Máme-li si nyní narýsovat jen stručný obrázek toho, čím přispívá italský fašismus a německý nacionální socialismus k dějinám politických teorií, je třeba si uvědomit, z jakých duchovních a politických sil obě tato hnutí vyrůstala. Dějiny teorií nám jasně ukazují, že každé mocné politické hnutí vyrůstalo vždy z určité aktuální politické situace, na jejíž naléhavé otázky nacházelo odpověď. Politická síla idejí a ideologií nespočívá v jejich novosti, nýbrž v tom, pokud se jimi vyjadřují skutečné živé potřeby společenského celku. Pro vznik a vývoj italského fašismu je charakteristické, že se jeho politická teorie vyvíjela postupně, dokonce že byl ve fašistické straně zpočátku odpor proti jakémukoliv teoretizování vůbec. Hluboké rozpory mezi demokratickými ideami a demokratickou skutečností, jak se projevily v Itálii po první světové válce, tak zdiskreditovaly každou snahu o soustavnou politickou doktrínu, že se fašistické hnutí dlouho raději spokojilo jen s několika aktuálními hesly, než aby propadlo planému teoretizování a dělání neuskutečnitelných programů. Fašistická teorie pak vyrostla ze skutečně pociťovaných potřeb italského národa, syntetickým sloučením jeho duchovních tradic s příkazy současné doby. Z duchovních proudů předfašistické Itálie, jež spolupůsobily při utváření fašistické doktríny, je třeba předně uvést onu ideu Risorgimenta, která slovy Mazziniovými říká: myšlenka a čin! tj., že v politice má cenu jen taková idea, která vede k činům. Filosofové, kteří se soustředili kolem G. Gentila, ji vyjadřovali svou teorií o „holém činu“. Filosofický idealismus, odmítající materialistické pojetí dějin, jak je podávali marxisté a liberálové, podstatně přispěl k rozvoji fašistického myšlení. Rovněž i sociologické teorie V. Pareta, zejména jeho nauka o stálé cirkulaci elit, měly silný vliv na Mussoliniho a fašismus. To se projevilo ve fašistické praxi uplatněním vůdcovského principu, potlačením demokratické volební a hlasovací mašinerie a výstavbou fašistické strany jakožto výhradního místa pro výchovu a výběr nejschopnějších jednotlivců, povolávaných k politickému a hospodářskému vedení národa. Z ostatních duchovních proudů předfašistické Itálie jsme se již zmínili o vlivu Sorelova revolučního syndikalismu. Ten působil na vývoj fašistického myšlení jednak svou kritikou neschopnosti demokratického parlamentarismu, jednak ideou syndikátní organizace jako základu pro výstavbu korporativního státu.
Vysoké hodnocení individuality vedoucích jednotlivců, jež patří přímo k podstatě fašistického i nacionálněsocialistického politického myšlení, dává oběma, Mussolinimu a Hitlerovi, tak mimořádně vysoké postavení v těchto hnutích, že je obojí hnutí nemyslitelné bez osobnosti Vůdce a Duceho. Italský fašismus je nejen v praxi, ale také v politické teorii především výtvorem svého tvůrce a budovatele Benita Mussoliniho. Celé jeho pojetí života, které pod vlivem filosofie Friedricha Nietzsche pohrdá pohodlným životem šosáka a hlásá „nebezpečný život“ ve službách vlasti, se plně projevuje v doktríně i v praxi fašistického hnutí. Naprostá oddanost Duceho osobnosti spojovala v počátcích hnutí i skupiny jinak ideově nesourodé v jediný ukázněný celek. Vedle nacionalistů silně konzervativního zabarvení tu byli revoluční syndikalisté, odchovaní Sorelem, Gentilovi žáci i umělecká skupina futuristů (Marinetti aj.), ctitelé tradic vedle vášnivých revolucionářů bojujících o zcela nový svět moderní techniky. Kromě osobní oddanosti Ducemu spojoval tyto nesourodé skupiny především mocný pocit nepřátelství k tomu, co v jejich očích zavinilo poválečný úpadek Itálie, kterou všichni nade vše milovali. Společného nepřítele vytušily všechny tyto skupiny v slabém a bezmocném demokratickém parlamentarismu, kde v záplavě řečí unikaly činy, jež by mohly Itálii vyvést z její krize. Gentile o tom říká: „Zednářství a více méně reformistický a demokratický parlamentarismus se staly společným terčem pro syndikalisty, nacionalisty a idealisty, pro něž platil společný kulturní ideál a společný názor na život.“ (G. Gentile: Grundlagen des Faschismus, str. 20.)
Slabošské chování demokratických vlád stejně jako zklamání Itálie z postupu bývalých spojenců na mírové konferenci vznítilo v Itálii odpor k demokracii.
Druhým hlavním nepřítelem vedle demokracie byl v očích italských vlastenců bolševismus, který na italské půdě nabyl zvláštního anarchického zabarvení ve formě diletantských pokusů o vyvlastnění továrních podniků nezkušenými dělníky. Hospodářská situace země, která již před světovou válkou trpěla při své veliké zalidněnosti nedostatkem půdy a surovin, byla ještě zhoršována hospodářskými ztrátami, zaviněnými tímto anarchickým třídním bojem. A tak vidíme, že fašistické hnutí v Itálii nevzniklo na podkladě nějaké teorie, dogmaticky konstruující předem vypracovaný program, nýbrž jako živelná reakce národa na nesnesitelnou politickou a hospodářskou situaci, zvládnutá ideami a vůlí silné osobnosti Duceho.
Opět sám Duce formuloval základní zásady fašistické teorie, jakmile poznal, že je toho zapotřebí v zájmu organizační pevnosti a ideové vyhraněnosti fašistického hnutí. Na zasedání Velké fašistické rady byla dne 21. dubna 1927 slavnostně přijata Charta del Lavoro (Charta práce), obsahující hlavní zásady, na nichž je budován italský korporativní stát. Druhým hlavním pramenem pro poznání fašistické politické teorie je studie Benita Mussoliniho, uveřejněná pod názvem Fašistická doktrína ve 14. svazku Enciclopedia Italiana v roce 1932. (Obojí je publikováno mj. v německém překladu v knize: Mussolini, Der Fascismus, Lehre und Grundsätze, Adita, Rom 1935. Český překlad Fašistické doktríny vyšel v knize: B. Mussolini, Řeči o Italii a fašismu – přeložil M. Bartošek, Praha 1935, str. 181.)
Již v prvním článku Charty práce je jasně vyjádřeno fašistické pojetí národa a státu, podstatně odlišné od pojetí demokratického. Říká se v něm: „Italský národ je organismus, který má delší život, vyšší životní cíle a prostředky k činnosti nežli jednotlivci nebo skupiny jednotlivců, z nichž se národ skládá. Je to mravní, politická a hospodářská jednota, jež se plně uskutečňuje ve fašistickém státě…“ Proti liberálně demokratickému pojetí státu jako pouhého souboru nesourodých jednotlivců, jímž má stát sloužit k dosažení jejich osobního blaha, proniká celé fašistické myšlení organické pojetí. Při rozboru Aristotelovy politické filosofie jsme si uvědomili, jak organické pojetí vztahů mezi jednotlivcem a státem vidí v jednotlivci pouhou součást jednotného živého celku, státu, jímž je jednotlivec zcela absorbován. Toto pojetí téměř úplně pronikalo antické politické myšlení, které neznalo pozdější rozpor mezi státem a společností. Z Řecka se přeneslo i do politického myšlení klasického Říma, pro nějž „blaho vlasti bylo nejvyšším zákonem“ (Cicero). Italský fašismus mohl tedy navázat na nejposvátnější tradice národa, když tvořil svou teorii totálního státu. Mussolini vyjádřil podstatu tohoto pojetí státu heslem: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát!“ Sám spatřuje v ideji totálního státu hlavní bod fašistické politické nauky. (B. Mussolini: Řeči o Italii, str. 211.) Z ní vyplývá jak jasné řešení problému svobody, tak i zapojení veškeré činnosti ve státě (hospodářské i kulturní) do služeb státního celku a konečně i fašistické řešení problému národa. Protiliberalistické pojetí státu vede důsledně k tomu, že je fašismem uznávána jedině svoboda státu jako celku, kdežto svoboda jednotlivce jenom potud, pokud jí jednotlivec nezneužívá proti státu. Ideologie francouzské revoluce o svobodě a rovnosti všech lidí je tu zásadně odmítnuta. „Mimo stát nesmí být ani jednotlivec, ani skupiny (politické strany, spolky, syndikáty, třídy).“ Fašismus se po smutných zkušenostech s uplatňováním tzv. demokratických svobod a nezadatelných práv jedince i skupin postavil důsledně na stanovisko autoritativního státu, podle nějž jsou jednotlivci i skupiny bezpodmínečně podřízeni svrchované moci státu. Totální stát se však zásadně liší nejen od státu liberalistického, ale také od státu absolutistického. Nejde mu totiž pouze o to, aby potlačoval činnost státu nepřátelskou, jako to činil starý absolutismus, nýbrž také o to, aby všechny jednotlivce i skupiny zapojil do aktivní činnosti ve prospěch státu. Mussolini několikrát ve svém výkladu fašistické doktríny zdůrazňuje tento zásadní rozdíl fašistického tátu od starého absolutismu. Říká: „Fašismus chce silný a organický stát, opřený zároveň o širokou lidovou základnu… Stát, který se opírá o milióny lidí, kteří ho uznávají, cítí a jsou ochotni mu sloužit, není tyranským státem středověkého pána. Nemá nic společného s absolutistickými státy před rokem a po roce 1789.“ (Tamtéž, str. 213 – Fašistická doktrína, II. 11.) Fašistické hnutí již tím, že vzniklo na organizačním podkladě masové politické strany, bylo od počátku hnutím širokých lidových vrstev. Mussolini si je stále vědom toho, že jeho vůdcovská moc je založena na této důvěře lidu. V tom také spočívá význam fašistické strany po dosažení státní moci. Jedině ti teoretikové, kteří nechápali lidový základ fašistického hnutí, se mohli domnívat, že dobytím veškeré oci ve státě skončí úkol fašistické strany a tato splyne se státním aparátem. Ve skutečnosti se význam strany změnil, avšak nezmenšil, nýbrž spíše vzrostl. Strana zůstává v totálním státě i nadále lidovým reservoárem nejschopnějších sil národa pro výběr na vedoucí místa. Zůstává stále prostředníkem mezi autoritativním vedením státu a širokými vrstvami lidu a strážcem revolučních ideálů, pro jejíchž uskutečnění převzala moc ve státě. Mussolini vyjadřuje tuto lidovost fašistického státu tím, že o něm mluví jako o „organizované, centralizované a autoritativní demokracii.“ (Tamtéž, str. 207 – Fašistická doktrína, II. 7.)
Fašistické pojetí státu se opírá o idealistickou filosofii dějin. Na Mussoliniho výkladu je patrný vliv Hegelovy a Nietzscheovy filosofie, který ho vedl k chápání státu jako mravní ideje, v jejíchž službách je jednotlivec povinný přinášet všechny oběti. proti positivismu a materialismu 19. století staví Mussolini svůj heroický ideál statečného životního boje ve službách jednotných ideálů státu. Jeho pojetí života je, jak sám říká, „vážné, přísné a nábožné“. Odmítá utilitarismus liberálů, neboť „fašista pohrdá pohodlným životem“. Odtud plyne také snaha totálního fašistického státu včlenit veškerou kulturní tvorbu národa do jednotného proudu a to, že klade veliký důraz na výchovu (nikoliv pouhé vzdělání) celého národa v duchu fašistických idejí. Všechny idealistické teorie státu zdůrazňují jeho výchovné úkoly: vzpomeňme jen Platona nebo německého romantismu. Také stát podle fašistického pojetí není hotová mrtvá mašinerie, nýbrž živý kolektivní organismus, jehož osud závisí na každodenním úsilí miliónů jednotlivců a na jednotné výchově celého národa.
Italský fašismus postavil do té míry stát do popředí všech politických i mravních hodnot, že i národ chápe jako výtvor státu. Mussolini říká, že „tato vyšší osobnost je ovšem národem, pokud je státem“, a o kus dále uvádí, že „národ je vytvořen státem, který dá lidu, vědomému vlastní mravní jednoty, vůli, a tedy opravdovou existenci“. (Tamtéž, str. 197 – Fašistická doktrína, I. 10.) V tomto bodu se doktrína italského fašismu liší nejen od liberálně demokratického pojetí vztahů mezi národem a státem, ale také, jak ještě uvidíme, od německého nacionálněsocialistického pojetí. Rozdíl mezi oběma ideologiemi je zčásti vysvětlitelný z rozdílu historicko-politické situace obou národů. Zatímco italský fašismus vznikal jako hnutí národa sjednoceného již dříve v jediném národním státě, bojoval německý nacionální socialismus o budoucnost celého německého národa, který v té době žil ještě roztříštěn do několika státních celků. Fašistické ztotožňování národa se státem je v tomto ohledu bližší západoevropskému pojetí, obvyklému zejména ve Francii.
Proti demokratické ideji svobody jednotlivce postavil fašismus ideu autoritativního státu, podřizujícího jednotlivce i skupiny svrchovaným zájmům státního celku. Proti demokratické ideji rovnosti všech lidí postavil vůdcovský princip, podle něhož jen vybraní jednotlivci, nadaní a schopní pro své úkoly, mají vést národ a řídit stát. Mussolini říká, že fašismus je „proti demokracii, která klade na roveň lid a větší číslo a snižuje tak úroveň většiny, ale je nejryzejší formou demokracie, chápeme-li lid, jak také má být chápán, kvalitativně a kvantitativně.“ (Tamtéž, str. 196 – Fašistická doktrína, I. 9). Poválečné zkušenosti s demokratickým parlamentem, s mechanismem voleb a hlasováním podle zásady většiny, ukázaly fašismu, že tato cesta tzv. suverenity lidu vede jen k nehybnosti státního aparátu a ustavičnými kompromisy mezi dílčími zájmy oslabuje vnitřní sílu státu. Proto také italský fašismus opustil zásadu dělení moci ve státě a soustředil co nejvíce moci v rukou Duceho. Jinak otázku státní formy nepokládali fašisté za rozhodující pro výstavbu nového řádu. Byli si vědomi toho, že daleko více než na ústavních formách státu záleží na jeho skutečné vnitřní síle. Jako byl celý jejich postup empirický a nedoktrinářský, tak i v této otázce ponechali nadále ony instituce z minulosti, které nebyly na překážku budování nového řádu a měly odezvu v tradicích lidu. Ačkoliv v době pochodu na Řím byla mezi fašisty silně republikánská nálada, neodstranil fašismus tradiční monarchickou formu italského státu, neboť otázku monarchie či republika nepokládal pro svůj rozvoj za rozhodující. Ostatně úcta k národním tradicím patří od počátku k důležitým složkám fašistického světového názoru. Pojetí státu jako duchovní a mravní skutečnosti, spojující generace přítomné v jednotný svazek s generacemi minulými i budoucími, spočívá na vytříbeném historickém smyslu, který dovede ocenit veliký význam historických tradic pro duchovní stmelení národního a státního celku. „Člověk mimo dějiny není ničím“, říká Mussolini a právem odmítá ony ideologické představy z 19. století, které spočívaly na mýtu stálého pokroku k nějakému budoucímu definitivnímu stádiu dokonalého „štěstí“. (Tamtéž, str. 189 – Fašistická doktrína, I. 6.) Dynamismus fašistického světového názoru spočívá právě v tom, že si je vědom historické podmíněnosti a neustálé plynulosti lidského života. A tak se ve fašistickém světovém názoru spojují tisícileté tradice římského impéria s katolickou zbožností, vytvářející z katolicismu národní náboženství, i průbojnost moderního věku techniky. To vše je spjato nejvyšším příkazem svrchovaných zájmů italského státu.
Nadřazenost zájmů státního a národního celku nad dílčími zájmy jednotlivců a skupin byla v Itálii základní směrnicí i pro budování nového hospodářského a sociálního řádu. Jestliže v počátcích fašistického hnutí bylo třeba především bojovat s anarchickými výstřelky třídního socialismu, tak při pozdější výstavbě nového řádu bylo neméně nutno nahradit neukázněný chaos kapitalistického hospodářství novým pojetím hospodářství řízeného a podléhajícího autoritativním zásahům státu. V období liberalistické demokracie hospodářské zájmy převládaly nad politickým vedením a političtí držitelé moci museli brát především zřetel na egoistické zájmy hospodářsky silných jednotlivců a skupin. Naproti tomu silný autoritativní fašistický stát staví opět na nejvyšší místo politickou moc státu a podřizuje jí i hospodářské zájmy. Hospodářství musí stejně sloužit jednotným zájmům státu jako ostatní složky národního života. V tomto opětovném povznesení politické moci státu nad moc hospodářských činitelů uvnitř státu i zahraničních vlivů je možné spatřovat jeden z nejpodstatnějších přínosů italského fašismu a německého nacionálního socialismu k budování nového řádu na troskách liberalistického kapitalismu. Po zkušenostech z poslední hospodářské krize je zřejmé, že mluvit o řízeném hospodářství a přitom ponechávat politickou moc státu v rukou bezmocného stranického parlamentu, ovládaného z pozadí vlivy hospodářsky silných, nemohlo vést k nějakému úspěšnému řešení hospodářských problémů světa. O tento rozpor mezi snahami o tzv. řízené hospodářství a mezi politickou nemohoucností demokratického státu se rozbíjely a musely rozbít všechny pokusy o východisko z krize, jak je známe například z doby francouzské "lidové fronty" nebo Rooseveltova "New dealu". Neúspěch těchto pokusů empiricky prokázal neoddělitelnou souvislost mezi liberalistickým kapitalismem a jeho politickou formou, demokracií. Jedině na půdě autoritativních států, podřizujících hospodářství, stejně jako ostatní složky národního života, jednotnému státnímu vedení, mohly být nalezeny cesty z hospodářského a sociálního chaosu minulosti.
Toho si byli také od počátku vědomi italští fašisté, a proto soustředili veškerou energii při výstavbě nového státu právě na problémy hospodářské a sociální. Proti marxistické ideologii třídního boje postavili ideu sociálního míru, spočívajícího na harmonické spolupráci všech složek zúčastněných na hospodářském procesu. Rozumná dohoda mezi zaměstnavateli a zaměstnanci by ovšem nebyla možná bez trvalého dohledu státu s jeho rozhodující mocí a bez přísného zákazu stávek a výluk. Proto i uskutečnění ideje sociálního míru bylo opět možné jen na půdě autoritativního státu, svrchovaně vládnoucího všem podřízeným složkám. Již v Chartě práce byly položeny základy italského způsobu řešení podstatných hospodářských a sociálních problémů. Práce je tu prohlášena za „sociální povinnost“, a proto je státem chráněna (čl. II). Zaměstnavatelé stejně jako zaměstnanci jsou povinni se organizovat ve svých zájmových syndikátech (pro každý pracovní obor vždy jen jeden syndikát). Na základě povinných zaměstnaneckých i zaměstnavatelských syndikátů pak postupem času byl vybudován celý syndikátní a korporační systém. Syndikáty se sdružují ve vyšší celky (podle příbuzných oborů), zvané konfederace, a tyto pak vysílají své zástupce do korporací, spojující zaměstnavatelský živel na základě parity se zaměstnaneckým živlem. (Viz o tom např. Jan Kapras ml.: Fašismus, Praha 1936.) Sladění různorodých hospodářských zájmů je ovšem možné jedině za předpokladu rozhodující politické moci. Bylo proto nesprávné srovnávat italskou organizaci syndikátů a korporací se státem stavovským ve smyslu politické autonomie stavů ve středověku. Totální moderní stát – a to platí stejně o státu fašistickém jako o nacionálněsocialistickém – vytváří naprostou jednotnou politickou moc a jednotlivých stavovských složek uvnitř státu používá jen jako vhodný nástroj své hospodářské správy. Otázku spravedlivých mezd řešila fašistická Itálie systémem závazných kolektivních smluv, uzavíraných za stálého dozoru mezi zaměstnavatelskými a zaměstnaneckými organizacemi.
Není naším úkolem líčit na tomto místě, kde se zabýváme politickou ideologií italského fašismu, celé rozsáhlé dílo sociálně politických reforem, jimiž fašistická Itálie řešila sociální problémy doby. Také v sociálním díle fašismu se projevil jeho základní ideový charakter. Praktický postup při uskutečňování těchto reforem je tu, stejně jako při budování státu, empirický, tj. opírá se vždy o nasbírané zkušenosti a na jejich podkladě dále buduje. Zároveň se při řešení sociální otázky zřetelně projevuje idealistický základ fašistického světového názoru. Fašismus neusiluje jenom o hmotné povznesení pracujících vrstev národa, ale vždy také o jejich duchovní povznesení. Vyšel z poznání, že cílem dělníka 20. století není už jen větší kus chleba, nýbrž i účast na všech vymoženostech současné kultury a civilizace. V tom směru se již v Chartě práce pamatovalo na řádné vybudování sociálního díla „Po práci“ (Dopolavoro), jehož cílem je soustavná velkorysá péče o řádné využití volné chvíle pracujících lidí k jejich fyzickému zotavení i duchovnímu povznesení. Fašismus usiluje o nový řád nejen přetvářením vnějších institucí, ale především výchovou celého národa podle jednotného světového názoru. Proto užívá všech sociálních institucí vždy také k plnění svých politických výchovných cílů. „Dopolavoro“ stejně jako sociální instituce pro mládež jsou nejen institucemi sociální a zdravotní pomoci, ale zároveň i velkými ústav soustavné výchovy mladých generací národa pro nový sociální řád. Heroický ideál občana žijícího cele ve službách vlasti proniká takto do všech vrstev italského národa. Fašistický stát tím vytváří nejen vnější podmínky života jednotlivce, ale zároveň formuje i jeho obsah.