Josef Kliment
Tato přednáška říšského tiskového šéfa Dr. Otto Dietricha, čelného průkopníka nového Německa, je podle našeho mínění v dvojím směru obzvláště vhodná pro českého čtenáře. Především svým vymezením látky. Obrací se totiž s největší otevřeností k několika základním společenským otázkám, jichž řešení patřilo vždy právě u Čechů mezi nejoblíbenější. Je to hlavně problém jednotlivce, svobody, rovnosti a výběru. Druhá příčina, proč považujeme práci Dietrichovu za zvláště vhodnou pro Čechy, je způsob jejího podání. Autor postupuje tak, aby jeho vývody plně zaujaly i začátečníka, jemuž v hlavě víří ještě dosavadní liberalistické příručky. Autor ponechává dokonce čtenáři, aby tyto poučky ve formě námitek přednesl, béře mu je z úst a vyvrací je pádnou argumentací. Český člověk, jakožto začátečník v národně-socialistickém učení, buduje si tímto způsobem prvé základy zdůvodněného přesvědčení.
Zmínili jsme se již výše o ukázkách bohatého obsahu a vytýčili jsme na prvém místě problém jednotlivce. Autor šťastným způsobem ukazuje, jak právě v národním socialismu je zdůrazněn jednotlivcův přínos. Ale na rozdíl od představy liberalistické, která činila z individua protiklad společnosti, stává se dnes ústředním pojmem představa osobnosti, která společnost (pospolitost) předpokládá. Není tedy společnou hodnotou jakákoliv individualita pro sebe samu, nýbrž teprve osobnost, která prokáže svůj význam pro celek. Teprve tehdy, když je význam pro pro celek prokázán, lze mluviti o osobnosti.
U tohoto pojmu osobnosti se právě český čtenář zamýšlí. Naše dřívější státní zřízení bylo podle litery ústavní listiny individualistické. Vycházelo po vzoru původních liberalistických ústav od jednotlivce primérně volného. Z toho měl také plynouti svobodný parlamentarismus. Ale v praxi nastolen byl stav zcela jiný. Nastoupil neukázněný individualismus politických stran, necítících nad sebou nic vyššího. Tedy ani individuum ve smyslu starého řádu, ani osobnost v duchu doby nové, nýbrž anonymní skupina byla středem všeho veřejného dění. Hlásání návratu na půdu individualistické ústavy bylo tehdy jediným možným způsobem boje proti státu stran. Instinktivně zaznělo tu a tam i u nás volání po osobnosti, ale tuhý systém vlády stran dovedl utlumiti každý takový pokus.
Dalším základním problémem, jímž se autorova práce zabývá, je otázka svobody. Autor vhodně připomíná, že svoboda byla nazvána „nejkompromitovanějším slovem ve slovníku světových dějin“. Víme, že nauka o svobodě způsobila těžké společenské poruchy, zejména pokud se svobodou mínila oproštěnost od jakýchkoli primérních závazků. To ovšem vedlo nakonec teoreticky až k anarchismu, při nejmenším k heslům, že každý má svou pravdu a podobně. Teorie reagovala pak na tento stav poučkou, že svoboda je možná jenom v řádu. Šlo pak o to, co je řád, jenž dává pojmu svobody vůbec nějaký positivní obsah a poněvadž každý měl právo hlásati zásadně jakýkoliv řád, panovala i nadále místo ukázněné svobody neukázněnost a nevázanost.
Praxe nebrala otázku svobody nikdy doslovně, odtud stálý rozpor mezi tím, co se lidu hlásalo, a mezi skutečností. Výše jsme již upozornili, jak se dospělo nakonec k neblahé formě státu politických stran, v němž na místě svobody platila nevázanost stranických cílů. „Zatímco ústava vůbec nevyslovila jméno strana, staly se strany výhradním držitelem moci politické i hospodářské. Zatímco ústava zakazovala poslancům přijímati od kohokoli příkazy, spoutala je praxe reversy. Zatímco byly z politických kruhů zpupně a paušálně odsuzovány sousední režimy a pronášeny chvalozpěvy na svobodu, parlamentarismus aj., hledány byly neustále cesty, jak pojistiti získanou moc proti parlamentu a vůbec proti obyvatelstvu.“ Tímto doslovem, uveřejněným v revui Moderní stát (ročník 1938), shrnul jsem dlouholetý literární boj proti státu politických stran.
Dr. Dietrich ukazuje ve své studii, jak národní socialismus nalezl i pokud jde o problém svobody své konečné řešení. Individualismus znal jen svobodu „od něčeho“, tedy svobodu jako pojem negativní, avšak jen svoboda „k něčemu“ je svoboda tvůrčí. Opět to tedy není jen svoboda pro svobodu, jako výše nic neznamenalo individuum jen pro individuum. Míra svobody se určuje každému podle toho, jak je významný pro společný účel pospolitosti, k níž patří podle krevního svazku. Jen potřeba pospolitosti určuje tedy člověku míru jeho akční volnosti a nikdo nesmí hřešiti na svobodu tam, kde by nešlo o zájem pospolitosti.
Uvědomíme-li si toto nové, jasné stanovisko, stane se nám srozumitelným mnohé, co dříve bylo prohlašováno za neřešitelné. Např. princip řízené společnosti se přestane považovati za porušení domnělých lidských svobod, které ve skutečnosti samy o sobě neexistují a nikdy neexistovaly. Zdánlivý protiklad vlády a svobody je odstraněn.
Pro srovnání můžeme zde poukázati na to, že i nová právnická literatura německá již častěji dovolila, že nové pojetí svobody nečiní z občana snad bezprávný objekt. Tak např. známý autor Ernst Rudolf Hubert píše v díle Verfassung (str. 216): „Každému soukmenovci přísluší v širší či užší pospolitosti, v které žije, i potřebné konkrétní členské postavení. V živoucím řádu, v kterém stojí, není poddaným, který by byl pouhým objektem nařizovacího řádu, není pouhým předmětem státních břemen neb státní péče jako osoba službou povinná, jako poplatník, policejní rušitel neb účastník sociální péče a podobně, nýbrž je živým členem řádu.“
Ale i pro soužití mezi národy možno čerpati veliké poučení z principu „svoboda k čemu“. Dospějeme k poznatku, že není každému národu všechno dovoleno a že i zde rozhodující bude, k čemu chce své svobody používati. Každý národ bude míti tolik svobody, kolik odpovídá jeho přirozenému poslání a vyššímu začlenění. Proto také padne staré učení, že nad národem nemůže již existovati žádná vyšší moc, naopak budoucnosti jest ukázána cesta nadnárodního řízení velkých prostorových oblastí.
S problémem osobnosti a svobody úzce souvisí otázka další, totiž výběr skutečných osobností. Autor plným právem a s největším množným uznáním tu připomíná, jakým důležitým činitelem pro uskutečnění sociálního výběru lidí je národně-socialistická strana. Právě po této stránce zbývá nám ještě velmi mnoho se učiti z německého vzoru, neboť nedostatek výběru a skutečné politické výchovy byl typický pro dřívější naše poměry. Mnohému prostému občanu se proto leckdy zdá, že politická práce je jen jakýmsi druhem lehkého živobytí a proto tolik lidí, přesvědčených o svém vůdcovském talentu a poslání. Až bude možno nechati takovéto lidi projíti ostrou školou politické výchovy, ukáže se teprve jejich malost a do veřejného života bude vnesen onen imposantní klid, který vždy znovu obdivujeme u národa německého.
A konečně ještě několik slov k otázce rovnosti, jíž věnuje autor závěrečné partie své poutavé studie. Netřeba zvláště připomínati, že i zde budeme míti co činiti s pojetím, které definitivně účtuje s dosavadními názory. Naproti mechanické utopii o rovnosti lidí vytyčuje autor naprosto jasnou a samozřejmou zásadu, že lidé nejsou od přírody stejní, nýbrž nestejní. Vytvořiti soulad mezi nerovnými lidmi je průkopnickým činem národního socialismu, socialismu skutečného, který dává každému člověku sice stejný start, ale v dalším odstupňuje každého jen podle jeho výkonu.
Čtenářovi, který pozorně pročte záslužnou příručku Dietrichovu, neunikne, jak na všech důležitých místech je odkazováno na řád přírody. Býti v souladu se zákonitostí přírody je jistě nejvyšší cíl, který si lidské usilování může položiti. Víme z tisíciletých dějin filosofie, že si myslící lidé v různých obdobích tento cíl kladli, ale nedovedli se ubrániti tomu, aby za výtvor přírody nevydávali svá pouhá přání. Práce Dietrichova je nám naproti tomu dokladem, jak jasně vyznívají při otevřeném a nezatíženém pohledu tyto nejzákladnější problémy lidstva a jakým tajemstvím skutečného úspěchu je, čísti správně v zákonech přírody.
Dr. Otto Dietrich: Revoluce myšlení (s předmluvou Doc. dr. Josefa Klimenta), cyklus „Na okraj nové doby“ – svazek č. 7, II. vydání, Orbis Praha 1940