v Československu, a v historiografii se v určité formě udržuje prakticky až do dnešního dne. Richard Lein z Institutu pro východoevropskou historii na univerzitě ve Vídni nyní předkládá studii, ve které se na příkladu dvou známých případů dochází k závěru, že legenda o všeobecné nespolehlivosti českých vojáků rakousko-uherské armády se nedá udržet a byla do jisté míry vykonstruovaná.

Už v roce 1917 interpelovali německo-nacionální poslanci vídeňské Říšské rady k otázce „chování Čechů za světové války“. Po ukončení této války implikovaly zásadně obě strany, tj. jak Češi tak i Němci, myšlenku, podle které čeští vojáci v c. a k. armádě narukovali pouze s nechutí a odporem, bojovali na frontě nevalně a pak se ve velkém počtu ještě vzdávali vojenským jednotkám Dohody, především ovšem ruské armády. V této souvislosti byl jako argument uváděn zejména osud pěších pluků č. 28, 35 a 75, které se národnostně skládaly převážně z českých vojáků. Případ 28. pěšího pluku, tedy „osmadvacátníků“, nazývaných Čechy někdy láskyplně „pražské děti“, patřil na počátku předmnichovské republiky ke standardní vlastenecké a čítankové výbavě české veřejnosti. Byla to legenda, kterou se živila tradice českých legií na všech frontách I. světové války, byla to také jedna z nosných tradic české prvorepublikové armády, která popisovala, jak v dubnu 1915, za bojů s ruskou armádou v Karpatech, 28. pluk c. k. rakouské armády údajně prý téměř jako jeden muž - a někdy se tvrdilo, že i s vojenskou hudbou - přešel na ruskou stranu. Podobně vyzdvihována byla bitva u Zborówa v červenci 1917 (pěší pluky č. 35 a 75), kdy se prý čeští vojáci dobrovolně a bez zjevných důvodů vzdali nepříteli.

Přesná analýza aktů a dokumentů nacházejících se ve Vídeňském válečném archivu ovšem ukazuje, tyto výtky na adresu českých vojáků se z čistě vojenského hlediska v žádném případě nedají ustát. Tak například pěší pluk č. 28 se v dubnu 1915 nacházel jak personálně tak i materielně v bídné situaci, byl „téměř vykrvácený“, jak píše Richard Lein. „Osmadvacátníci“ se nacházeli na neudržitelném úseku fronty a byli nakonec obklíčeni ruskými silami, které měly díky útoku přesilu a české jednotky mohli zničit. Interní komunikační chyby mezi velitelnami rakousko-uherské armády nakonec vedly k tomu, že habsburskému ministerstvu války byla podána zpráva o údajném dezerování svazu. Ministerstvo na základě této zprávy nařídilo okamžité rozpuštění pluku. Díky statečnému nasazení IX. pochodového praporu pluku na italské frontě a také zásluhou přes dva roky trvajícího soudního přelíčení, ve kterém byla jednoznačně zjištěna nevina českých důstojníků a vojáků, byl tento svaz v prosinci 1915 nakonec opětně vystavěn. Z nepochopitelných důvodů však rehabilitace pěšího pluku č. 28 nebyla nikdy veřejně oznámena a v historiografii stejně jako v národním povědomí zůstalo tak většinou v paměti pouze rozpuštění regimentu z důvodu „velezrady a zbabělostí před nepřítelem“.

Podobně tomu bylo i v případě bitvy u Zborova, ačkoli zde vnější okolnosti byly poněkud jiné. Počátkem léta roku 1917 se pěší pluky č. 35 a 75 nacházely na dobrých pozicích fronty, které byly považovány za dobře zajištěné. Ovšem 1. a 2. července 1917 zachvátila rakousko-uherskou východní frontu Kerenského ofenziva a postihla tím i tyto dva pluky, které se kvůli nepřátelské přesile musely stáhnout směrem na západ do rezervní pozice. Ačkoliv se ruským jednotkám nepodařilo frontu na tomto místě prorazit, vzbudil tento „incident“ pozornost c. a k. vrchního armádního velení. Toto totiž předtím silně podcenilo riziko, plynoucí z ruské armády, protože ji považovalo za patřičně oslabenou únorovou revolucí v Rusku. Rakouské velení proto hledalo vhodného viníka, který by jakoby nesl za tento vojenský neúspěch odpovědnost. K tomu o něco později přispěla navíc také skutečnost, že na ruské straně začala operovat československá legie. Vrchní velení rakousko-uherské armády to podalo posléze tak, že neúspěch u Zborova pramení ze zrady českých vojáků, kteří bojovali na vlastní straně. Vrchní velení armády vydalo dokonce závěrečné prohlášení k výsledkům vojensko-soudního šetření, uskutečněného bezprostředně po bitvě, ve kterém se de facto vyslovovala provinění – a to i přes závažnou skutečnost, že šetření nakonec prokázala nevinu pěších pluků č. 35 a č. 75. Richard Lein ve své aktuální studii uvádí, že důvody k tomuto zkreslení skutečností byly jednoduše politického charakteru. Německo-nacionální poslanci ve vídeňské Říšské radě se snažili zamezit koncesím ve prospěch českého obyvatelstva Čech a Moravy a odvolávali se přitom na údajnou neloajalitu českých důstojníků a vojáků, což se jim z části i podařilo prosadit.

Kontroverze ohledně této tématiky však bez přerušení pokračovaly i po ukončení první světové války. V nově vzniklé Československé republice byly tyto údajné dezerce hodnoceny jako odbojářské činy českých vojáků, kteří svým chováním poškozovali monarchii a tím prý přispěli k vítězství Dohody. Obzvláště zdůrazňováno bylo přitom nasazení československé legie v bitvě u Zborova, kde tato podle oficiálního podání zahnala přesilu vojenských jednotek centrálních mocností. Pikantní na této skutečnosti je, že na rakouské a německé straně nebyla cítěna potřeba těmto legendám protiřečit, spíše naopak. A tím se toto podání mohlo hluboce zakořenit v historiografii a údajné zrádcovské chování českých vojáků v rakousko-uherské armádě je do dnešních dnů považováno za pokládaný názor.

Nejnovější práce Richarda Leina, nazvaná v českém překladu „Splnění povinností nebo velezrada?“ (Pflichterfüllung oder Hochverrat?) názorně ukazuje skutečný průběh zmiňovaných bojů a také osvětluje okolnosti, které vedly k naprostému zkreslení událostí v oficiálních zprávách a v historiografii meziválečného období. Autor se zaměřil také na zinscenování údajných odbojových činů československým státem mezi roky 1918 a 1938. (-lb-)

Richard Lein
Pflichterfüllung oder Hochverrat?
Die tschechischen Soldaten Österreich-Ungarns im Ersten Weltkrieg
Reihe: Europa Orientalis
Bd. 9, 2011, 448 S., 49.90 EUR, br., ISBN 978-3-643-50158-5