Lukáš Beer
Ze Švédska před nějakou dobou dorazila zpráva, že dvanáct let po zákazu „nákupu sexuálních služeb“ v zemi (nikoliv prodeje) bylo přijato zákonné opatření, které zdvojnásobuje tresty pro zákazníky pouličních prostitutek. Od 1. července hrozí „zákazníkům“ až jeden rok vězení. Tento vládní záměr byl přijat téměř jednomyslně – pouze jeden hlas se vyslovil proti. Po vstupu zákona o zákazu v platnost roku 1999 se mezitím pouliční prostituce ve Švédsku zredukovala na polovinu a za celé období bylo odsouzeno 660 mužů, z nichž 85 procent bylo nuceno zaplatit peněžní tresty. Za mřížemi se octlo mnoho mužů, kteří platili za „sexuální služby“ velmi mladým prostitutkám či takovým, jež byly pod vlivem drog. Švédský stát kriminalizuje organizovanou prostituci a toleruje přitom prostituci individuální.
Jinak tomu je v Rakousku. Po dlouhé měsíce se o možném zákazu pouliční prostituce v obytných čtvrtích diskutovalo i ve Vídni. V pondělí byl prezentován nový návrh zákona, který má platit od listopadu tohoto roku. Byl přitom komentován ve městě vládnoucími sociálními demokraty v tom duchu, že „pouliční prostituce zůstává nadále povolená, ale ne v obytných oblastech“. Městská radní Sonja Frauenebergerová uvedla několik příkladů míst, kde bude poskytování „služeb“ od podzimu zakázáno a naopak neopomněla také uvést příklady zón, kde bude pouliční prostituce „povolená“ (jako například vídeňský Prátr), a jaksi uklidňujícím způsobem dodala, že „sexuální pracovnice“ na těchto místech nebudou ze zákona podléhat „žádným časovým omezením při vykonávání svého obchodu“. K zákonu se nadšeně přihlásili i vídeňští Zelení, kteří jsou nyní se sociálními demokraty v koalici a pyšní se, že půjde vůbec o první zákon z produkce rudo-zelené městské koalice.
Jedná se přitom zákon a přístup, který svou dvojsmyslností a neefektivností působí na společnost ve skutečnosti jen jako skrytá propagace prostituce. Podobných příkladů toho, jak se díky problematice pouliční prostituce přiživuje a profiluje (regionální) politika, bychom nalezli snad ve stovkách dalších evropských velkoměst. Většinou jde pouze o předstírané nebo naivní snahy o reglementaci prostituce, které ze základu situaci nemění. Samotný problém se tím nikdy nevyřeší, resp. je spatřován kupodivu zpravidla někde úplně jinde – v zajištění bezpečnosti a lidské důstojnosti „pracovnic“. Celkový psychologický dopad na duchovní a biologické zdraví a na hodnotový systém společnosti či národa stojí mimo zájem politiků.
Na oko se zdá, že jde o problém v podstatě nikdy neřešitelný, nejrozšířenějším argumentem apologetů organizované prostituce jsou běžná tvrzení, že jde přeci o „nejstarší řemeslo světa“ a že „kde je poptávka, tam je i nabídka“ a hlavní starostí strážců morálky a humanismu se zdá být především to, aby byly „pracovní podmínky pracovnic“ co nejvíce přijatelné a bylo postaráno o jejich fyzické bezpečí a sociální uznání ve společnosti. Ve zmíněné Vídni si lidé už dávno zvykli na to, že vedle nepřeberného množství podivných organizací a iniciativ, které se zasazují o práva narkomanů, homosexuálů/homosexualistů , „azylantů“, zahraničních bezdomovců, žebráků a migrantů či lidí onemocněných díky konzumaci drog na AIDS, existuje i celá řada všerůzně financovaných organizací, které se mají starat o „práva“ a blaho prostitutek a prostitutů a jejich společenskou akceptanci a uznání a „rovnoprávné důstojné postavení“.
Svým způsobem je s podivem, že současní evropští vládci dovolí a jakoby rezignujícím způsobem akceptují stav, aby obrazně necelé 1 procento prostitučního póvlu (míněna je organizovaná prostituce), který se živí sexem, tak výrazně a destruktivně negativně ovlivňovalo morálku, hodnotový systém a sexualitu zbývajících 99 procent lidí. Pro sexuální průmysl je typická až urputná snaha o punc serióznosti. Neměli bychom ale podléhat iluzi, že jde o běžný, či dokonce chvályhodný druh „podnikání“ a že jde „o práci jako každá jiná“, jak více méně běžně a dennodenně sugerují zkorumpované mainstreamové sdělovací prostředky.
Dnes jsme díky dvacetileté mediální masáži zvyklí prakticky bez námitek akceptovat lživé tvrzení, že organizovaná prostituce je vlastně nevymýtitelná, a tudíž je třeba se s ní smířit a trpět ji. Naopak, extrémně liberalizovaný přístup neomezeně dává prostor prodejným médiím a bulváru k dennodennímu vytváření obrázku, podle nějž jde o jev naprosto samozřejmý či neodmyslitelný ze života, a k výchově (ač necílené) příslušníků dorůstajících generací s tím fatálním dopadem, že se redukují morální zábrany a naopak zvyšují předpoklady k tomu, stát se nejen jejím konzumentem, ale v první řadě i jejím vykonavatelem, šiřitelem a propagátorem. A nelze samozřejmě přehlížet sekundární vliv na nabourávání a pokřivení dalších morálně-etických hodnot jedince v dalších oblastech života.
Na destruktivní psychologický dopad propagace a akceptance organizované prostituce a pornobyznysu na duchovní zdraví a "biologickou kondici" národa resp. společnosti je nutno také pohlížet v kontextu celé řady dalších symptomů vyskytujících se v zdegenerovaném liberálně-kapitalistickém systému (kde se vše poměřuje primárně pouze penězi a ve vztahu k nim), ke kterým se navíc přidružuje všudypřítomný hedonismus, individualistická a sobecká nezodpovědnost a neomezené mediální oblbování mas výdělečnou pokleslou dekadentní zábavou.
Je organizovaná a pouliční prostituce skutečně tak neodstranitelná či dokonce neredukovatelná? Nikoliv. Za jednu z velmi málo předností předlistopadového komunistického režimu lze považovat skutečnost, že v zemích tzv. „socialistického“ bloku se organizovanou prostituci podařilo úspěšně vymýtit. Nejen z tohoto důvodu lze oprávněně říci, že předlistopadový režim poskytoval nesrovnatelně příznivější podmínky pro zdravý a zodpovědný vývoj osobní sexuality jedince, pro jeho zdravý morální vývoj a pro rodinné plánování. Vládnoucí komunisté vykázali prostituci a jedince, kteří ji nabízejí, s úspěchem tam kam správně patří - na okraj společnosti, jedinec vychovávaný v „reálném socialismu“ vnímal prostituci jako na něco exotického, méněcenného a sociálně patologického a s de facto propagováním prostituce se nikde nesetkal – prostitučnímu chování se před rokem 1989 nedělala bezuzdná reklama jako dnes. Vymýtit se tehdy nepodařilo v podstatě zanedbatelnou individuální, neveřejnou a neorganizovanou prostituci, která však, právě díky své neviditelnosti nemohla vyvíjet žádný „výchovný“ negativní vliv na společnost, protože navíc ani ve sdělovacích prostředcích nebylo místa pro její bagatelizaci a skrytou propagaci. Pokud i přesto byla nabízena příliš okázale, bylo vše tvrdě sankciováno. Ale i tak byl její výskyt minimálně nízký ve srovnání s dnešními poměry. A dlouhodobé, finančně motivované partnerské vztahy, založené na vypočítavosti, běžně pod pojem prostituce nezahrnujeme.
Za v podstatně větší „zlo“ než samotný fakt výskytu tolerované pouliční prostituce a tolerovaných bordelů a je otřesný dopad běžné propagace a salonizace prostituce a pornoprůmyslu v běžných médiích (ať už ve formě skryté reklamy nebo z hloupého oportunismu) na smýšlení jednotlivců a vytváření jejich hodnotových pohledů na svět a na život. Je tak trochu drastické a ošemetné šahat zrovna po tomto názorném příkladu z dob komunistické diktatury, ale zároveň si nenalhávejme, že individualistický liberalisticko-kapitalistický hodnotový žebříček poskytuje postačující motivaci a prostor ke snahám o skutečně efektivní „řešení“ problému. Tento způsob smýšlení se bude k problematice stavět v podstatě vždy lhostejně a alibisticky. Zásadní obrat lze čekat teprve v momentu, kdy tento dosavadní hodnotový žebříček bude postupně nahrazen zcela novými parametry, stavějícími – dnes prozatím stále ještě opomíjené – bytostnější hodnoty na vrchol pomyslné hodnotové pyramidy. A to je také vhodná matérie pro budoucí, upřímně myšlenou "pronárodní" politiku.
