Lukáš Beer
 |
| Rodák Hugo Fritsch z Brna docházel v letech 1943-1944 jako malý "Pimpf" pravidelně na schůzky Hitlerovy mládeže, které se konaly v tomto domě na ulici Údolní čís. 65. Tento tzv. "Moravenhaus" nechal v roce 1902 postavit brněnský německý studentský spolek "Moravia" a za první republiky se v něm nacházela oblíbená restaurace se stejnojmenným názvem. |
Uniformovaná jednotka českých vedoucích mládeže tehdy pochodovala středem města až k onomu objektu, kde si pak důkladně prohlédla jeho zařízení a byla obeznámena s režimem a provozem v tomto chlapeckém domově, určeném pro německé učně, kteří sem dojižděli převážně z okolí Brna. Učni přes pracovní týden v domově bydleli a o víkendech se zpravidla vraceli domů ke svým rodinám. V dobových materiálech se hovoří dokonce o tom, že se u objektu na brněnské ulici Údolní tehdy jednalo údajně o jeden z největších domovů Hitlerovy mládeže tohoto typu v celé Říši. Čeští vedoucí si tehdy prohlédli ubytovací zařízení, kuchyň a sanitární a splečenské místnosti v tomto mládežnickém domově. Zařízení tohoto typu pro české učně a učnice v Protektorátě měla být od nynějška koncipována právě podle vzoru domovů Hitlerjugend. Mne samozřejmě v první řadě zajímalo, kde se toto zařízení přesně nacházelo a zda jeho budova dnes ještě stojí či náhodou například nepadla za oběť spojeneckým bombardováním, kterými byla značně postižena také právě tato známá brněnská ulice.
 |
| Březen 1944: česká uniformovaná jednotka vedoucích Kuratoria pochoduje po brněnské ulici Údolní navštívt mládežnický domov Hitlerovy mládeže. |
Musel jsem si tedy zákonitě vzpomenout na pana Hugo Fritsche, rodáka a pamětníka z Brna (narozen roku 1933), který právě nedaleko této ulice, v této kouzelné poklidné brněnské čtvrti až do roku 1945 vyrůstal. Tehdy, v dubnu 1945, se ale do chodu dostaly události, které dramaticky a bolestně pozměnily celý další život malého chlapce, jenž záhy přišel nejen o svůj domov, ale zároveň i o své nejbližší rodinné příslušníky. Hugo Fritsch sepsal své vzpomínky v publikaci, která vyšla jak v německém tak i v českém jazyce. Čtenáři Našeho směru měli už možnost se se životním příběhem pana Fritsche seznámit v příspěvku Zůstal jsem sám a také díky rozhovoru, který tento brněnský rodák našim stránkám poskytl. Pan Fritsch se do dnešní doby zúčastnil celé řady besed s českými, německými a rakouskými školáky a měl možnost vystoupit i v několika dokumentárních televizních pořadech, vysílaných v České republice, Německu a Rakousku.(Reportáž České televize o otevření hřbitova v Chebu, ve které krátce vystoupil Hugo Fritsch a odpovídá česky na otázky reportéra.)
 |
| Hugo Fritsch byl v září 2010 dotazován reportérem České televize při příležitosti otevření hřbitova pro německé padlé v Chebu. Mezi pohřbenými se nacházejí i civilisté a pan Fritsch tu položil věnce u hrobu svých rodinných příslušníků. Je tu i jeho starší bratr Gerhard. |
„Ten takzvaný velký domov Hitlerovy mládeže na Údolní ve skutečnosti není vůbec tak velký. Je na konci ulice Údolní, hned potom se ulice dává do kopce směrem jakoby ven z města, a tam po levé straně ten dům stojí stojí. Je to bývalý studentský dům Moravia. Dole se nacházela restaurace a v prvním poschodí a ve vystavěném podkroví byly bývalé studentské byty. Moravia byla německý brněnský studentský spolek, který byl rozpuštěn Hitlerem. Za mého mládí byl dům využíván Hitlerovou mládeží“, řekl mi na to Hugo Fritsch a skutečně se nám brzy podařilo vypátrat i místo, o které se jedná. Ale jde skutečně o stejný objekt, který si v březnu 1944 přišla prohlédnout uniformovaná jednotka českého Kuratoria? Za oním domovem se mělo nacházet sportovní prostranství s hřištěm a u vchodu do budovy byla svého času prý malá vrátnice, kterou o víkendech hlídal chlapec Hitlerovy mládeže mající ten den službu...
Došlo mi, že dům, který mi popisoval Hugo Fritsch, shodou okolností od vidění znám, ale i když jsem tušil, že zřejmě půjde o úplně jinou budovu než tu, která byla původně cílem mého pátrání, vzbudily u mne jeho vzpomínky i tak mou zvědavost. Dnes je "Moravenhaus" obytným domem s luxusními byty. Ale i tento dům nese kousek minulosti města Brna.
Moravenhaus
Brno bylo od poloviny 19. století sídlem c. a k. Techické vysoké školy. Ta byla založena v roce 1849 na příkaz císaře Františka Josefa I. a jako na jiných místech starého Rakouska a Německa se škola časem vyvinula v ostrov německého jazyka a kultury, což sebou zákonitě v té době přinášelo i aktivity studentských korporací. Ke dni stého výročí narození F. Schillera (29. 10. 1859) byl několika jednotlivci založen studentský spolek „Moravia“, který se navenek vyznačoval barvami města Brna, tedy kombinací červeno-bílo-červenou. Po vystoupení židovských členů ze spolku roku 1898 se přešlo na definitivní název tohoto buršáckého spolku - Burschenschaft Moravia. Do roku 1914 takto na území města Brna úspěšně rozvíjely činnost celkem tři německé buršácké spolky a jedním z nich byl právě zmiňovaný „Moravia“. Členstvo se rozhodlo vybudovat si vlastní objekt a základní kámen k němu byl položen 1. března 1902 na ulici Údolní, a sice v těch místech, kde se ulice zpočátku nazývala Scheffelgasse a teprve o něco později Talgasse. V přízemí této krásné budovy fungovala německá restaurace, což mělo právě v období nacionálního napětí v Brně určitý strategický význam. Dům se totiž nacházel ve čtvrti, která byla převážně německá (čtrti Schreibwald - Pisárky se také dříve říkalo "úřednická čtvrť", za první republiky obdržela pak označení Masarykova čtvrť a tento název nese i dnes). Němečtí obyvatelé čtvrti chtěli zachováním „vlastní“ restaurace zabránit tomu, aby objekt převzal třeba český pohostinský, který by pochopitelně posléze přivedl do čtrtě i úplně jinou klientelu. Taková byla tehdy doba, plná nacionální soutěživosti, a populární restauraci nevyužívali samozřejmě pouze studenti spolku Moravia. Restaurace „Moravenhaus“ byla pak úspěšně v provozu i za první republiky a byla velmi oblíbená.
 |
| Brněnská ulice Údolní se v těchto místech německy původně nazývala Scheffelgasse, teprve později Talgasse. |
Ukázal jsem fotografii domu panu Fritschovi. Dnes už v něm na první pohled neláká na oběd útulná restaurace, v domě se nacházejí renovované byty: „Ta fotka to dokazuje.. To je ten dům, kde Hitlerova mládež v roce 1944 a počátkem roku 1945 prováděla předvojenskou přípravu. Ten secesní styl budovy jsem obdivoval už tehdy. Dobře si vzpomínám na restauraci, protože výčepní pult v ní byl upraven pro terče a z lavic a židlí byla postavena střelnice. Co bylo nahoře nevím, ale restaurace se využívala jako místo setkávání Hitlerovy mládeže ale také malých Pimpfů (der Pimpf = označení pro nejmladší ročníky německé mládeže organizované v „Deutsches Jungvolk“, srovnatelné s československými „jiskřičkami“ v období 1948-1989 – pozn. autora). V létě se jako cvičiště ve střelbě využívala i zahrada za domem.“, řekl mi na to.
 |
| Jednotky "Deutsches Jungvolk" (10-14 let, vpravo) a "Hitler-Jugendu" (14-18 let, vlevo) měly své pra- porky - na vyobrazení jsou dole nejníže postavené jednotky a nahoře nejvýše postavené. |
Hugo Fritsch: „Od 20. dubna 1943 jsem tam byl jednou týdně, abych tam absolvoval cvičení ve střelbě. Můj bratr Gerhard tam docházel do podzimu 1944, dokud nepřešel k námořnické Hitlerově mládeži. Pro nás Pimpfy byl ale v domě rezervován jenom jeden den v týdnu. Účast byla povinná. Protože jsem byl ve střílení velmi špatný – zbraň byla příliš těžká – a protože se pořádaly pořád soutěže mezi jednotlivými skupinami, neměli mě kluci v mé skupině rádi.“
Byla docházka nějakým způsobem kontrolovaná?
Hugo Fritsch: „V tomto domě jsem se musel objevit jednou týdně a když jsem dvakrát po sobě měl neomluvenou absenci, objevili se u rodičů vedoucí mládeže. Hranice pro náš praporek (Fähnlein) z úřednické čtvrti pro Pimpfy tvořila ulice Úvoz. Tak tomu bylo až do listopadu 1944, když tehdejší Fähnleinführer Abel z Goethegasse (dnešní ulice Zachova – pozn. aut.) náš praporek opustil a vytvořil na ulici Cejl na místě jednoho bývalého židovského obchodu felčarský praporek (Fähnlein = jednotka skládající se z přibližně 160 chlapců, pozn. autora) a od té doby jsem se těch blbých cvičení ve střelbě nemusel zúčastnit.“
Proč jste neměl v oblibě střílení ze vzduchovky?
Hugo Fritsch: „Pro mne jako pro malého Pimpfa byla vzduchovka příliš těžká a pořád jsem střílel vedle. A protože se pořádaly pořád nějaké soutěže mezi jednotlivými skupinami, neměli mě kluci v mé skupině rádi. Jednotlivé skupiny soutěžily proti sobě a moje skupina trpěla mými neúspěchy, a proto jsem nebyl oblíbený a nezískal si žádné kamarády. Pan Abel znal mé rodiče, a protože jsem se ze shromáždění rád uléval, tak mě přetáhl s sebou do svého praporku. Tím mne osvobodil ze všech cvičení ve střelbě a od nástupů HJ na Žlutém kopci. Jestli k tomu dal podnět můj otec anebo odcházející Fähnleinführer Abel, už nevím. Každopádně jsem byl pak v listopadu 1944 přesazen do felčarské skupiny na Cejlu, kde se nestřílelo, ale kde jsme se učili obvazovat rány. Také můj bratr nechtěl střílet a tak se přihlásil k námořnické Hitlerově mládeži, ale to až ke konci roku 1944. Zda to všechno bylo organizováno mým otcem, nemohu potvrdit, ovšem dnes, ve stáří, se ve mně drží myšlenka, že můj otec nás děti chtěl držet mimo nesmyslnost války. Ale ještě v březnu 1945 jsem absolvoval mou první felčarskou zkoušku a od té doby směl na své uniformě nosit runu života.“
 |
| Čtrnáciletý Gerhard, bratr Hugo Fritsche, v uniformě námořnické Hitlerovy mládeže. |
Hugo Fritsch: „Co se týče mého bratra Gerharda, tak ten byl u HJ od 14 let. Dostal hnědou uniformu se širokým opaskem a s dýkou. Také on se zúčastnil v Moravenhausu v restaurační zahradě předvojenských cvičení a stejně tak se učil střílet, sám mi o tom vyprávěl. Ten můj bratr, co tenkrát navštěvoval Masarykovo gymnázium – jak se mu říkalo za Protektorátu, to nevím, můj otec vždycky říkal Masarykovo gymnázium (na dnešní ulici Lerchova – pozn. LB). Taky on zpočátku chodil na nástupy Hitlerovy mládeže na Žlutém kopci. Asi nějak na podzim roku 1944 musel přejít k námořnické Hitlerově mládeži. Tady se kluci učili všechno, co musí námořníci zvládat při pobytu na lodi. Můj bratr mi ukazoval uzel, se kterým se upevňuje lano, ukazoval mi, jak se s vlaječkami předávají zprávy. Dostal taky od taťky Morseův aparát, pomocí něho se mi stále něco pokoušel říct. Jestli to všechno zosnoval můj otec, aby můj bratr nebyl nakonec zbytečně poslán na frontu jako dítě a náplň do děla, jak se říká, to už nevím.“
Vraťme se ještě zpět. Řekl jste, že poprvé jste začal s docházkou do „Moravenhausu“ dne 20. dubna 1943, v den, kdy se v Říši slavily narozeniny Vůdce. Kolik Vám tehdy bylo let? Stejně jako tomu bylo u Hitlerovy mládeže, byli v tento den přijímáni do řad české mládežnické organizace, Kuratoria pro výchovu mládeže, nejmladší desetiletí chlapci:
Hugo Fritsch: „Narodil jsem se v roce 1933, takže mně 20. dubna 1943 bylo necelých 10 let. Od deseti let bylo pro každého německého kluka povinností být členem u Pimpfů. Protože skoro všem mým spolužákům ze třídy už bylo deset, chtěl jsem být taky přitom, ačkoliv můj otec původně chtěl trvat na dodržení zákonného stáří pro vstup. Proč moji rodiče nakonec polevili, nevím, pravděpodobně nechtěli být zbytečně něčím nápadní.“
Vybavují se Vám ještě nějaké další vzpomínky ohledně Vaší služby mládeže?
Hugo Fritsch: „Každou neděli v osm hodin ráno se konal „Apell“. Nástupy jak Hitlerovy mládeže tak i Pimpfů, připadající pod náš praporek z „úřednické čtvrti“ a okolí, se konaly pokaždé na Žlutém kopci, kde existovalo odpovídající nástupní prostranství. Nástup ve čtyřřadách s vlajkami a korouhvičkami. Zpěv („..třesou se zpráchnivělé kosti..“, „..horko žhaví slunce nad arfickou půdou..“ aj.). Pokud někdo dvakrát chyběl bez omluvy, stál Fähnleinführer brzy před domovními dveřmi. Jinak obvyklým průběhem bylo hlášení přítomných a zároveň neomluvených nepřítomných, stejně jako Hitlerův pozdrav (Hitlergruβ = pozdrav zdviženou pravicí, pozn. aut.) danému vůdci, který ten den zrovna konal službu. Obsahem projevu vedoucího byla zpravidla výzva k poslušnosti Vůdci Adolfu Hitlerovi. Protože kromě Hitlerovy mládeže u toho byli i Pimpfové, nebyla tato slova pro mne jako jedenáctiletého podnětná. Nevzpomínám si na žádná slova z tohohle řečnění, jenom na to, když se říkalo abychom byli poslušní. Potom se se zpěvem odpochodovalo ulicemi vilové čtvrti Masarykova čtvrť.“
Z vyprávění pamětníků vyplývá, že se jako malí kluci na schůzky Hitlerovy mládeže těšili. Měli tu kamarády, byla legrace a sport, udržovala se mezi nimi soudružnost..:
Hugo Fritsch: „Byl jsem jednoduše příliš malý a jelikož z domu, tj. z rodiny, nebylo žádné nadšení pro mé bytí jako Pimpf, ale chápalo se to tak, jako že se muselo, neuměl jsem se pro to celé vnitřně nadchnout. Hraní na loupežníky s českými kluky bylo značně zajímavější, tady jsem byl uznáván. A uznání znamená pro jedenáctiletého kluka víc než nějaká hesla a nebo nástupy. Jenom zpívání písniček se mi ve službě HJ líbilo a znám dodneška ještě hodně písniček nazpaměť..“
Byl jste někdy přítomen na nástupech Hitlerovy mládeže, například před Německým domem, odkud se pak pochodovalo směrem do centra?
 |
| Brno, 17. březen 1939: Adolf Hitler odjíždí z Radničního náměstí. |
 |
| Němečtí Brňané vítají 17. 3. 1939 na Radničním náměstí Adolfa Hitlera. Malému Hugovi se podařilo protlačit se až dopředu a spatřit tak Hitlera na vlastní oči: "Nevěděl jsem tenkrát, kdo je ten muž v automobilu." |
Dobový týdeník Ufa zachytil nejen příjezd Wehrmachtu do Prahy a Jihlavy, ale také návštěvu Adolfa Hitlera v Brně (záběry z 17.3.1939 v Brně jsou na tomto záznamu od stopy 4:30). Vůdce byl nejprve uvítán u brněnského Hlavního nádraží, poté záběry ukazují příjezd Hitlera na Velké náměstí (dnešní náměstí Svobody) a pak na Radniční náměstí.
Hugo Fritsch po zhlédnutí týdeníku: „Když jsem si předtím prohlížel ty fotky z Radničního náměstí, dlouho jsem se na ně musel dívat, protože mě ti muži v bílých košilích iritovali. To nemůžou být muži z nějaké nacionalistické organizace … Tady z toho týdeníku se to už vyjasňuje. To jsou staří pánové ze studentských spolků, protože o těch mladých se v týdeníku mluví taky tak a mají také bílé košile a se stejné kravaty. K tomu je třeba říct, že v Československé republice bylo nošení uniforem u studentských spolků, jak to bylo obvyklé v Německu a Rakousku, zakázáno.“
Nedávno jsme zde zveřejnili příspěvek o tom, jak nejvyšší představitel Hitlerovy mládeže v Protektorátu Čechy a Morava, Gebietsführer Fritz Knoop, doporučoval promlouvat k členům HJ a jejím vedoucím a vysvětlovat jim, jak se příslušníci HJ mají chovat vůči příslušníkům českého národa. Dokážete si vybavit, že byste s bratrem byli někdy nějakým způsobem ponaučováni o tom, jak se máte k Čechům chovat?
Hugo Fritsch: „My u Pimpfů jsme nikdy nebyli vyzýváni ke špatnému chování vůči Čechům. K tomu je ovšem nutné dodat, že vedoucí našeho praporku byl Brňák, který bydlel na Goethegasse, a že jeho rodiče byli s mými rodičemi spřáteleni a že se zde jednalo o starousedlickou brněnskou rodinu. Krom toho vím, že to teď přímo s Hitlerovou mládeží nesouvisí, ale vycházeje z mnoha mých pátrání, svého času u mé tety a u mého opatrovníka a u rakouských příbuzných, dále také podle české kroniky mé babičky a v neposlední řadě také podle kopie zoufalého dopisu mého otce z 6. února 1946 z lágru Lešany, který byl adresován ministerstvu vnitra s prosbou o československé státní občanství, mohu vším právem říct, že mí rodiče nebyli žádní nacionální socialisté. Mimochodem ten dopis z roku 1946 jsem obdržel od Národního archivu v Praze až v únoru 2010.“
 |
| Toto už je snímek ze stejného brněnského náměstí, avšak staršího data. Dne 21. září 1941 se před Novou radnicí konalo slavnostní "svěcení korouhviček" dívčího svazu BDM (Bund deutscher Mädel) a Jungmädelbundu. Akce se zúčastnila říšská referentka dr. Jutta Rüdigerová a mnoho zástupců strany a branné moci. |
 |
| Říšská referentka dr. Jutta Rüdigerová na slavnostním projevu dne 21. září 1941 na brněnském Dominikánském náměstí. V projevu se obracela na dívky, aby se chovaly vzorně, slušně a příkladně: "Mládež, která přijde po nás, nám bude závidět, že jsme byli první, kteří směli budovat toto Vůdcovo velké společenství mládeže." |
 |
| Jutta Rüdigerová se zdraví s vedoucími jednotlivých "podžup" (Untergau) z celého území Čech a Moravy, jež ve svých rukách tiskly 200 korouhviček. |
Hugo Fritsch: „K šedesátému výročí zbourání Německého domu (tj. v roce 2005 – pozn. LB) napsaly jedny brněnské noviny, že Německý dům byl nacistickým hradem Němců a že odtud vycházela vešekerá nenávist vůči Čechům. Protože toto tvrzení stojí v naprostém protikladu s historií Německého domu, studoval jsem dlouho materiál, abych přišel na to, jak tyto noviny k takovému tvrzení mohly vůbec dojít. Německý dům byl přístřeším všech německých spolků – z kultury, sportu, národovectví, studentstva apod. Mnohé z nich měli obzvláště v předsednictví německé Židy, takže určitě ne nacisty. Ale měly tu svůj domov také studentské spolky. Tyto se přes Deutschnationale Partei, která pocházela z Vídně a požadovala anšlus Rakouska k Říši a byla v roce 1933 zakázána a která pak vzešla do NSDAP, přidaly k nacionálním socialistům. Tito lidé určitě zpívali „hitlerovské písničky“, jak píší ty noviny. Že by ale všichni Němci v Německém domě byli nacisté, tedy i ti němečtí Židé, to je historická nepravda.
Mimochodem, mě se nepodařilo vyhledat osudy alespoň jedné německé židovské rodiny z Brna, se kterou se můj otec přátelil. Musel bych se k tomu dostat přes ústřední počítač Ústřední rady Židů, který je veden bohužel jen v angličtině, musel bych se tam přihlásit a zdůvodnit motivy mého pátrání. Pouze je mi známo, že většina transportů šla z Brna přímo do Osvětimi. To se psalo v Brünner Heimatbote v padesátých nebo šedesátých letech. V tehdejší době bylo ještě hodně zpráv od dobových svědků.“
Ostatně, Váš otec se za války politice vyhýbal, že?
Hugo Fritsch: „Když se zpětně dívám na veškeré rešerše o mé rodině za Protektorátu, tak například můj otec byl státním úředníkem v zemědělství a lesnictví, což tedy nebyla žádná politická pozice. Motto bylo: mlčet a držet s podle možností mimo všeho. Jeho posledním cílem muselo být přežít válku a převést rodinu přes válečné zmatky. Protože byl v březnu 1945 nemocný, začal můj otec příliš pozdě se snahami dostat rodinu ven z Brna. Neměl žádný strach z toho, že by nám Češi něco udělali. Antipatie mého otce k Hitlerovu režimu musela začít už v roce 1940, když byl přes půl roku suspendován ze státní služby kvůli údajnému zvýhodňování Židů z jeho strany. Nemůžu už zjistit den suspendování, ale zato alespoň znám měsíc nového nastoupení na místo, a to bylo v listopadu 1940. Tady mám k dispozici místoprísežné prohlášení..“
Pane Fritschi, srdečné díky za to, že jste si našel čas na zodpovězení mých dotazů. Pro dnešek jsme se společnými silami zatím ještě nedopátrali po tom, co mě zpočátku přimělo se na Vás obrátit. Onen „velký“ domov Hitlerovy mládeže na brněnské ulici Údolní se nám zatím nepodařilo lokalizovat. Přesto bylo Vaše vyprávění zajímavé a slibuji Vám, že o výsledcích mého pátrání Vás budu ještě informovat.