Bylo by sice normální očekávat, že ministr zahraničí nějaké středoevropské země by vlastně vůbec měl odmítnout takhle položenou otázku novinářů a měl by se snažit obrátit dotaz úplně do jiné roviny, např. proč se Česko tolik angažuje na urovnání konfliktu mezi Židy a Palestinci nebo podobně. To by ovšem nesměl být onen jmenovaný český politik, který otevřeně hovoří o jednostranné podpoře politiky Izraele a nedokáže k tomu vyjmenovat ani věcné, aktuálně-politické racionální důvody (i když není důvod pochybovat, že své věcné důvody k tomu má, těm by ale veřejnost asi nerozuměla). Jaké jsou tedy ony "důvody" pro "českou" podporu Izraele? V první řadě to mají být přátelské historické vazby, které se datují už z dob prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, zaníceného obhájce sionismu. Druhým důvodem má být podle Schwarzenberga „společný osud obou nevelkých zemí v ohrožení větších sousedů“, tudíž také ostřílený argument proizraelské lobby působící v ČR, která pohrdavým způsobem srovnává neposkytnutí nekritické podpory choutkám izraelské vlády se zbabělým „mnichovanstvím“. Třetím důvodem je prý reakce na sovětskou nadvládu Československa, řekl ministr, tedy něco jako hluboký český „antiruský komplex“, řečeno střízlivými slovy, ne slovy českého ministra (Motto: Děláme teď naschvál všechno naopak, než po nás chtěli Sověti.). Čtvrtý důvod české podpory Izraele pramení prý i z toho, že „součástí naší kultury je tolik lidí židovského původu" (vztažmo i na současný stav?), cituje závěrem Karla Schwarzenberga Jerusalem Post.
Mnoho Čechů stále ještě mylně považuje Schwarzenberga za „Rakušana, který umí lépe německy než česky“. Ve skutečnosti lidé v Rakousku podivínského českého ministra zahraničí vůbec neznají, jeho jméno se v rakouských sdělovacích prostředích objevuje pouze sporadicky a když už, tak spíše v negativním smyslu (usínání během zasedání), a naposledy o sobě Schwarzenberg nechal hlasitěji slyšet před pěti lety. (Je nepravděpodobné, že osoba jako Karel Schwarzenberg by v Rakousku měla šanci uchytit se ve významné politické funkci nebo být dokonce ministrem spolkové vlády.) Poté, co kníže označilo v roce 2007 rakouské kritiky využívání atomové energie doslova za blázny, reagoval mj. i tehdejší mluvčí FPÖ pro životní prostředí, Norbert Hofer nevlídně na adresu českého ministra zahraničí: „Četl jsem knihu „Moje cesta zpět do života“ od Theresy von Schwarzenberg, manželky ministra. Jako mluvčí FPÖ pro postižené jí vzdávám nejvyšší respekt. Po své těžké nehodě na lyžích i přes ochrnutí úspěšně bojovala o své zdraví. U jejího muže bohužel člověk získává ten dojem, že se sám počítá do oné kasty, která nebere žádný ohled na blaho občanů. Kdo chodí na veřejnost s takovými přihlouplými výroky, vystavuje se nebezpečí, že se deklaruje jako zdegenerovaný potomek šlechtického rodu. Tohoto osudu chci knížete ušetřit a proto jej žádám, aby se neodkladně omluvil.“ Možná tím krásně diplomaticky vyjádřil něco, co má na jazyku i kdejaký Čech.
Na rozdíl od českých poměrů je však jisté, že nejpozději po poskytnutí takového rozhovoru pro Jerusalem Post by rakouský ministr zahraničí byl na domácí půdě vystaven nebývalé kritice médií a opozice a musel by se pod tímto tlakem i zodpovídat (a to i ve vlastních řadách!), a patrně by to stálo i jeho post, protože takováto slova by byla považována za absolutní faux pas, za neprofesionální přístup a za znemožnení. Je k neuvěření, že Schwarzenbergovi toto otevřené a demonstrativní stranění v otázce blízkovýchodního konfliktu v Česku bez nějakých otřesů vůbec prochází a že se proizraelská lobby v českých médiích může z těchto počinů ministra takto otevřeně radovat.