 |
| Adolf Helbok (1883-1968) |
Už to prozrazuje mnohé o světonázoru Adolfa Helboka, který již v roce 1933 společně se svou ženou vstoupil do NSDAP a již od roku 1924 vydával časopis Volk und Rasse. Kvůli své politické činnosti byl však v Rakousku stíhán a zbaven svého profesorského úřadu při univerzitě v Innsbrucku, načež začal působit v Německu (mj. na univerzitě v Lipsku) a až během války se v rámci své profesní činnosti vrátil zpět do Innsbrucku. Ve svých historicky orientovaných bádáních se Helbok přikláněl k chápání dějin národa, které zohledňovaly životní prostor, vytvářený svými obyvateli, jakožto i přírodu, kde tito obyvatelé žili jako její nedílná součást, podléhající biologickým zákonům. Tato koncepce měla nejen nacionální a „národovský“ charakter, což bylo zcela běžné pro období již před rokem 1933, nýbrž také charakter rasový a biologický. Adolfa Helboka lze považovat za jednoho z nejvýznamnějších národněsocialistických etnografů a historiků, a to i přes četné rozpory, které panovaly uvnitř tehdejších německých vědeckých kruhů a mezi jednotlivými institucemi ohledně této tématiky.
Následující text je doslovným překladem pojednání Deutsche Lebensströme im Aufstieg des Tschechentums od K. V. Müllera. Pro mnohé zřejmě nebudou překvapením všeobecné závěry, které badatel vyvozuje ze svých výzkumů - zajímavé mohou být především výsledky konkrétních statistických výzkumů vztahujících se na různé regiony a města na území Čech a Moravy. Karl Valentin Müller konstatuje, že nebýt určitých kulturně dějinných odlišností vůči některým východoněmeckým oblastem (nemíní se tím samozřejmě pouze území bývalé NDR, které je převážně středoněmeckou oblastí, nýbrž jsou to bývalá německá území na východě jako např. Slezsko), které způsobily, že Češi si jazykově uchovali jiný jazyk, byl by český národ za Protektorátu v podstatě chápán jako jeden z východoněmeckých kmenů, od kterých se biologicky neodlišuje. (Lukáš Beer)
Německé životní proudy ve vzestupu češství
Karl Valentin Müller
Jak silně se bezprostředně podílel německý vliv, ale také i vůdcové a obnovitelé německého původu, buditelé a tvůrci, na národním a kulturním vzestupu východních národů, bylo už dostatečně objasněno povolanými autory. (1) A to platí také v naprosto rozhodujícím rozsahu u češství. Bez oněch žáků Herdera, většinou německého původu a mateřského jazyka, kteří na konci 18. a především během 19. století obrátili svou činorodost a své odhodlání směrem k obrobku českého národa, zpohodlnělého díky nedostatku soutěže a romanticky lákajícího, by nikdy nebyl uskutečněn takovýto vzestup malého služebného rolnického národa, který byl ochuzen o všechny vyšší nositele výkonu, směrem k pozdější pozoruhodné výkonnostní výši, tak jak se tento vzestup skutečně realizoval ještě před očima našich dědů a otců. Masaryk měl naprosto pravdu, když napsal o oněch „českých“ národních buditelích: „Všichni naši buditelé … byli vlastně němečtí spisovatelé a pouze velmi pracně se stali národními učebními mistry svého národa“, jak známo, neuměli v mnoha případech až do konce svého života hovořit pořádně jazykem svého zvoleného národovství!
V našem případě se ovšem ani tak nebude jednat o tuto více méně duchovně a kulturně vědeckou reflexi mnohačetných učebních vlivů, vzorů, výchovných účinků a kulturních přenosů, jako spíše o národově biologické pozorování německého podílu na bezprostřední rodové výstavbě dnešního českého národního tělesa, tedy o otázku: do jaké míry lze na dnešní Čechy nebo jednotlivé dílčí vrstvy tohoto národa z hlediska původu a dědičného statku nahlížet jako na krevní potomky starého slovanského vrhu, imigrujícího kolem roku 590 n. l., tedy do jaké míry vyrostl jejich dnešní výkon na dědičném a rasovém základu oněch „Pračechů“ a zda jej lze chápat tak, že vyrostl z něho, anebo se v tomto výkonu přeci jen ukázaly více rody cizí krve, které - vycházeje z polohy obývaného prostoru a jeho historie – lze považovat za z větší části německé?
Není ničím překvapivým, že se od národa k národu uskutečňují určité přechody rodových statků (Sippengut), a že se v jazykově smíšených oblastech – ať už smíšenými manželstvími nebo pozvolným přechodem uzavřených rodů nebo sídelních oblastí - uskutečňují přenárodnění (Umvolkungen). Je dávno známo, že také právě v našem, česko-moravském prostoru takovéto procesy hrály určitou úlohu. Přesto jsme se domnívali, že na oba národy tohoto prostoru – Sudetoněmce a Čechy – můžeme také v podstatě pokaždé pohlížet z hlediska krve a národní kultivace, pokud ne dokonce z hlediska rasy, jako na nejzřetelněji se odlišující „krevní záhony“ (Blutbeete), abychom jaksi použili Helbokův termín, jako na tělesně a charakterově a výkonnostně rozdílné národní jednotky. Chceme si ukázat, vycházeje z několika předešlých prácí autora, které se zabývají stejnou otázkou a na které musí být proto nejprve poukázáno (2) , na doplňujících a nových pracovních podkladech, jak se tyto záležitosti asi ve skutečnosti mají. Abychom nalezli pokud možno co nejvíce ilustrativních a přesných podkladů k posouzení, byla hlavně dána přednost množstevně statistickým metodám.
Je přitom důležité mít stále na paměti, že biolog se k pozorování národa přibližuje z úplně jiné strany než národní badatel, který na věc nahlíží z kulturně vědecké stránky. Pro oba platí, že si na otázku týkající se příslušnosti k národu musí bezprostředně zodpovědět podle přihlášení se k národnosti. Ten, kdo se hlásí k nějakému národu – od sporných případů účelového přiznání se k národnosti u parasitních kmenů zde náležitě může být odhlédnuto -, se musí k tomuto národu také počítat. Národ se podobá společenství svých vyznavačů, tedy jakési obci lidí hlásících se k národu, které se cítí vázáno ke stejné národovské tradici a kultuře a ke stejnému národovskému osudu. Připouští se, že je tím daný také rodový základ (Sippenstock), který zůstává stále stejný a je jakýmsi pokrevním chovem v rámci stejného plemena, který udržuje vlastní svéráz. Většinou se tomu tak víceméně skutečně děje. Toto uvažování ale při kulturně vědeckém určování národa nehraje v tomto okamžiku žádnou důležitou roli. A právem, neboť nechceme zachytit biologickou jednotku, nýbrž něco historicky žijícího, jednotku usilování, cítění a přiznávání se, jednotku kulturního působení a dějinného jednání. Jinak bychom mohli směřovat k něčemu podobnému jako k pojmu rasy, který právě rýsuje skutečnou biologickou jednotku, která ovšem z hlediska kulturních dějin nebyla doposud účinná jako živoucí jednotka usilování, jednání a hlášení se k národu, a tedy nemůže někoho, kdo podchycuje tyto jevy, oslovit primárně jako pracovní předmět.
Ovšemže se v nejmladší době, kdy se určité rasově biologické základní představy staly společným statkem vědy, vycházelo stále také ze souvislosti živoucího vnějšího obrazu projevu národa s rasovým nebo rodovým podkladem. Byli jsme si vědomi toho, že veškerý svéráz a výkon jednotlivce, stejně jako nějaké skupiny nebo nějakého národa, se předně vázal na dědičnou substanci. A tak dospějeme k poznání, že jsme si již zvykli na to, že vnímáme národ, jako například náš německý národ, jako časově sotva proměnitelný tvar, v nepoddajnosti setrvávající tvar ze základního rasového materiálu, který zůstává stále stejný, ustálený co se týče vzhledu a svérázu, vloh a charakteru, napříč staletími, tedy také věrnou biologickou nádobu hodnot, které na něm nacházíme, milujeme a ke kterým se hlásíme.
Biologicky je ale tato koncepce už na příkladě našeho národa platná jen velmi podmíněně. Existují jiné dost významné národy, u kterých právě vyslechnutá koncepce takřka míjí to podstatné, národy, jejichž dnešní příslušníci mohou být spatřováni opravdu už jen jako nositelé tradic a obce hlásící se k určité národnosti, ale naproti tomu biologicky, tedy dle jejich dědičné substance, se staly už něčím úplně jiným, než byli ti, co původně tvořili národovství. Tím společným zůstává už jen tuhá utvrzená duchovně-kulturní spona hlášení se k národnosti, daná především domovinou, předáváním kulturního dědictví a dějinných tradic. A také zde zanechává po sobě proměna vloh nevyhnutelně i proměnu duchovního obsahu a jeho forem vyjádření. Pozorovatel, který stojí stranou, si přitom neudělá většinou žádný pořádný obrázek o hluboké a rychlé proměnlivosti dědičného základu nějaké takové kulturně-tradiční společnosti, která může vycházet z různorodých příčin.
Tato silná proměnlivost a skutečná rychlá proměna krevních základů se přirozeně uskutečňuje nejsnáze u početně malých národů. Ty jsou totiž vystaveny v mnohem větší míře dějinným vlivům, které obměňují dědičný základ, a mají díky své prostorové tísni a početní slabosti mnohem méně možností k vyrovnání než velké národy, které sice přirozeně mají už od začátku větší šíři k rozvoji, které v sobě vykazují silnější odlišnosti z rasového a výkonnostního a charakterového hlediska, ale v celku jsou ovšem ustálenější, tužší a odolnější vůči proměnám než „krevní záhony“ menších národů.
Zastavme se ještě na chvíli trochu málo u tohoto Helbokova výrazu, tak velmi dobře se vštěpujícího do paměti: takže tu leží malý český „krevní záhon“ více než půldruhého tisíciletí vnořen do větší německé národní zahrady. Už od prvopočátku nebyl obsypán pouze osivem slovanského – a tehdy přeci dosti primitivního – plemena, ale zůstaly tam zakořeněny početně zdaleka ne bezvýznamné oddenky germánského plemena, tehdy již velmi jasně rasově rozlišitelné od „tmavých“ (3) malých Slovanů, jak je rozeznáváme v podobě východobaltsko-osticko- mongoloidní směsi ve skeletech služebnictva nordické panské vrstvy Staroslovanů. (4) Každé historické jaro nyní polétává osivo mezi malým slovanským a velkoněmeckým krevním záhonem sem a tam, tím spíše, až budou brzy do značené míry zbořeny doposud ještě překážející hranice a oplocení vlastní státnosti a Čechy se stávají srdcovou zemí říše Němců. Zatímco ovšem semena malého slovanského krevního záhonu stejně tak jako oněch ostatních slovanských krevních záhonů na severu a na východě, ve velkoněmeckém kolonizačním prostoru, sotva mohou podstatně změnit vzhled velké německé národní zahrady, a pokud ano, tak se to nanejvýš projeví v určitých nižších výkonnostních vrstvách, jakoby formou bujení více či méně neškodného plevele, působí usazování osiva z historicky přísného výběrového chovu německé národní zahrady docela trvale a přetvářejíc na stavy malého slovanského rodového záhonu, ten se stále více připodobňuje průměrnému stavu a výnosu německé národní zahrady nebo alespoň jejich sousedních záhonů, a způsobí, že obrázek původního stavu se ještě rychleji přemění do podoby, která se ve s srovnání s původní charakteristikou a typologií vzdaluje přítomnosti.
Musíme si uvědomit, že probíhaly přeci docela podobné procesy biologicky docela stejného obsahu skutečností v rámci celého, dnes německého, východního prostoru. Zde však tyto procesy měly za následek národovské zahrnutí „záhonů“, původně taktéž existujících v podobě slabé slovanské národní sadby, do německé národní zahrady, která se mocně rozšiřovala na východ. Také v Čechách a na Moravě to koncem 18. století vypadalo v očích všech soudných pozorovatelů tak, že se tomu nedá zabránit. Přátelé a buditelé českého národa jak známo sami mínili, že „Čechy budou sdílet osud Míšně, Braniborska a Slezska a z českého jazyka nezbude nic jiného než jména měst, vesnic a řek“ (Dobrovský, 1791). Také na počátku 19. století se zcela jeví toto nebezpečí pro české národovství ještě stále jako neodvrácené. Pouze celá řada okolností osudných pro němectví: především oslabení německy uvědomělé rakouské vládní tradice v 18. a 19. století, umožnila češství – jako mnohým jiným národovstvím na východě a na jihovýchodě – takřka v poslední minutě vlastní národovský život.
Vlastní „národovský“ život musíme ale v tomto případě především chápat v úzkém kulturně historickém smyslu, který jsme úvodem ohraničili vůči biologickým stavům věcí. Biologicky se dá právě pouze už jen velmi podmíněně hovořit o svérázu. Kdyby Čechy prodělaly také národně historický vývoj Lužice nebo Slezska, tak by otázka biologického svérázu jejich obyvatel sotva ještě někoho zajímala. Ale ve skutečnosti zde vytvořily biologické procesy úplně stejný obrázek jako tam – vzniklo, jak bude ještě blíže ukázáno, biologicky něco takového jako nový východoněmecký kmen. Tento ovšem nepřijal jako ony zmíněné kmeny německý jazyk nebo přihlášení se k německému národu za své – vyjma několika okrajových oblastí nebo kulturně německých Hlučíňanů – nýbrž dobyl velkou část prostoru, který byl již velmi silně prostoupen německým jazykem, poznovu pro českou jazykovou obec resp. obec českého vyznání.
(Pokračování následuje)
Poznámky:
(1.) např. pro Polsko srovnej s H. J. Beyer „Das Schicksal von Polen“, 1942
(2.) Především: „Die Bedeutung des deutschen Blutes im Tschechentum“, in: Archiv für Bevölkerungswissenschaft und Bevölkerungspolitik 1939, „Grundsätzliche Ausführungen über das deutsche und das tschechische Volkstum in Böhmen und Mähren“ v časopise „Raumforschung und Raumordnung“ 5. ročník, č. 10-12
(3) Tak nám jak známo líčí Žid Irahim ibn Jakub „obyvatele Čech okolo přelomu století.“
(4) Reche: „Rasse und Heimat der Indogermanen“, München 1938
Schwidetzky: „Rassenkunde der Altslawen“, svazek VII časopisu „Zeitschrift für Rassenkunde“, Stuttgart 1938