Váleční štváči či prorokové?

Autor Alfred Bäcker se ve své knize domnívá, že USA již v listopadu 1938 měly otevřený zájem na rozpoutání války v Evropě s Německem prostřednictvím Polska, Velké Británie a Francie. Zapomíná se ale bohužel uvádět prameny, na kterých staví svá tvrzení.
Lukáš Beer

William C. Bullitt (1891-1967) působil od
roku 1936 jako americký velvyslanec v Paříži.

Americký velvyslanec v Paříži, William C. Bullitt, sdělil přibližně dva měsíce po podepsání Mnichovské dohody, konkrétně dne 19. listopadu 1938, polskému velvyslanci ve Washingtonu, hraběti Jerzymu Potockimu toto: „Pouze násilí a nakonec válka může v budoucnu učinit konec šílené expanzi Německa.“ Jednalo se v této krátké větě čistě o velvyslancovo konstatování, proroctví, anebo o přiznání se k úmyslu rozpoutání druhé světové války? Na zpětný dotaz polského velvyslance ve Spojených státech, Potockiho, zda by se USA zúčastnily takovéto války proti Německu, americký velvyslanec Bullitt tehdy odpověděl: „Bezpochyby ano! Ale až poté, co nejprve zaútočí Francie a Anglie.“ V konkrétní zprávě adresované polskému ministerstvu zahraničí ve Varšavě k tomu Potocki dále doplnil informaci, že americký prezident Roosevelt je dle vyjádření velvyslance Bullitta rozhodnutý vtáhnout USA do příští evropské války, která má brzy vypuknout. Ve jmenované zprávě se dále uvádí, že americký velvyslanec „mluvil o Německu a jeho kancléři Adolfu Hitlerovi… s mimořádnou vznětlivostí a hořkou nenávistí“.

O dva týdny později, 3. prosince 1938, se datuje další hlášení o průběhu zajímavého rozhovoru, jehož obsah je dokumentován následovně: „Americký velvyslanec ve Varšavě, Biddle, prohlásil vůči komisaři města Danzig ve Společnosti národů, Burckhardtovi, že Polsko bude brzo bojovat proti Německu a on, Biddle, prý tento vývoj vítá. Hovoří v této souvislosti o hluboké nenávisti „směrodatných amerických kruhů“ vůči Německu a předpovídá intervenci Velké Británie a Francie v rámci německo-polské války“. A skutečně, jak víme, toto proroctví vývoje, tak upřímně vítaného americkým velvyslancem v Polsku a jeho stejně smýšlejícími kolegy, se 1. září 1939 začalo naplňovat.

V obou nahoře citovaných zprávách se hovoří o hořké a hluboké nenávisti amerických hodnostářů a „směrodatných kruhů“ vůči Německu. Zamyslíme-li se nad okolností, že Američané vzali v době Mnichovské dohody s neutrálními pocity na vědomí onu skutečnost, že v září 1938 bylo provedeno odtržení převážně německy osídlených oblastí od "českého" státu, zdá se docela nepochopitelné, že pouhé dva měsíce poté propadlo politické vedení USA najednou v takovouto nenávist vůči Německu. Autor Alfred Bäcker se ve své knize (Der Völkermord an den Sudetendeutschen, Kilian-Verlag, Vöcklabruck 2006) domnívá, že náhlou změnu pohledu na motivaci vstupu USA do války v listopadu roku 1938 způsobily předcházející výtržnosti vůči židovským občanům Německa během tzv. křišťálové noci z 9. listopadu 1938, a dodává: „Nápadné na těchto hlášeních totiž je, že jako iniciátoři touhy po válce nejprve působili Poláci a Američané, kteří ze své strany přidělili další úlohu Francii a Anglii, ačkoliv tyto dvě země byly spokojeny s úspěchem „Mnichova“. Psal se ještě rok 1938, rok bez nějakých dalších jiných incidentů [po anšlusu Rakouska a po Mnichovu].“ Křišťálová noc měla představovat podle autora silný motiv k ochotě USA vstoupit do války v Evropě, jelikož vlivní američtí politikové a „směrodatné kruhy“ působící ve Státech (autor knihy se z pochopitelných důvodů zdráhá tyto vlivné „směrodatné kruhy“ v americké politice přímo blíže specifikovat) byly těmito událostmi v Německu natolik pohoršeny, že za jediné východisko ze situace považovaly válečné vypořádání se s Německem.

To je ovšem jedno ze zajímavých tvrzení, která Bäcker uvádí ve své knize (kniha mimochodem nevyšla doposud v českém vydání). Lze pochopitelně namítnout, že autor si vysvětlení velmi komplexní matérie mírně řečeno poněkud usnadnil, když se suverénně pokouší ukázat skutečné iniciátory druhé světové války, resp. zájmové kruhy zainteresované na rozpoutání války proti Německu, pouze na základě dvou úředních zpráv, jež citují amerického a polského velvyslance. Rozhodně pouze tyto dvě zprávy nemohou nikdy posloužit jako vyčerpávající a objektivní podklad k takovýmto tvrzením. Ale lze s těmito vybranými dokumenty samozřejmě pracovat jako s jedním z mnoha a mnoha dílčích ukazatelů, spadajících do mnohem komplikovanější mozaiky situované do předvečera vypuknutí druhé světové války.

Zajímavé ovšem je, že se v Bäckerově knize nedohledáme konkrétního pramene pro prvně citovanou zprávu. Existují ale možnosti se citovaného zdroje dopátrat, a tím je kniha Giselhera Wirsinga z roku 1942 (Giselher Wirsing: Der maßlose Kontinent. Roosevelts Kampf um die Weltherrschaft , Verlag Diederichs, Jena 1942). Wirsing byl německým novinářem a po určitou dobu taktéž pracoval pro Institut pro prozkoumání židovské otázky Alfreda Rosenberga, kde měl Wirsing kupříkladu 27. března 1941 přednášku, ve které konstatoval, že „Židovstvo všeobecně a obzvláště pak sionistická organizace hrály významnou roli při přípravě války.“ Wirsing se také intenzivně pokoušel získat arabskou populaci pro nacionální socialismus. Na konci války se stal šéfredaktorem ilustrovaného časopisu „Signal“, který vydávalo vrchní velení německé branné moci. V roce 1945 se Wirsing dostal do válečného zajetí a měl údajně pracovat pro americkou tajnou službu. V internačním táboře se prý dokonce měl zastávat myšlenky, aby se americká okupační zóna stala 49. spolkovým státem USA. Wirsing byl tedy z mnoha ohledů kontroverzní osobností, čímž by se - mimo jiné -  dalo vysvětlit, proč Alfred Bäcker raději upustil od uvedení rejstříku pramenů ve svém díle. Faktem je, že Wirsingova kniha z roku 1942 patří k často citovaným zdrojům tzv. revizionistické literatury.

 Alfred Bäcker - dítě štěstěny?

Alfred Bäcker se narodil
roku 1921 v Č. Budějovicích

Alfred Bäcker pochází se sociálně demokratických kořenů - jeho dědeček, který se příjmením jmenoval Zischka, byl přesvědčeným českobudějovickým sociálním demokratem a pocházel původně z Horního Rakouska. Ztratil svůj post u československé dráhy v roce 1919, protože uměl česky pouze mluvit, ale nikoliv psát. To bylo pádným důvodem k tomu, aby byl propuštěn ze státní služby. Z toho důvodu odešel i se svou rodinou, včetně čtyř dětí, za existencí do hornorakouského Steyru. Podobný osud postihl tisíce železničářů, učitelů, úředníků, vojáků a policistů a veřejných zaměstnanců německé národnosti v Československé republice. Z existenčních důvodů byli tito nuceni opustit svou vlast. Ovšem Bäckerova matka jako páté dítě zůstala nadále v Českých Budějovicích a vzala si roku 1919 jeho otce, který byl už od roku 1914 ředitelem českobudějovických městských plynáren. Údajně se mělo jednat o jediný městský podnik, který dokázal hospodařit se ziskem. Českou městkou zprávou byl Bäckerův otec akceptován, musel ale složit zkoušku z češtiny a musel nadto ještě podobně jako jiní němečtí důstojníci, státní úředníci a veřejní zaměstnanci slíbit, že alespoň druhé narozené dítě bude vychováváno s českou mateřskou řečí, tj. jako rodilý Čech. Alfred Bäcker se narodil 19. 10. 1921 jako druhé dítě, a proto jeho rodiče automaticky počítali s tím, že tento osud povinného přidělení české národnosti bude druhorozeného syna čekat a proto od nich preventivně obdržel „mezinárodně znějící“ křestní jméno Alfred – pro případ, že by se z něj stal Čech nebo Němec. V době, kdy Alfred nastoupil na školu, českobudějovická plynárna jeho otce prosperovala, a tak tehdy český starosta města, který pocházel z Prahy, přimhouřil nad německou národností druhorozeného syna oko. Jeho znalosti českého jazyka jsou ovšem výtečné dodnes (co se týče výslovnosti tak i slovní zásoby), což ostatně může potvrdit autor tohoto článku, který měl před dvanácti lety příležitost se s Alfredem Bäckerem přímo osobně setkat ve Vídni v rámci natáčení pro hlavní zpravodajský pořad české televizní stanice TV NOVA, jež probíhalo v sudetoněmeckém Domě domoviny.

Slavnostní akt sloučení SdP s NSDAP proběhl 5.11.1938
v Liberci za účasti říšského ministra Rudolfa Hesse.

Bäckerova kniha, které je bohužel nutno vyčíst hned několik nedostatků, se však zdaleka nezabývá pouze rokem 1938 v česko-německých vztazích. Začíná krátkým popisem poměrů v rakousko-uherské říši, okolnostmi založení československého státu, známými Benešovými memorandy, událostmi roku 1919 v pohraničí Československa (“Březnoví padlí“), pozemkovou reformou, znevýhodňováním německé menšiny v hospodářském životě, konkrétními kroky československého státu
směřujícími k „odgermanizování“ atd. Pozdější založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty chápe Bäcker jako logický důsledek české nacionalizační politiky. Sleduje pak další vývoje v sudetoněmeckém hnutí až po okolnosti Mnichova a splynutí Sudetoněmecké strany (SdP) s NSDAP dne 5. listopadu 1938, které ovšem neproběhlo bez následující patřičné očisty od určitých politických proudů v SdP. V této souvislosti autor uvádí také citát z hodnocení z pera říšského ministra Rudolf Hesse k předchozímu ideologickému zaměření bývalé SdP, který vypovídá o mnohém: „Závěrem se sděluje, že členství v Sudetoněmecké straně není srovnatelné se členstvím v NSDAP, protože Sudetoněmecká strana nevedla žádný boj, který by byl srovnatelný s vývojem NSDAP, nýbrž vyloženě boj o uchování němectví na půdě tehdejšího Československa…“

Vybrané citáty vůbec tvoří hlavní páteř Bäckerovy knihy, na základě nichž však autor někdy vytváří suverénní závěry. Chybí také vypracovaný rejstřík pramenů a zdrojů jednotlivých selektivně uvedených citátů. Přesto je nanejvýš zajímavé seznámit se s postoji Adolfa Hitlera k sudetoněmecké problematice v průběhu třicátých let. Tak například v roce 1933 se Hitler v přítomnosti Sudetoněmce Knirsche vyjádřil k problémům v československém pohraničí v tom smyslu, že „se Sudetoněmci sami musejí postarat o svůj osud“, protože on (Hitler) „v následujících 10 letech nebude mít žádný čas na Československo“. Podle jiných – i některých českých pramenů – prý Adolf Hitler „již od roku 1936 a pak ještě několikráte nabízel Praze ruku k porozumění. Roku 1936 vyslal Hitler dva zvláštní pověřence za pražskou vládou, aby vyzkoumal možnosti, zda se dají zlepšit mezistátní vztahy, zda se Československo dá vymanit ze svých protiněmeckých svazků.“ (Ohlbaum) Zdálo se, že Hitlerovi nešlo primárně o Sudetoněmce, ale o orientaci československé zahraniční politiky a tento stav setrvával zhruba do konce jara 1938, konstatuje Alfred Bäcker ve své knize.

Poměry v československé republice má vykreslovat i tento citát z pamětního spisu Německé sociálnědemokratické strany dělnické v ČSR na mezinárodním socialistickém kongresu 21. 5. 1923: „Na státním území je každý čtvrtý obyvatel Němec, na 54 národních Čechů připadá 46 Nečechů. Nikdo takovýto etnický útvar nemůže nazývat národním státem. Ve skutečnosti je to vláda tyranie. Teprve až když vstoupil v platnost ústavní zákon bezpočet dalších zákonů, byly v dubnu 1920, tedy půldruhého roku po založení státu, provedeny volby do poslanecké sněmovny. Ale nejen v nacionálním vztahu neznamená vláda československých mocenských tříd výsměch zásadám, které byly jimi ohlašovány při zřízení československého státu. Vrchol národního a sociálního útisku představuje tzv. „Zákon na ochranu republiky“! Podle tohoto zákona může být každá obstrukce v parlamentu prohlášena za zločin trestána celoživotním žalářem“. Za zvlášť pobuřující označuje Bäcker útisk svobody tisku, který byl „obzvláštní specialitou československé republiky“. Každý německý redaktor novin, který „popuzoval proti státu“, mohl být potrestán přísným vězením až po trvání jednoho roku. V období od 1. ledna do 31. prosince 1922 bylo z těchto důvodů zkonfiskováno celkem 1.498 novin. Německé noviny si musely zavádět tzv. „Sitzredakteura“, to byl někdo ze zaměstnanců novin, kdo si „bezpodmínečně“ musel ve vězení odsedět trest udělený československými úřady, aby tím ušetřil pravého redaktora před vězením za texty, které se údajně provinily tím, že ohrožovaly stát. Mnoho německých intelektuálů si zvolilo toto „povolání“ za způsob obživy – placeni byli prakticky za to, že museli riskovat pobyt ve vězení.

Českoslovenští komunisté za práva Sudetoněmců

Komunistický poslanec Václav Kopecký
přiznával v roce 1931 Sudetoněmcům a
Rakušanům právo na sjednocení v
jednom státě. V roce 1945 byl ale výz-
namným protagonistou vyhnání Němců
z Československa.

V meziválečném Československu se práv německé menšiny nezastávala žádná jiná neněmecká politická strana tak vehementně jako zrovna Komunistická strana Československa. Nebyla v určitém období žádnou významnou politickou sílou a mnohé z jejich prohlášení bylo samozřejmě motivováno spíše takticky, aby si tak získala uznání i mezi příslušníky jiných národností žijících v mnohonárodnostním Československu. Ale přesto dokumentují její závěry – jako např. ten ze stranického sjezdu 10. března 1931 – precizně diskriminaci Němců, protože také ony obsahují ty stejné stížnosti, které předkládaly sudetoněmecké strany a které později zaznamenal stejně tak i britský pozorovatel Lord Runciman. Komunistická strana mimochodem nepožadovala pouze zrovnoprávnění Sudetoněmců v Československu, nýbrž jim ponechávala taktéž právo na eventuální odtržení od československého státu. Dokonce i komunistická centrála v Moskvě se zajímala o nespravedlivé národnostní poměry v Československu. „Komunistická internacionála“ v Moskvě odsoudila ČSR kvůli nedbání práva sebeurčení a přiznávala Sudetoněmcům právo k rozchodu s tímto státem. 5. sjezd Kominterny (vedoucí orgán všech komunistických stran v letech 1919-1934) se v červnu 1923 důrazně přihlásil k právu na sebeurčení Sudetoněmců. Generální tajemník Kominterny Manuilskij dokonce řekl: „Československý stát anektoval německé průmyslové oblasti s 3,7 milióny německých lidí… V závěrečném ustanovení se komunistické straně Československa udělil úkol, aby proklamovala právo na sebeurčení národů žijících v ČSR „včetně práva se od sebe oddělit“. Tak vysoký počet příslušníků německé menšiny na území Československa neuváděli ani sudetští Němci.

O osm let později padaly na 6. stranickém sjezdu KSČ (10. března 1931) teze proklamující boj „za sebeurčení národů až po oddělení od státu“, „proti obligatornímu státnímu jazyku, proti zpátečnickým jazykovým zákonům a boj za svobodné používání nečeských jazyků v úředním styku a ve veřejném životě…, proti čistce státního aparátu a státních podniků od příslušníků utlačovaných národů, proti nacionálnímu útlaku v armádě …, boj proti podvodu s heslem „autonomie“ … v německé části Čech…“ a „boj proti imperialistickému podvodu s československou státní ideou…“ V projevu poslance KSČ Václava Kopeckého v poslanecké sněmovně 27. 3. 1931 se uvádělo: „My, čeští komunisté, … prohlašujeme…, že budeme do poslední konsekvence hájit a prosazovat …. právo k sebeurčení až po oddělení části německého národa utiskované českým imperialismem. Dále prohlašujeme, že se stejnou rozhodností budeme chránit a prosazovat právo na to, aby se všechny části německého národa sjednotily vjednom státě…“ Myslel tím i rakouské Němce, byl tedy pro "anšlus" Rakouska k Německu.

V Protektorátu stejný řemen na Němce i na Čechy

Bäcker ve své knize samozřejmě nevynechává ani období let 1939-1945 a hovoří o poklidné vojenské situaci v Čechách a na Moravě až do roku 1944: „Vnitropoliticky to ale vypadalo jinak. Ne co se týče civilní správy, ale politického a policejního dozoru, vlivu německé tajné státní policie Gestapo. Politická svévole přinesla tisícům lidí rozsudky smrti nebo umístění do věznic či koncentračních táborů. Kdokoliv, jedno zda Němec nebo Čech, se provinil proti diktátorským občanským a válečným zákonům, byl pronásledován Gestapem bez ohledu na národností příslušnosti, osobu či stav. Všichni ostatní lidé byli ponecháni na pokoji.“ Situaci Čechů na svém národním území v letech 1939-1945 se dle autora souhrnně dá popsat tak, že v případech dodržování četných, často ovšemže daleko zacházejících příkazů německé okupační správy a v případě „politické abstinence“ jednotlivců existovalo jen nízké nebezpečí pro lidský život individua. Za výjimku musíme ovšem považovat období tzv. heydrichiády. Bäcker se také na žádné stránce své knihy nezmiňuje nikterak o persekuci Židů na území Protektorátu, což mu nutno přičíst k dobru – toto téma nemá totiž absolutně nic do činění s předmětem zájmu, jako jsou sudetoněmecko-české vztahy a jejich historie v období Druhé světové války, a je spíše určitými kruhy běžně s oblibou zneužíváno k ospravedlňování genocidy sudetoněmeckého obyvatelstva po roce 1945. Na druhou stranu se stalo také poněkud módním trendem některých sudetoněmeckých krajanských organizací a osobností aktivně zapojovat otázku holocaustu a „česko-německo-židovské minulosti“ do tematického programu svých setkání a kulturních akcí.

Bäckerova kniha „Der Völkermord an den Sudetendeutschen“ nesmí být chápána jako náročné profesionálně zpracované a nikoliv neproblematické dílo, ale může poskytnout impuls k hlubšímu zahájení studia problematiky pro okruh čtenářů, kteří se s matérií praktické přípravy odgermanizování popř. vyhnání německé menšiny před rokem 1945 setkávají poprvé.

Der Völkermord an den Sudetendeutschen, Kilian-Verlag, Vöcklabruck 2006, 292 stran, ISBN 978-3-901745-11-4