Lukáš Beer
Strávil jsem nedávno necelé dvě hodiny důkladným prolistováváním dvacet let starých německých tiskovin, které jsem ještě před nastupující dobou internetu průběžně hromadil ve svém archivu novin a časopisů, jen abych vyhledal jeden konkrétní starý článek z týdeníku „Der Spiegel“.
Jedná se upřímně řečeno o nepěkně velkou haldu starých novin a časopisů, které se mi tehdy podařilo nashromáždit, tudíž žádný lehký úkol hledat v tlustých časopisech určitý text. Onen článek mi svým obsahem dodnes utkvěl dobře v paměti, ačkoliv musel vyjít někdy v létech 1991-1993. Šlo o rozhovor s jedním, věkem už velmi zralým, bývalým německým nacionálním socialistou, žijícím tehdy před dvaceti lety někde v emigraci. V paměti mi zůstalo snad už jen to, že jeho politická éra měla co do činění s válečným děním v Itálii. Ale mohu se také mýlit. Velká škoda, že se mi toto interview nepodařilo dohledat, abych z něj mohl přesně ocitovat, protože by se hodilo jako vhodný úvod pro dnešní krátkou úvahu. Takhle to přeci jenom může vyznít i tak, že si vše autor sám vymyslel. Ale nemohu si odpustit tento článek a v něm publikovaný názor nezmínit.
Redaktoři německého zpravodajského týdeníku se bývalého německého „nacisty“ (abychom se tak trochu přiblížili slovníku mainstreamových médií), jehož jméno se mi bohužel nepodařilo vypátrat, dotazovali na to, co si myslí o těch dnešních „neonacistech“ (tj. před dvaceti lety). Jeho odpověď vyzněla pak jasně a poněkud opovrhujícím způsobem. Řekl, že ten dnešní „neonacismus“ nemá už nic společného s národním socialismem let třicátých a čtyřicátých a že dotyční vlastně ani zřejmě neví, co vůbec národní socialismus znamená a co byly jeho ideály.
Tahle odpověď starého „nacisty“ opravdu necílila špatně, a lze si docela živě představit, jak se nejeden národně socialistický ideolog dnes musí obracet ve svém hrobě, když vidí, co všechno se v dnešní době shromažďuje pod symboly nějakým způsobem napodobujícími vnějším vzhledem symboliku Třetí říše či odvolávajícími se na národní socialismus. Následující charakteristika není generelní a nechce paušalizovat, ale přeci jen se vztahuje na nemalou část "scény": Při pohledu na asociálně a agresivně vzhlížející, všemožně potetované samozvané nástupce nacionálního socialismu s ne zrovna sportovními mladými těly by dnes například lidem, kteří svého času pomáhali budovat a vést Hitlerovu mládež, znechucením zvedal žaludek a stály by jim z toho hrůzou vlasy na hlavě. Stejně tak i ideál národně socialistického člověka je na míle vzdálen od toho, za co se pokládá hezká řada dnešních samozvanců a „nacionalistů“, které média běžně řadí mezi pravicové extrémisty. Asociálně vzhlížející levicově extremistická luza je jimi samotnými pokládána za jakéhosi rovnocenného protivníka, ve skutečnosti jde však stejně tak o projevy asociálnosti, jenomže pod jinými vypůjčenými hesly a zdánlivými ideologickými a politickými motivy. Bylo by samozřejmě velkou chybou zde generalizovat, jistěže se mezi nimi nachází pěkná řádka uvědomělejších jednotlivců a čistých idealistů s politickým, historickým přehledem a intelektuálním zázemím. Ti mají ale očividně notorický problém s tím, aby se jednou pro vždy rozloučili se svými souputníky, angažujícími se v aktivistické činnosti ze všech různých důvodů, jenom ně z těch politických a idealistických. Aktivismus jako „life style“ a subkultura, vázaná na určitý způsob oblékání se a hudební styly, aktivismus jako „sport“ a forma osobního odreagování a revolty – to vše zabalené do jakýchsi pseudopolitických hesel a mnohdy i naivně přihlouplých pokusů o politický projev – tento „aktivismus“ je jenom jednou z mnoha nemocí morálně upadající sobecké a zindividualizované společnosti současného řádu. „Neonacismus“ v podobě velké části pod něj zahrnovaných individuí, je jako úpadkový jev jen jednou z nemocí tohoto řádu a je tím vlastně jeho vedlejším produktem. Jeho návaznost na národní socialismus je dnes jen povrchní, alibistická a v mnoha ohledech mu v podstatě odporuje.
Žijeme v době, kdy se pojem „fašista“, „nacista“, „nácek“ nebo „neonacista“ inflačním způsobem kdekým využívá za účelem zesměšnění, znevážení či znemožnění politického kontrahenta. Málokdy (nebo vlastně spíše nikdy) má však adresát něco společného s fašismem či národním socialismem. Velmi zdeformovaný a nereálný obraz o národním socialismu, šířený nejprve celá desetiletí komunistickou propagandou a živený dnes bulvárním tiskem a hloupými novináři, prožívá nadále konjunkturu.
Proto se běžně v tisku a na internetu dozvídáme, jak nelidští jsou „neonacističtí žháři a zabijáci“ a jak by to tu vypadalo, kdyby se „nacisté“ dostali k moci, soudě podle jejich agresivního chování na ulici apod. Že jde v případech agresivních a psychicky narušených jedinců o asociální živly, které se pouze za národní socialismus schovávají a odvolávají se na něj? Touhle vážnou myšlenkou se žurnalisté a odborníci na pravicový extremismus vážně nezabývají resp. nechtějí zabývat. Nejeden z těchto narušených jedinců nevědomky přebírá obraz, který o „nacismu“ běžně denodenně vytvářejí média, jako svůj mustr a uplatňuje jej pak při svém chování a vystupování. Tento „neonacismus“ má sotva něco společného se světovým názorem, ale měl by spíš být předmětem zájmu sociologa a psychologa.
Zaujal mne v tomto směru i nedávný článek Pavla Pečínky na Britských listech. Autor se vrací k pořádání manifestace „ultrapravicové mládeže“, jak píše, dne 1. května v Brně. Pokouší se o jakousi psychoanalýzu pohnutek, které vedou jednotlivce k tomu, aby se stal aktivním v „neonacistickém hnutí“ („Ve svém každodenním životě nezakoušejí úspěch, ocenění, jejich profese, rodina nebo okolí nejsou něčím v pořádku. Jako jedinci by si připadali bezvýznamní a utopení v chaosu společnosti orientované na tvrdý a rychlý výkon.“) Není to sice nic nového pod sluncem, prezentovat jedince aktivní ve zmíněném „hnutí“ vesměs jako narušené zakomplexované osobnosti, autorovi však nečiní žádnou potíž hovořit v této souvislosti vážně o „českém neonacismu“. Zároveň se Pečínka v článku pokouší podat nějaké dobré tipy, jak „neonacistům“ co nejvíce uškodit a např. doslova píše: „Starší potenciální voliče by od českého neonacismu dokázaly odrazovat informace o těsném spojenectví českých „nazis“ s německými, tedy s pohrobky pachatelů válečných zločinů spáchaných na Češích, jimž se žádná „cikánská kriminalita“ nikdy nevyrovná.“
Pečínka, prezentující tyto své názory také coby šéfredaktor periodika Romano Hangos, určeného pro příslušníky cikánské komunity, tu názorně promíchává dohromady politiku a jeden společensko sociální fenomén, aby to celé zasadil do historického rámce. Necháme-li stranou zvážení toho, do jaké míry můžeme dnešní „německé nazis“ vážně považovat za nástupce národního socialismu, je třeba jedno poopravit: nacionální socialismus nepáchal žádné válečné zločiny na Češích, nýbrž stíhal politického nepřítele vyskytujícího se i v řadách českého národa.
Další Pečínkův výčet tipů v boji proti „neonacismu“ (např. pozjišťovat si vztah Tomáše Vandase k ženám) zakončuje výplod, odhalující opravdu kompetentní znalosti tohoto experta na „neonacismus“: „Nezaškodilo by využít spory mězi temí neonacisty, kteří považují za větší nebezpečí Židy a jako spojence jsou ochotní využít i muslimy, a těmi, jenž naopak kvůli „islámské hrozbě“ začínají „brát na milost“ a navštěvovat Izrael.“ Co by na to asi řekl přední holandský „neonacista“ Geert Wilders?
Co se týče tematizování „neonacismu“, tak se lidské hlouposti očividně meze nekladou. Pokřivený pohled na „neonacismus“ mají ale nejen všerůzní pisálci a novináři, kteří se na "neonacismu" mohou tvůrčím způsobem dosyta vyřádit, ale i ve velmi mnoha případech i samotní aktéři. Výsledek je ten, že tu operujeme s „neonacismem“ a ten se chtě nechtě paradoxně stává s jedním z mnoha ochranných psychologických mantinelů současného řádu.
