Jak vzdálená se nám zdá být devótně patolízalská mluva posluhujících novinářů z totalitních dob „reálného socialismu“ či navenek se přetvařujících protektorátních žurnalistů, pateticky opěvujících „velký německý národ“ a jeho Vůdce? Ale jedná se v českých poměrech skutečně o natolik dávno překonaný a vzdálený jev? Není tomu tak rozhodně v České republice léta Páně 2011, ačkoliv není na první pohled docela zjevné, kterému okupantovi je potřeba dnes poníženě mazat med kolem huby, a navíc za okolností, kdy nevnímáme současný režim jako totalitní a naše země nejsou okupovány cizí mocností. O čem je zde konkrétně řeč?
O poněkud specifickém českém fenoménu, pravda, omezujícím se pouze na určitou část českých politiků, novinářů a publicistů. O té podivné potřebě devótně vyjadřovat svou oddanost, věrnost a spojenectví vůči určitému zahraničnímu státnímu útvaru nebo národu, bazírující zřejmě na zakořeněném komplexu z vlastní méněcennosti. Není to za dnešních, netotalitních podmínek, ani zas tak závažné, jako spíše neskonale divné, trapné a ubohé.
Reprezentativním periodikem (s úspěšnou publicitou) z tohoto soudku se zdá být poměrně známý internetový deník Neviditelný pes, jež si díky mluvě několika svých dvorních přispěvatelů nic nezadá s komentáři, které před rokem 1989 vycházely například v Rudém právu. Takovým způsobem živě působí i texty Jana Kovanicy a takřka fanatického obdivovatele Izraele, Lubomíra Stejskala. Začte-li se člověk do jejich nejnovějších příspěvků, vracejících se k nedávné návštěvě izraelského premiéra Netanyahua (Kovanica mu ve svém chvalospěvu nazvaném „Mír Izraele“, připominajícím typický text z protektorátního tisku, říká důvěrně „Ben“) v zemi, kterou zase Stejskal nazývá „přirozeným lídrem svobodného světa“, a nahradí-li při tom pár zeměpisných pojmů a jmen „triumfujících státníků“ jinými jmény a názvy, vybaví se mu nutně rétorika kdysi kolaburujících prokomunisticky a „pronacisticky“ píšících novinářů. Přirozeným vůdcem svobodného světa chápe Stejskal pochopitelně Spojené státy americké, stejně jako se v určité době považovaly za „přirozené vůdce Nové Evropy“ spojenecké země Německo a Itálie.
Pozorný čtenář po podrobném pročtení článků Kovanicy a Stejskala („Netanjahu v Kongresu – triumf státníka“) snadno rozpozná, že první odstavec mého článku se skládá z fragmentů, které se vyskytují ve jmenovaných textech „Neviditelného psa“. Mým cílem bylo poukázat na naprosto shodný styl patetické a podlézavé mluvy obou autorů, postavený pouze do jiného období a na jiná dějinná hřiště. A také na rétoriku „Bena“ Netanyahua, který ve své řeči sprostě zneužil obětí holocaustu, aby obhajoval své nacionalistické pozice.
V podstatě není až zas tak tragické, že se k podobným exotickým výplodům uchylují někteří publicisté, kteří zastávají svůj určitý soukromý názor - na to mají bezpochyby naprosté právo a nelze jim v tom bránit, je možné se ale nad tím podivovat. A samozřejmě se dá s některými jejich tvrzeními i rozumně polemizovat. Mimo to: Dříve mělo pochlebování Moskvě a Berlínu alespoň své bezprostřední opodstatnění, ale dnešní pochlebování Izraeli? Co tím máme rozumět? Je židovský stát skutečně takovým „pupkem světa“, jak nám pánové z Neviditelného psa více méně nechtěně sugerují? To je Izrael skutečně takový světový big-player, ačkoliv naší planetu obývá spousta jiných, mnohem početnějších a dokonce hospodářsky vyspělejších národů, které autoři tak nemilují a neobdivují? Fakt je, že tuto významnou úlohu autoři na zmiňovaném webu státu Izrael vedle „světového přirozeného lídra“ USA přinejmenším přiznávají.
Za v podstatě mnohem závažnější a skandálnější než exotické názory pánů Stejskala a Kovanicy je nutno považovat skutečnost, že veřejnoprávní český rozhlas a televize poskytují nadále vesele ve velké míře prostor pro jednostranné zaujaté „komentáře“ blízkovýchodních expertů Gity Zbavitelové a česko-židovského publicisty Jana Fingerlanda. Jedná se o jev zcela neslučitelný s určitými principy nezávislého zpravodajství veřejnoprávních sdělovacích prostředků – pro srovnání naprosto nemyslitelný jev například v sousedním Rakousku a jeho veřejnoprávním ORF. Rakouská veřejnoprávní televize si v žádném případě nemůže dovolit prezentaci subjektivně zabarvených a nevyvážených komentářů a úvah, zejména co se týče tak citlivého zpravodajství jako je dění na Blízkém východě. Zde by ani Fingerland, ani Zbavitelová jako nekomentovaní, často tendenční přispěvovatelé určitě neuspěli – byl by jim ale samozřejmě dán prostor v rámci diskuse, ve které vystoupí několik expertů a znalců s různými pozicemi. Proč s tím mají Češi stále takový problém a neumí si v tom udělat pořádek?