Průvody homosexuálů-aktivistů se stávají čím dál více politickými demonstracemi. Na letošní červnové „Regenbogenparade“ ve Vídni vystoupili politikové z řad sociální demokracie a Zelených, aby dali najevo svou podporu úsilí požadavků na dávno reálně existující „zrovnoprávnění“ všech občanů s odlišnou sexuální orientací, za které všechny si arogantním způsobem dovoluje hovořit mediálně silná homosexualistická lobby. Že byl průvod homo-aktivistů z velké míry politickou záležitostí, prozrazovaly i četné transparenty s urážlivými nápisy adresovanými politické straně FPÖ.
Organizátoři pražského exhibicionistického pochodu spoluobčanů postižených homosexualitou sice na všechny strany roztrubovali, že jejich akce nemá žádný politický charakter, ale tolik podobizen Václava Klause na nějaké údajné nepolitické manifestaci, jaký měl být pražský „pyšný průvod“, jen tak k vidění obvykle není. Svým kritickým postojem k provokaci homo-aktivismu a politickému zneužívání homosexualistických aktivit ukázal Klaus kuráž a výjimečně morálně v tomto ohledu převýšil například i rakouského spolkového prezidenta Fischera, který homosexualistickým aktivistům bohužel oportunisticky prokazuje poctu. Že tím Klaus na sebe přivolal nepřízeň agresivních homo-aktivistů, se dalo očekávat, a odhaluje to skutečnou fašistoidní tvář homosexualistického hnutí. V podstatě je jedno, v kterém evropském městě se zmíněné pochody konají - i na pražském průvodu se objevila i velice rázná hesla připomínající ta vídeňská, jako např. „Heteronormativita zabíjí“, kterými agresivní homoaktivisté o svém skutečném smýšlení prozrazují více než dost (pojednání o tom, jak je to s „tolerancí naopak“, tj. s tolerancí aktivistických homosexuálů vůči heterosexuálům by bylo ovšem téma na delší úvahu).
Dá se s jistotou říci, že ta ona lepší, zdravě uvažující část homosexualitou postižených spoluobčanů taktéž cítí k podobnému homo-aktivismu odpor a vnitřně se od něj distancuje a stydí se za něj. Je to ta část homosexuální populace resp. homosexuálně orientovaných jedinců, která považuje svou sexuální orientaci čistě za svou vlastní soukromou záležitost, nepotřebuje se proto nikde obnažovat a praktikovat jiné intimní aktivity před očima cizích kolemjdoucích a rozhlašovat na celý svět, že jsem právě proto na sebe „hrdý“. Ale právě spíše naopak – za svou orientaci, kterou tito „utajení homosexuálové“ bezpochyby i velmi trpí a kterou se stává jejich život mnohem obtížnějším, cítí něco jako zdravý přirozený stud, a proto o ni ví zpravidla jen rodina a blízcí přátelé. A jsou to právě tihle lidé, kterým exhibicionistická show svých „hrdých soukmenovců“ potenciálně nakonec uškodí nejvíce, protože i na ně pak může dopadnout převažující pohrdání a znechucení okolí. A přitom paradoxně právě tito lidé by si určitě zasloužili určitý respekt a uznání, nikoliv „pyšná“ část „gay“ komunity. Je snadno zpozorovatelné, že tendencí k exhibicionismu a k narcismu trpí ve srovnání s průměrnou populací nadproporcionální procento homosexuálně zaměřených lidí a v kombinaci s poněkud nezdravým a nesoudným sebevědomím, co se sebereflexe své vlastní fyzické atraktivity týče (také v nadměrné míře se vyskytujícím mezi homosexuálně zaměřenými lidmi), to pak vytváří poněkud nepěknou, neestetickou podívanou a vizuální demonstraci určité biologické „méněhodnoty“ takto postižených lidí.
Žijeme v době, topící se v pseudokultuře televizních pořadů v duchu Big Brother, hraných talk-show a „reality“-show, dovolující se narcisticky prezentovat lidské spodině, lidské hlouposti, a nebo i dokonce lidskému hnusu, žijeme v době, kdy méněcennost a amorálnost je povyšována pomocí mediálně výchovného vlivu na určitý životní styl. Pochody a agresivní kampaně homosexuálních aktivistů do tohoto období jenom velmi dobře zapadají.
Žijeme v předobdobí velkých světových společenských, kulturních a politických změn, to dnes ti pozornější z nás velmi dobře pociťují. Jak dlouho bude trvat, než k onomu přerodu dospějeme, není v tomto momentu až tak podstatné. Může to trvat jedno desetiletí, ale také třeba i dvacet let. Jisté je, že i agresivním homosexualistickým průvodům v evropských městech jednou definitivně zazvoní zvonec a že výsledek jejich snah bude mít právě úplně opačný efekt, než ten, který si jejich organizátoři v současnosti od nich slibují. Dá se vlastně říci, že si svým aktivismem dnes obrazně řežou sami pod sebou větev.
Oslavování méněcennosti, hnusu a dekadence jednoho dne vystřídá volání neodvratné a nejsilnější přírodní zákonitosti, podle níž je vyzdvihování a uctívání toho nejlepšího, dokonalosti se blížícího a nejušlechtilejšího dané pospolitosti (podle duchovních a biologických měřítek) jedinou správnou cestou ke zdravému a plodnému rozvoji společnosti a tedy i jedince.