Lukáš Beer
Středem pozornosti Müllerova bádání byl pochopitelně i proces opačný – tedy zkoumání vhodných možností asimilace příslušníků českého národa v národě německém, jež logicky neuniklo zájmu oficiálních německých míst. Ta mu v jeho bádání vycházela vstříc, poněvadž vzhledem k očekávanému budoucímu uspořádání českomoravského prostoru přisuzovala jeho práci „značný význam“. K. H. Frank podepsal za tímto účelem písemné potvrzení o tom, že Müllerovi bude umožněn přístup do odpovídajících archivů a kartoték.
Neznamenalo to ovšem auomaticky, že by Müllerova metodika a některé závěry jeho výzkumu zůstaly zcela bez kritického posudku vyšších míst, jak ostatně dokazuje i hodnocení z velitelství německé Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby, datované 11. února 1941 k pamětnímu spisu K. V. Müllera o otázkách přenárodnění v oblasti jihovýchodu, jehož znění je zde v doslovném překladu předkládáno. Zajímavé jsou především Müllerovy názory na budoucnost českých vysokých škol, s jejichž působením nadále počítal. Více nadaní Češi by dle jeho představ mohli počítat se studiem na německých vysokých školách a posléze i s výhodnějšími pracovními místy, zatímco ti méně „nadanější“ mezi českou elitou by byli odkázáni na studium na nějaké české vysoké škole, ovšem s tou konečnou nevýhodou, že by své pozdější povolání mohli vykonávat pouze na území Protektorátu a nikoliv na relativně atraktivnějších místech v Říši. Ve zmiňovaném hodnocení memoranda se o K. V. Müllerovi píše:
Müller je původně činný v sociálně psychologické práci a je referentem pro školství na přípravu do povolání v saském ministerstvu lidového vzdělávání. Jeho hlavní zájem se soustředí na oblast zkoumání nadání. Rasovými otázkami se zabýval až později – bere proto ohled na rasová hlediska, ale chvílemi jím nejsou dostatečně silně stavěna do středu pozornosti. Na jednom zasedání o otázkách přenárodnění, které se konalo v létě 1937 ve Stuttgartu pod vedením současného referenta III B 15, se Müller poprvé zabýval asimilační problematikou a v průběhu let tuto otázku značně podporoval ze sociálně-antropologické stránky. Jeho hlavní zásluhou je jasné rozpoznání určitých zákonitostí, které se v problematice asimilace vyskytují proto, neboť národy se slabšími vlohami nadání působí přitažlivě na vlohy nadání v jiných národech, pokud tyto nenacházejí nutný prostor ke své působnosti ve vlastním národovství.
.
Müller především podtrhuje, že přenárodnění (Umvolkung) v česko-moravském prostoru musí být procesem, který se samozřejmě uskuteční ve smyslu dobrovolného výběru vloh nadání. Proto právem zdůrazňuje, že nemá příliš význam vykonávat nátlak, nýbrž že jde o to, aby se Čechům, kteří pro nás přicházejí v potaz, ukázalo, že jejich splynutí v Němectví je pro ně nutné a mohou se k němu stavět kladně, aniž by museli pociťovat stud vůči jejich kmenovému národu. Rozhodující úlohu při této psychologické stránce této záležitosti bude muset hrát skutečnost, že velmi značný podíl nadaných českých rodin má německé předky.
.
Müller nevěnuje pozornost bádání nauky o příbuzenstvích (Sippenkunde), která jsou v této souvislosti důležitá. Je ale nutné, aby byla rozšířena. Muselo by se ověřit, zda v Praze nebude zřízena ústřední centrála pro nauku o příbuzenstvích, která by se ujala výzkumem zaniknuté německé krve v česko-moravském prostoru a tímto způsobem společně napomáhala tomu, aby se zachytily ty rodiny, kterých se to v první řadě týká.
.
Velmi pozoruhodné jsou vývody k otázkám inteligence (…). Dá se například pozorovat i u polského národovství, že proletarizace dosavadních vrstev inteligence nepovede s absolutní jistotou k tomu, že zmizí polská inteligence. Vnější podmínky okolního prostředí nejsou jak známo s to, změnit dědičně vložené schopnosti člověka nebo klanu (Sippe), ale je nanejvýš možné vývoji těchto nadání bránit nebo nějakým způsobem omezit. Je ovšem otázkou, zda jsou správné důsledky, které Müller vyvozuje z těchto a jiných poznání. Navrhuje totiž, aby české inteligenci, která pro nás nepřichází v potaz, byla nadále připuštěna cesta až na českou vysokou školu. Představuje si věci tak, že ti opravdově nadaní budou připuštěni na německé vysoké školy, zatímco poněkud méně nadané síly budou moci studovat na české univerzitě v Praze, ovšem zato budou tito ve svých možnostech působení omezeni také jen na území české samosprávy. Hlavní otázkou je, zda při tomto současném výskytu českého a německého vysokoškolského vzdělání existuje možnost vytřídit ty opravdu nadané pro německou vysokou školu. Je totiž naprosto možné, že se české národní uvědomění prokáže jako tak silné, že se ten či onen uspokojí s méně dobrým místem v českém prostoru a dobrovolně se zřekne možnosti obdržet výhodnější místo v německém prostoru.
.
To, že Müller touto možností počítá jen nedostatečně, vyplývá z toho, že podceňuje nacionalismus 20. století v jeho síle. Je celkem typické, že na straně 9 poukazuje na Lužické Srby, Slováky v Maďarsku a taktéž na Čechy v 17. a 18. století jako na příklady. Tehdy byla vedení ve střední Evropě nadnárodní. Nacionalismus přeci nebyl plně probuzen, takže byl přechod z jednoho národovství do druhého poměrně ulehčen. Po probuzení moderního nacionalismu nejsou takovéto procesy, jak se mnohonásobně uskutečňovaly v 17. a 18. století, už jen tak možné. Srovnání s případy v Severní Americe (19. století) není na místě proto, že se v Severní Americe nejednalo o asimilaci (přenárodnění), nýbrž o amalgamaci (roztavení různých národnostních skupin v nový národ). Přesoceánští vystěhovalci opouštěli svou starou vlast plni zklamání a všeobecně tíhli k tomu, že se nechali amerikanizovat, navíc když měli pocit, že se svého původního národovství vzdávají ve prospěch národovství nového, o jehož duchovní a světonázorové orientaci měla přeci rozhodnout až budoucnost.
.
Podobným způsobem jako v otázce reakce soudobého nacionalismu se Müller poněkud mýlí v otázce rasové. Sice naprosto zohledňuje rasové prvky, nevěnuje ale dostatečnou pozornost jejich významu. Zde je žádoucí korektura, snad ve více v tom negativním smyslu, že se stanoví, že v žádném případš nebude připuštěno přenárodnění Čechů, u kterých hrají roli jisté rasové komponenty (především mimoevropské, potom ale také východobaltské, východní [ostisch] a západní [westisch], pokud jsou naprosto převažující).
.
Müllerova myšlenka, provést zároveň s přenárodněním Čechů “odškvárování” německého národního tělesa tím, že méněcenné elementy německého národního tělesa (Volkskörper) budou dodány zůstávajícímu Češství, je sotva proveditelná. Dokud se jedná o lidský materiál, který představuje z dědičně biologického hlediska určité nebezpečí, je nutné přikročit zákonně danými prostředky ke sterilizaci. V mnohých případech bude také možné dopravit tyto skupiny do Generálního Gouvernementu. Všeobecně vzato je však takovéto „oškvárování“ těžce proveditelné z toho důvodu, že 1) je mimořádně těžké zjistit hranice akce a 2) stále ještě existuje nebezpečí, že se z takovýchto „strusek“ později vyvinou pro nás nebezpečné elementy. Je především nutné brát ohled na to, že pojem „struska“ je velmi relativní. Co je pro německý národ podhodnotné, může mít pro jiné národy určitý pozitivní význam. K tomu se ještě přidružuje fakt, že domácnost německého národa je tak mimořádně veliká, že máme možnosti použití také pro tyto lidi. Biologické nebezpečí nepředstavují tyto „strusky“ svou pouhou existencí, nýbrž až tehdy, když pohlavní morálka v německém národě poklesne tak nízko, že se každý bude mísit s každou, tedy že rasové a charakterové rozdíly, působící v instinktu, budou vypnuty a bude se ukskutečňovat connubium příslušníků vysoce hodnotných klanů s oněmi méně hodnotnými. To je otázka výchovy a školení v německém národním tělesu, jek to hodlá řešit nacionálně socialistické Německo.
Zdroj: NA č.f. 1799, sg.109-4/41, i.č. 299