Lukáš Beer
 |
| Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR, každoročně zneuživá připomínání si židovských obětí druhé světové války k propagaci politiky vlády Izraele - i letos srovnal aktivisty stavící se proti blokádě pásma Gazy k "nacistům" a současný osud Izraele k situaci předmichovského Českoslo- venska. (Ilustrační foto: Outsidermedia) |
Někteří se mohou v duchu sami sebe ptát, k čemu hned několik tryzen za ty stejné oběti během jednoho roku? Na druhou stranu ale proč ne, památný den 18. dubna se nenachází v českém kalendáři a také není námitek, pokud by se v druhém případě jednalo o čistě soukromou iniciativu s tomu odpovídajícím pozadím finanční realizace. Zde ovšem náleží také uvést fakt, že na základě rozhodnutí Parlamentu České republiky zákonem č. 212/2000 Sb. o „zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem“ bylo organizátorovi akce, tj. Nadačnímu fondu obětem holocaustu (NFOH), uděleno svého času 300 miliónů Kč z Nadačního investičního fondu, který vznikl při privatizaci státního majetku. Nebo také doplňme, že od německé Nadace „Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“ získal NFOH podporu v hodnotě více než 8,5 mil. Kč na pomoc seniorům, kteří přežili holocaust. („Dvouletý projekt podporuje profesionální sociální a zdravotnickou péči o seniory, členy židovských obcí v Praze, Brně a Ostravě, někdejší oběti nacionálně socialistického násilí.“)
Loňské připomínkové akce dne 2. května 2011 se očekávaně zúčastnili tzv. pamětníci holocaustu, ale vedle představitelů židovských taktéž – poněkud překvapivě - představitelé „romských“ organizací. Co ti na vzpomínkové akci, pořádané na počest židovského povstání ve Varšavě v roce 1943 asi hledali? Nebylo snad mezi židovskými povstalci ve Varšavě ve skutečnosti více homosexuálů než „Romů“ a neměli by snad být mezi účastníky připomínkové akce pozváni v první řadě také homosexualističtí aktivisté razící nový objev rozrůstající se holocaustové terminologie, řadící se po bok romského holocaustu, totiž tzv. „gay holocaust“, lépe známý pod názvem „homocaust“? Není to snad jasný případ diskriminace sexuálně jinak orientované menšiny? Možná, ale holocaustové tryzny bazírují na čisté selektivitě obětí dle původu a rasy, to už jsme si řekli na začátku. Ne každá lidská oběť bezpráví a násilí, spáchaných během druhé světové války, si v době, ve které žijeme, zaslouží očividně stejné úcty a stejného soucitu a stejnou pozornost. S tím už se musíme smířit.
V roce 2010 byly součástí akce prezentace osobních příběhů obětí holocaustu, které zpracovali žáci pražských škol a probíhající výzkum „zaměřený na analýzu projevů antisemitismu v České republice v posledních dvaceti letech“. Tereza Štěpková z Institutu Terezínské iniciativy, která je převážně financovaná z dotace poskytnuté Spolkovou republikou Německo prostřednictvím jeho velvyslanectví v Praze, si od akce před dvěma lety oficiálně slibovala, že "tento projekt přinese dostatek materiálů využitelných ve výuce a poslouží při prevenci antisemitismu a rasismu. Výsledky jsou proto určeny hlavně učitelům základních a středních škol, kteří se stále častěji setkávají s antisemitskými předsudky a stereotypy, včetně popírání holocaustu.“
Jak vidno, projevy politických představitelů se Dnu vzpomínání na oběti holocaustu šťastně vyhýbají, alespoň doposud tomu tak bylo. Je ale určitou tradicí, že kvalitní půdu pro takovéto potřeby poskytuje o to více každoročně Senát Parlamentu ČR, kde i letos 27. ledna pořádala Federace židovských obcí v České republice a náš Nadační fond obětem holocaustu setkání u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Záštitu nad slavnostním setkáním převzali Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a již tradičně "holocaust-hardliner" Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR, kteří pronesli své projevy k přítomným hostům.
Na setkání byly předneseny celkem čtyři relativně krátké projevy. Přizvaný Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě, ve své řeči skutečně prokázal, jak si představuje své „demokratické cítění“ a toleranci v praxi. „Je to pro nás, Židy i Romy a všechny slušné lidi, symbolika společného úsilí k prosazování názorů o našem společném díle směřujícím ke kultivaci společnosti a rozvoji demokracie, které by se bez obhajoby lidských práv a památky na Holocaust staly jen pouhou fikcí“, uvedl vznešeně předseda moravské cikánské organizace, aby se pak zmínil o nedávno proběhnuté výstavě plakátů v Muzeu romské kultury v Brně. 77 studentů různých univerzit tam podalo 149 návrhů na plakáty a právě ti se mají stát podle Holomka morálním vzorem pro poněkud násilnější vypořádání se s názorovými oponenty: „Můžeme snad věřit a předpokládat", pokračoval Holomek, "že tato mladá generace dnešních dvacátníků a pětadvacátníků bude rozhodovat o naší budoucnosti podle svých představ, které nám touto výstavou a těmito plakáty naznačila. Bylo by to skvělé, ač mnohým z nás to může znít jako pohádka. Dovolte, abych Vám načrtl její obrysy, které, pravda, mohou být zrovna tak pravdivé jako neskutečné. Budiž mi odpuštěno, že tyto vznešené prostory zaslechnou z mých úst docela provokativní vizi konce té pohádky. Očekávám totiž, že tato generace vypráská lumpy a darebáky, kteří se usídlili napříč celou společností od vlády a parlamentu počínaje až po davy skandující na severu Čech neudržitelná hesla proti ,nepřizpůsobivým´, davy, které zapomněly na poučení z historie a začínají nám podezřele hnědnout, dokonce vedle některých autorit i z nejvyšších míst.“ I tak se dá v praxi použít připomínání si obětí tzv. holocaustu, nicméně pořadatelé akce by si vážně měli položit otázku, zda si přizváním morálních zástupců obětí „romského holocaustu“ sami nekonají medvědí službu – měli by se vážně rozhodnout, co z obou pojmů odsoudí jako nonsens – zda „holocaust“ jako takový nebo zda „romský holocaust“. Řešení cikánské otázky v Protektorátu i v Říši podléhalo naprosto jiným zákonitostem než řešení otázky židovské. „Romský holocaust“ staví „holocaust“ jako takový ab absurdum. Dodnes neexistují ani přibližně seriózní odhady počtu cikánských obětí – badatel a historik Michael Zimmermann odborně dokládá celkový počet, který se blíží hodnotě 100.000 - jedná se o jedinou seriózně podloženou studii, zatímco Dokumentační centrum německých Sinti a Roma už dlouho hovoří o 500.000 cikánských obětech – tento údaj je ale jednoduchým výmyslem a je pouze čistě politicky motivovaný (Michael Zimmermann: Die nationalsozialistische Verfolgung der Zigeuner. Ein Überblick. In: Yaron Matras, Hans Winterberg, Michael Zimmermann (Hrsg.): Sinti, Roma, Gypsies. Sprache – Geschichte – Gegenwart. Berlin 2003, Str. 115–153). Dle informace česky psaného židovského sereveru Eretz uvádí stejně smyšlený počet obětí "romského holocaustu" například i Roman Kwiathowski, předseda Polského svazu Romů. Eretz dokonce lživě uvádí, že se "nacistům" podařilo vyvraždit: "nejméně 500.000 lidí a podle některých jiných odhadů až 1,500.000 lidí" cikánského původu. Největší zádrhel však představuje definice genocidy cikánského obyvatelstva jako „holocaust“, jelikož neobstojí mnoha řádným protiargumentům. V německém prostředí cikánské organizace používají také pojem „porajmos“, který má být verzí židovského „šoa“. Prolínání s praktikovaným „bojem proti asociálním živlům“, kam se zařazovaly také prostitutky a alkoholici apod., situaci ještě komplikuje. Jak nedostatečné znalosti o pozadí řešení cikánské problematiky v období nacionálního socialismu mají například redaktoři České televize, dokumentuje i jeden z online článků o „romském holocaustu“: „Po atentátu na Heydricha začal masivní nucený odsun československých Romů do táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Výnos o vyloučení neárijských ras ze společnosti a o potírání cikánského zlořádu byl tak převeden do praxe.“ Vymývači mozků v České televizi o svém „árijském původu“ zřejmě ani nemají ani ponětí a o „árijském původu“ Cikánů jakbysmet.
Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny parlamentu se 27. ledna 2012 v Senátu pustila dokonce do malé historické exkurze v pevné víře v zidealizované věčné nekonfliktní česko-židovské soužití v našich zemích (bylo by kupř. soužití mezi německy hovořícími Židy u nás a mezi našimi českými "národovci" skutečně vždy tak ideální?): „Kdyby nebylo druhé světové války, kdyby nebylo tragického a neomluvitelného selhání tehdejších intelektuálních a politických elit zejména v Německu, ale i jinde, kdyby hlas svědomí, odpovědnosti, odvahy, rozumu i srdce již na počátku třicátých let minulého století zvítězil nad řevem nacistických zločinců a jejich sympatizantů, těšili bychom se z nerušeného pokračování společného soužití (se Židy) a jeho plodů.“ Němcová se chce zasazovat o to, „vychovávat naše děti tak, aby nebyly pasivní, aby uměly vzdorovat bezpráví a byly připraveny dnešní, zdánlivě samozřejmou svobodu hájit.“ Proto se prý rozhodla prosadit do všech škol v naší zemi „vzdělávací projekt, který vede žáky a studenty k pochopení toho, co to byl holocaust.“ A nezvolila k tomuto účelu nic vhodnějšího, než propagandistický, kýčovitě podaný film židovského režiséra Mateje Mináče Nickyho rodina, jehož mizivou úroveň zachránilo pouze žádoucí politicko-výchovné poslání. K historickým lžím a nejasnostem, které Matej Mináč a jeho spolutvůrci při prezentaci povedeného snímku šířili, se pan režisér – i přes původní slib – redakci Našeho směru dodnes nevyjádřil.
Korunu však letošnímu uctívání „mezinárodního dne holocaustu“ nasadil 1. místopředseda Senátu parlamentu, Přemysl Sobotka opětovným zneužitím utrpení židovského obyvatelstva za druhé světové války k politickému uchopení štítu a meče za současný stát Izrael a úvodem řekl: „Jsem velice rád, že jsme se zde dnes sešli, tak jako každý rok, abychom na jedné straně uctili památku obětí holocuatsu a na druhé si s hořkostí uvědomili, že tyto miliony obětí zrůdného nacistického režimu mohou mít kdykoliv dlouhou řadu následovníků, protože nenávist, fanatismus a také antisemitismus stále nezmizely ze světa nepoučitelného lidského rodu.“ Antisemitismus podle Sobotky „dostává stále nové podoby a nové ochránce či pasivní diváky, kteří tak opět a znova naplňují slova britského konzervativního filozofa a politika Edmunda Burkeho z 18. století, že ,k vítězství zla stačí pouze to, aby dobří lidé nic nedělali´.“ Ještě předtím, než dobrý člověk Přemysl Sobotka apeloval, aby všichni dobří lidé pasivně nepřihlíželi k ohrožení sousedy židovského státu, připomněl, že stejně tak jako nebezpečným „neonacistickým holým lebkám“ je nutné věnovat pozornost také islámským náboženským fanatikům. A pak přešel k aktuálnímu politickému dění, které je v jeho pojetí i dnes stále v zajetí odkazu holocaustu: „V roce 2010 jsem navštívil Izrael právě v době, kdy tam došlo k řízené provokaci s tureckou lodí při pokusu o narušení blokády Gazy, ve které jak známo vládnou teroristé z Hamásu, kteří často ostřelují izraelské území raketami. Mediální kampaň ve prospěch těchto provokatérů mne tehdy dost zakočila a připomněla mi rok 1938, kdy nacisté měli často větší mediální šikovnost než demokraté. Jedni z prvních, kdo pocítil důsledky toho na vlastní kůži, jsme potom byli my zde v srdci Evropy.“
Jednomu ujištění ze Sobotkova projevu se dá ale vskutku upřímně uvěřit: „Rád bych zdůraznil, že ani já ani Senát jako celek otázku holocaustu či antisemitismu nechápeme jako nějakou konjunkturální příležitost k zviditelnění a blýsknutí se před televizními kamerami.“ Tento politik nevyužívá tryzny holocaustu pouze ke svému vlastnímu zviditelnění, o tom žádná. Ale možná měl pozorně naslouchat i projevu další zúčastněné – Dagmar Lieblové, předsedkyně Terezínské iniciativy. Ta prohlásila mimo jiné: „Holocaust už je, a doufejme, že navždy zůstane, minulostí.“
Jenže - co by si Přemysl Sobotka, a zdaleka nejen on, bez tradování odkazu holocaustu dnes počal.