Trauma z období nacionálního socialismu je prý důvodem pro dnešní selhávání Cikánů ve vzdělávacím systému v Německu

Lukáš Beer

V Německu dnes žije kolem 100.000 Cikánů (příslušníků skupin Sinti a Roma). Ve středu 25. května byla v německém spolkovém sněmu oficiálně prezentována studie, která se zaměřila na aktuální vzdělávací situaci Cikánů žijících v zemi. Výsledkem této absurdní studie má být zjištění, že vinu na neúspěchu při procesu vzdělávání u příslušníků cikánské menšiny má mít „asymetrický nepoměr mezi většinou a menšinou“. Z výsledků studie totiž také vyplývá, že celých deset procent všech 14- až 25-letých německých Cikánů nikdy nenavštěvovalo žádnou školu. U osob nad 50 let tento podíl prudce stoupá až přes 40 procent. Pouze dvě procenta dotazovaných Cikánů udalo, že se jim podařilo úspěšně zvládnout maturitu, zatímco u ostatního obyvatelstva Německa podíl odmaturovaných činí přes čtyřicet procent. Jiná čísla studie dále uvádějí, že 13 procent dotazovaných Cikánů ve věku od 14 let neukončilo žádnou školu, což je desetkrát více než u německého většinového obyvatelstva. 44 % Cikánů přerušilo školní výuku nebo vzdělávání pro určité povolání a pouze 6 osob z 261 dotazovaných navštěvovalo někdy gymnázium.

Důvodů pro tento eklatantní rozdíl uvádí studie, která byla z velké části financována známou nadací „Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“ (z prostředků nadace bylo financováno odškodnění nuceně nasazených pracovníků z období nacionálního socialismu), hned několik. Tak například 81% dotazovaných německých Cikánů uvedlo, že je diskriminováno ve škole svými spolužáky a učiteli. Autoři studie dále uvádějí, že vedle těchto „masivních diskriminačních zkušeností“ nese na nižší úspěšnosti Cikánů ve škole vinu „kolektivní trauma“ z období nacionálního socialismu. To se prý obzvláště ukazuje ve formě předávaných rodinných příběhů, které se točí téměř výlučně okolo zážitků z „Třetí Říše“, zatímco „jiná vyprávění, jiné písničky a pohádky mezi příslušníky skupin Sinti a Roma se už zřejmě nevyskytují.“

Autoři studie z toho vyvodili, že je třeba dát do pohybu „národní akční plán“ Německa v boji proti tomuto „kolektivnímu traumatu“. K tomu patří samozřejmě také odpovídající podpůrná opatření na úrovni státu, dané spolkové země a regionu. Dále požadují, aby se „osoby veřejného života angažovaly ve prospěch příslušníků Sinti a Roma“. Podle nich totiž dosavadní současná  „německá menšinová politika“ selhala právě v souvislosti s nacionálním socialismem.

Alexander von Plato, jeden ze spoluautorů a vědeckých poradců studie, tvrdí, že k tomuto negativnímu „zlomu ve vzdělání“ u Cikánů došlo díky dřívější nacionálně socialistické politice. Cikánským dětěm byla tehdy zakázána školní docházka a těm dětěm, které přesto do školy chodily (chtěly chodit), hrozil koncentrační tábor. Pouze asi deset procent jich tuto dobu přežilo, ale právě proto měli tito lidé prý špatné nebo vůbec žádné vzdělání. Tento začarovaný kruh se prý pak přenášel na další generace – neboť pokud je stupeň vzdělání rodičů a prarodičů nízký, dostává se i dnešní třetí generaci „málo podpory při učení“.

Otázky, kterými se autoři této podivné studie nezabývali, znějí: Jak je možné, že němečtí Židé, kteří také prožili „kolektivní trauma“ díky holocaustu, popř. jejich potomci, zpravidla dosahují velmi dobré výsledky ve vzdělání, ne-li dokonce nadprůměrné, jak by mohly dokázat případné studie? Jak je možné, že úroveň stupně vzdělání příslušníků Sinti a Roma byla mnohem nižší i před rokem 1933? Jak je možné, že podobné výsledky nízké úrovně vzdělání lze u příslušníků Sinti a Roma vysledovat i v mnoha dalších zemích, dokonce i v těch, kde politika nacionálního socialismu nebyla vůbec uplatňována?

Nemáme tu tedy další názorný příklad toho, jak se lze kouzelnou a zjevně ničím nenapadnutelnou formulací „trauma z nacionálního socialismu“ dopracovat k patřičné morální a hmotné podpoře? V případě německého odškodňovacího fondu „Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“ to rozhodně nebylo poprvé, kdy jeho prostředky byly promrhány pro nemorální účely.