Lukáš Beer
Protektorát Čechy a Morava se ve válečném roce 1941, dva a půl roku po připojení k Říši, stal vedle Porúří důležitým centrem německého zbrojního průmyslu. Již krátkou dobu po uvedení Reinharda Heydricha v úřad docházelo k řadě opatření, týkajících se bezprostředně organizace hospodářského života v českomoravském prostoru. Jednou stránkou nově koncipovaného přístupu bylo i přísné pronásledování keťasů, podloudníků a rolníků porážejících načerno dobytek, kteří měli nést hlavní vinu na špatném zásobování obyvatelstva resp. těžili z celkově tíživé situace a přiživovali se na ní. V této době připadalo 42% veškerých rozsudků smrti vynesených stannými soudy v Protektorátu na osoby odsouzené pro závažné hospodářské delikty.
Česká historiografie ovšem tíží k tomu, prezentovat mnohá zákonná opatření z období Protektorátu resp. po příchodu Heydricha do Prahy, týkající se nejen čistě hospodářského života, jako záležitost zaměřující se specificky a paušálně "proti českému národu" a směřující k jeho útlaku či vykořisťování a uplatňující psychologickou „metodu cukru a biče“. Jistěže nelze do určité míry nezmínit zvlášť posledně jmenovaný motivační faktor, na druhou stranu je nutné z hlediska objektivity spatřovat i opatření vztahující se na českomoravský prostor v kontextu celoříšské německé politiky, ovlivňující každodenní život všech občanů Říše, tj. Čechů stejně tak jako Němců. Proto se na ně úvodem alespoň z části podívejme.
Již 4. září 1939 bylo v Říši vydáno Nařízení o válečném hospodářství (Kriegswirtschaftsverordnung), které zavádělo termín zločinu ve válečném hospodářství (Kriegswirtschaftsverbrechen). Před sedmdesáti lety, 25. března 1942, byla pak v rámci doplňujícího nařízení rozšířena trestní opatření vztahující se na německé občany, jednající proti zákonu. Toto nařízení bylo preventivně navrhnuto a přichystáno ještě před zahájením války a řadí se společně s Nařízením proti národním škůdcům (Verordnung gegen Volksschädlinge – přísné odstrašující tresty, včetně trestů smrti, proti německým občanům dopouštějícím se plenění, drancování, krádeže, žhářství, mravních deliktů atd.), Nařízením o mimořádných rozhlasových opatřeních (Verordnung über außerordentliche Rundfunkmaßnahmen – zakazovalo německým občanům odposlouchávání rozhlasových vysílačů resp. rozšiřování zpráv vysílačů nejen států Německu nepřátelských, ale i států spojeneckých a neutrálních. Za porušení zaplatil německý občan buďto pobytem v káznici a ve vážnějších případech trestem smrti) a Nařízením proti násilným zločincům (Verordnung gegen Gewaltverbrecher) k zákonnému instrumentu nacionálněsocialistické justice a správy k zajištění „domovské fronty“ (Heimatfront), tedy zahrnutí civilního obyvatelstva do válečného zápolení. Zvláštní soudy vynášely nad německými občany rozsudky pro takové hospodářské delikty jako podloudný obchod, hromadění zásob, porážky dobytka načerno, podvody s potravinovými lístky apod. K trestu smrti mohl být odsouzen každý Němec, který „ničí, zcizuje nebo zadržuje suroviny nebo výrobky, které patří k životně důležité potřebě obyvatelstva, a tím zlovolně ohrožuje pokrytí této potřeby“. Rámec trestu byl záměrně pojat široce z toho důvodu, aby i za méně závažné přestupky mohlo za určitých okolností dojít k udělení trestu smrti. V březnu 1942 měl ministr propagandy Joseph Goebbels k německým občanům závažný projev, ve kterém vyzval k většímu boji proti hospodářským deliktům. V německých novinách poté proběhla vlna výzev, ve kterých byli Němci nabádáni a upomínáni, že každý, kdo bude sabotovat přídělový systém, musí počítat s nejtvrdšími opatřeními. Zvláštní soudy zintenzivňovaly boj proti hospodářským deliktům před německým obyvatelstvem demonstrativně, aby zvyšovaly odstrašující efekt. Vzestup podílu hospodářských deliktů na programu jednání zvláštních soudů vyplýval především ze zhoršující se zásobovací situace , která nastávala po těžských spojeneckých náletech. Například ve Freiburgu činil podíl hospodářských deliktů až 25%. Tresty smrti se týkaly v první řadě porážek načerno. Trestaly se také i jen pokusy o výměnu zboží mezi jedinci bez potravinových lístků.
Boj proti černému trhu se tedy nemohl vyhnout ani Protektorátu. Dne 2. října 1941 nařídil Reinhard Heydrich nové sčítání dobytka a inventarizaci zásob obilí. Všem, kdo při minulém sčítání hovězího dobytka v červnu a inventarizaci prasat v září 1941 udali chybná čísla a nyní chybějící kusy nahlásili dodatečně, byla zaručena beztrestnost. Potraviny, jež byly zajištěny u keťasů a podloudníků, dal Heydrich demonstrativně rozdělit do kantýn velkých závodů a v nich začal zavádět dosud neznámý systém závodních jídelen, kde se dostávalo jídlo bez lístků. Koncem října 1941 bylo v Protektorátu možno vyrovnat příděly tuku pro těžce a velmi těžce pracující s příděly v Říši. Měsíční příděl na zvláštní potravinové lístky činil 1040 gramů.
Do konce března roku 1942 platil v Protektorátu standard sociální péče a sociálního pojištění zaniklé Československé republiky, který byl daleko pozadu za standardem Říše. Reinhard Heydrich proto připravit nařízení, které vstoupilo v platnost 1. dubna 1942. Invalidní, starobní a vdovské důchody se zvýšily o 75 procent. Poprvé bylo zavedeno povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti. Tato opatření však nelze jednoduše považovat za součást Heydrichova „strategického programu“ uplatňovaného na území Protektorátu, ale mají mnohem širší pozadí.
V Čechách a na Moravě existovala v době zřízení Protektorátu tato odvětví sociálního pojištění: 1. Nemocenské pojištění (nemocenské pojištění dělníků, horníků, soukromých zaměstnanců a veřejných zaměstnanců), 2. úrazové pojištění, 3. důchodové pojištění, jež se dělilo na a) invalidní, starobní a pozůstalostní pojištění dělníků, b) invalidní, starobní a pozůstalostní pojištění horníků a c) invalidní, starobní a pozůstalostní pojištění soukromých zaměstnanců. S výjimkou pojištění proti nezaměstnanosti (místo něhož byly poskytovány podpory v nezaměstnanosti podle gentského systému se státním příspěvkem) vykazovalo tudíž sociální pojištění u nás všechny druhy sociálního pojištění obvyklé ve střední Evropě a zavedené také na ostatním území Říše. Zákonná úprava sociálního pojištění v Protektorátu, jakož i organizační vybudování jeho jednotlivých odvětví nebyly proto nikterak pozadu za obdobnými zařízeními v ostatní Říši. Totéž platilo o jednotlivých druzích dávek, které byly v různých odvětvích sociálního pojištění poskytovány. Jinak tomu však bylo, pokud šlo o výši pojistných dávek a jejich krytí, zejména v důchodovém pojištění. Téměř všechna odvětví sociálního pojištění v Protektorátu roku 1939, zděděná z československé republiky, vykazovala dávky, které svou výší naprosto neodpovídaly ani nižším mzdám a platům. Přitom byla většina odvětví sociálního pojištění, především důchodové pojištění dělníků, horníků a soukromých zaměstnanců zčásti ve velmi nepříznivé finanční situaci, která nebyla způsobena pouze předchozí hospodářskou krizí, nýbrž hlavně nesprávným poměrem mezi dávkami a pojistným, a která do budoucna vážně ohrožovala další trvání dávek a zejména jejich dosavadní výměru.
Protektorát byl proto brzy po svém zřízení nucen provést v uvedeném směru pronikavé změny. Učinil tak řadou reforem, které byly provedeny v letech 1939-1944 ve všech odvětvích sociálního pojištění a které změnily tvářnost sociálního pojištění více nebo méně, v některých odvětvích dokonce od základu. Těmito reformami byly zejména přizpůsobeny peněžité dávky pojištění mzdám a platům, které v Protektorátu podstatně stouply, jakož i cenám platným v ostatním říšském území. Dále bylo pojištění všude tam, kde toho bylo zapotřebí, sanováno a i jinak dalekosáhle přizpůsobeno říšskému pojištění.
Konkrétně vydala vláda Protektorátu na návrh ministra hospodářství a práce Waltera Bertsche tři vládní nařízení, jimiž byly velkoryse zlepšeny dávky sociálního pojištění pro dělníky a horníky. Úhrada těchto zlepšení se zaopatřila z obecných prostředků Protektorátu a nikoliv zvýšením příspěvků. Novou úpravou se přizpůsobovalo důchodové pojištění dělníků invalidnímu pojištění na ostatním říšském území. V praxi to znamenalo zvýšení invalidních důchodů o 28%, starobních důchodů přibližně o 30%, vdovských důchodů o 38% a sirotčích důchodů průměrně o 75%. Totéž zvýšení nastalo i v důchodovém pojištění horníků, ačkoliv zde se konečné přizpůsobení říšskému právu přenechalo na pozdější úpravu.
Vládním nařízením č. 98/1942 bylo od 1. dubna 1942 zavedeno tedy nemocenské pojištění důchodců invalidního a starobního pojištění, které poskytovalo důchodcům v případě nemoci nárok na bezplatnou lékařskou pomoc i s lékařskou pomocí při porodu, na pomoc porodní asistentky, jakož i na nutné léky a jiné terapeutické pomůcky a dále na pohřebné. Čtvrtá reforma invalidního a starobního pojištění následovala prostřednictvím vládního nařízení z roku 1944. Celkem čtyřmi reformami invalidního a starobního dělnického pojištění byly zvýšeny důchody invalidní a starobní o 235%, vdovské důchody o 270% a sirotčí důchody dokonce o 450% oproti stavu z roku 1939. V rámci reforem sociálního pojištění v Protektorátu let 1939-1943 bylo nejvíce citelné podstatné zvýšení peněžitých dávek ve všech odvětvích a tím přizpůsobení dávkám říšského pojištění, jakož i zvýšeným mzdám a cenám v Protektorátu.
Ke zlepšení důchodového pojištění dělníků přistoupilo ještě nemocenské pojištění důchodců Ústřední sociální pojišťovny. Prostřednictvím něho se zaručoval invalidním a starobním důchodcům, jakož i vdovám a sirotkům, právní nárok v zásadě na stejné požitky, kteří měli sami pojištění dělníci. Všechny náklady hradila Ústřední sociální pojišťovna u pozůstalých sama a v případě invalidních a starobních důchodců z převážné části. Také tato úprava znamenalo přizpůsobení celoříšskému právu.
Vývoj českého sociálního pojištění sahá do roku 1926, kdy 1. července vstoupilo v platnost. Důchodové zabezpečení s povinným pojištěním dělníků vzniklo v našich zemích teprve před 86 lety, ale počet vyplácených důchodů byl po celá 30. léta velmi nízký. Zákon z roku 1926 přiznával nárok na starobní důchod v 65 letech a nepokryta zůstala velká skupina rolníků či živnostníků. Ještě v roce 1930 bylo v celém Československu s téměř 15 milióny obyvatel vypláceno jen 167 tisíc penzí. Až do roku 1939 bylo pojištění několikrát novelizováno. Každá novelizace však v konečném efektu přinesla jeho zhoršení – i když některá ze změn přinesla už nějaké příznivější změny pro pojištěnce, vždy tyto změny znamenaly zhoršení v jiných oblastech resp. úhradu ze strany pojištěnců. Třetí novelizace z dubna 1942 unifikovala důchody českomoravského sociálního pojištění s říšskými, což znamenalo jejich podstatné zlepšení. A co bylo velmi důležité, vládním nařízením čís. 99/1942 se zavedlo nemocenské pojištění důchodců, což bylo v podstatě revolučním krokem. Invalidní důchodci odváděli nepatrný měsíční příspěvek 10 K a pozůstalí po dělnických pojištěncích (vdovy, sirotci) byli však i od tohoto malého příspěvku zproštěni.
„Je to postupné uskutečňování nacionálně socialistického programu, který propaguje úctu k dělnické práci a její náležité postavení v národním společenství činem a nikoli jen pochybnými programy a hesly někdejší demokracie. A tato úcta k práci se nejeví pouze v spravedlivé mzdě, garantované mzdovými vyhláškami a dalekosáhlou péčí o pracující dělníky, ale také v opatřeních proti rizikům práce, ať je to úraz, nemoc, invalidita nebo stáří, a v péči o pozůstalé vdovy a sirotky po dělnících. V tom je právě to krásné lidské stanovisko nacionálně socialistického programu, který nezná péči o pracujícího člověka pokud národní společnost potřebuje jeho práci a výkon, jak to je v kapitalisticko-liberalistických státech jiných a jak tomu bylo až do roku 1939 také u nás, ale který také ukládá národní pospolitosti, aby se o něj přiměřeně postarala i tehdy, když už pracovat nemůže, a aby také nenechala strádat vdovy a sirotky po dělnících, kteří úmrtím svého živitele ztrácejí pravidelně vše a jsou odsouzeni k strádání. Důchod ze sociálního pojištění ovšem nikdy nemůže nahradit výdělek. Ale má vždycky být základem pro lidskou existenci a nikoli almužnou, která je sice mnoho k zemření, ale velmi málo k životu, jak naše původní sociální důchody charakterisoval velmi případně český pracující lid“, napsalo k nové zákonné úpravě 4. dubna 1942 České Slovo.
