Německo-izraelské přátelství není a nikdy nebylo

Lukáš Beer

Bývalý spolkovoněmecký kancléř Kohl patřil mezi nej-
intenzivnější propagátory "německo-izraelského
přátelství". Jednou také pronesl slova: "CDU je strana
Izraele v Německu." (Foto: Der Honigmann)

Sympatie pro Izrael jsou jedna věc. Německý národ ale smýšlí jinak“ – tato slova nejsou přetištěna z žádného antisemitského serveru a ani jej nepronesla žádná kontroverzní osoba z „pravicově-extremistických“ kruhů. Jejich autorem je izraelský novinář Joav Sapir, který sporadicky přispívá z Berlína pro izraelský deník Maariw. Autor tím ve svém blogu (podle Die Presse) doznává jednoduše skutečnost, že Günter Grass není ohledně svého kritického postoje vůči politickému vedení izraelského státu zdaleka sám. Sapir, žijící v Německu, otevřeně přiznává, že oficiální pozice Spolkové republiky a bezpodmínečná "solidarita s Izraelem“, kterou kdysi formulovala spolkovorepublikánská kancléřka Angela Merkelová, naráží především mezi mladými Němci na stále rostoucí odmítnutí. Jak píše tento izraelský novinář, mnozí Němci tuto „solidaritu“ „pociťují jako určitý způsob kapitulace před ,Židy´“ a pocit „historické odpovědnosti“ začíná pomalu mizet. Na závěr své úvahy Sapir dokonce předpovídá, že z dlouhodobého hlediska nebude moci Izrael v Německu vidět už dobrého přítele.

Diskrepancí mezi oficiálními stanovisky tohoto politického vedení spolkové republiky, resp. mezi stanovisky v určitých oblastech vskutku zglajchšaltizovaných spolkovoněmeckých sdělovacích prostředků a skutečným smýšlením širokých vrstev německého obyvatelstva, je si přirozeně vědom každý, kdo se v zemi pohybuje a nečiní si svůj obrázek o smýšlení občanů pouze podle znění projevů Angely Merkelové a konzumací komentářů zveřejněných v Die Welt nebo Frankfurter Allgemeine Zeitung. A tak tedy shora nařízené a naordinované německo-izraelské přátelství, které opravdovým přátelstvím nikdy nebylo, získává stále větší trhliny. A je pravděpodobné, že mladší a dorůstající generace Němců bude čím dále více kritičtěji rozlišovat mezi způsobem vypořádávání se s tím, co se odehrálo před 70 lety a s tím, co se odehrává dnes na Blízkém východě.

Tím, že izraelský ministr vnitra Eli Jishai prohlásil Grasse za „persona non grata“ a zakázal mu vcestování do Izraele, ztratil židovský stát mezi jednoduchými německými občany rázem více sympatií, než toho mohlo dosáhnout zveřejnění Grassovy „básně“ samotné. Ale i v samotném Izraeli se ozývají kritické hlasy odsuzující „hysterickou reakci“ ministerstva vnitra. Noviny Yediot Achronot, které jsou v Izraeli deníkem vycházejícím v nejvyšším nákladu, zveřejnily protestní text Eyala Meggeda adresovaný svému ministerskému předsedovi, ve kterém se mj. konstatuje: „Pouze slabá země, která si není jistá, že jedná v právu a která se bojí kritiky, ztrácí veškerý pocit pro přiměřenost a trestá své kritiky.“

Známé židovské osobnosti žijící v Německu však v tomto ohledu zůstávají „papežštější než papež“ a jejich odmítavé postoje k vyslovení názoru Grassem patří k těm nejostřejším. „Literární kritik“ Marcel Reich-Ranicki hovoří v této souvislosti o „ohavné básni“, opíraje se opět o rozšířenou lež, podle níž Írán opakovaně požaduje vymazání Izraele ze zemského povrchu, a známý židovský publicista Henryk Broder se místo věcného vypořádání s obsahem Grassovy „básně“ jednoduše uchýlil v interview s N24 k charakterizaci nositele Nobelovy ceny jako „stárnoucího pána stiženého amokem, který se vrací do dob svého mládí – dříve byl chlapcem SS, nyní píše jako esesman“. Broderovy sebejistě přednášené „argumentace“ většinou staví na hloupých urážkách – dlouhodobého bývalého izraelského velvyslance v Německu (1993-1999) Aviho Primora, jež se nechal překvapivě slyšet, že Grasse nepovažuje za antisemitu, Broder jednoduše proto zase považuje za „neinteligentního muže“  - a hotovo. Několik málo německých politiků (převážně z řad sociálních demokratů a Zelených), kteří považují zakazující krok izraelského ministerstva vnitra za kontraproduktivní, však pokaždé neopomnělo devótně doplnit, že obsah Grassovy básně je v podstatě nesprávný nebo že rozhořčení izraelských politiků je pochopitelné.V útocích na Grasse si však nejvýrazněji počíná tisk vycházející ve Axel Springer Verlag, který přímo v pracovních smlouvách zavazuje své redaktory, aby psali ve smyslu politického zájmu židovského státu a „německo-izraelského přátelství“.

Michael Wolffsohn (narozen 1947 v Tel Avivu) je židovským historikem a publicistou žijícím od roku 1954 v Německu a vyučujícím na univerzitě Bundeswehru v Mnichově, a sám sebe definuje jako „německo-židovského patriota v tradici emancipace“. Letos v březnu se ve springerovském listu Die Welt svěřoval, že „nehledě na kancléřku Merkelovou a několika málo lidí jsou mnozí Němci kritičtí vůči židovskému státu, který je pro ně náboženský a válečnický. Nějaká spřízněnost byla a je (pouze) projektem elity.“ Kancléřka Merkelová kdysi před izraelským Knessetem, že německá vláda bude jakýkoliv útok na Izrael interpretovat jako útok na Německo. „To není ani nutné, ani možné“, pokračuje v reakci na to Wolfssohn ve své eseji a míní: „Není to nutné, protože takovýto hororový scénář je nepravděpodobný … Německé vojenské nasazení ve prospěch Izraele se v německé společnosti nedá prosadit. Kdo se o něj přesto pokouší, riskuje své politické přežití. Proč? Protože německo-izraelské přátelství nikdy neexistovalo a neexistuje.“

Wolfssohn se pak na chvíli ponoří do historie německých politických stran a izraelsko-německých vztahů, aby se posléze ptal sebe samého: „Kde se bere ta propastná distance Němců vůči Izraeli? Antisemitismus? Jsou Němci vůči Izraeli a Židům nepoučitelní? Naopak – Němci se svou dějinnou lekci naučili tak dobře, že Izrael dnes v jejich očích ztělesňuje to, co bylo kdysi Německo, a s tímto starým Německem se to nové neidentifikuje. Převážná většina Němců odmítá, jako poučení ze svých dějin, násilí jako legitimní prostředek politiky. Říkají: ,Už nikdy pachatelé!´ Obráceně se Izraelci a Židé ze svých dějin naučili: ,Už nikdy oběti!´“ Podobných odlišností, spočívajících v odlišné politické a historické výchově, nalezneme více. „Když Izraelci hovoří o zemi Izrael, chvěje se duch, srdce a tělo. Kdyby však měl Němec hýřit nadšením z Německa jako ,země Němců´, tak by byl brán jako šílenec, reakcionář nebo obojí.“ Wolfssohn uznává: „Německo-izraelské přátelství se omezilo na malinké části politické a mediální třídy.“ Profesor na škole Bundeswehru nezavírá tedy oči před tím, že takzvané přátelství mezi Německem a Izraelem není ničím jiným než propagandou. Ve skutečnosti se toto „přátelství“ redukuje pouze na slovní ujišťování německých vazalských politiků. Už takové osoby jako Helmut Kohl (citát: „CDU je strana Izraele v Německu.“ Frankfurter Allgemeine Zeitung 31.10.2001) se ze všech sil snažily o kultivaci německého podrobení vůči Izraeli, avšak zřejmě zbytečně. Tato politika, stejně jako i politika Merkelové však postrádá opravdovou oporu Němců. Wolfssohn v citovaném článku pro Die Welt také přiznává, že celá řada bývalých spolkovoěmeckých kancléřů se sice dala do služeb židovské (proizraelské) lobby, ale za to necítila vůči Izraeli nic opravdového.

Podobně i v české kotlině vnímáme v politické a mediální sféře dost jasně pokusy vštěpování jakéhosi historicky podmíněného „česko-izraelského přátelství“, zakládajícího se prý především na skutečnosti, že současný izraelský stát („jediná demokracie na Blízkém východě“) se v současné době nachází ve srovnatelné situaci jako demokratické Československo koncem třicátých let, obklopené všude kolem nepřátelskými nedemokratickými agresory.

Pohádka německo-izraelského přátelství je vykonstruovaná na jiných historických vztažnostech než pohádka o přátelství izraelsko-českém, ale obě mají společný jmenovatel: totiž stejný účel – vytvořit duchovně-argumentační základ pro prosazování zájmů současného státu Izrael (a v Německu židovských organizací) mezi domácím obyvatelstvem obou jmenovaných evropských zemí.