Slib věrnosti Říši (5.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942
Lukáš Beer
Hradec Králové, 23. června 1942

Po necelém měsíci trvání stanného práva se u české veřejnosti začala pomalu projevovat únava a s ní související otupělost jak k propagandistickému působení, tak i k každodenním zákrokům úřadů. Tak si lze vysvětlit, že informace o zlikvidování obce Ležáky, uveřejněná ve dnech 25.-26. června 1942 v tisku čtyřmi větami úředního prohlášení, neměla u české veřejnosti ohlas srovnatelný s Lidicemi. Je znám i Frankem iniciovaný pokyn, aby „byli stříleni jen skuteční viníci“. Dodnes méně povědomé jsou případy poprav osob, které učinily křivé obvinění vůči jiným Čechům, jako například poprava Josefa Vítka z Babic (okr. Hradec Králové), který z osobní nenávisti udal svého známého pro nedovolené držení zbraně. Šetřením německé Tajné státní policie se však zjistilo, že tuto zbraň do bytu udaného záludně podstrčil sám Vítek. Zastřelen byl také Silvestr Novák z Říčan u Prahy, který u Gestapa falešně obvinil své známé v souvislosti s atentátem na Heydricha. Je překvapující, že tento postup německých úřadů se nestal vděčným námětem pro komentáře protektorátních novin, a to i přesto, že česká veřejnost popravy Vítka a Nováka schvalovala.

Zatímco ve svém přednesu na manifestaci v Táboře ministr Moravec označil zneškodnění atentátníků za významné „vítězství na vnitřní frontě“, mohl již na manifestaci v Hradci Králové, která proběhla dne 23. června 1942, konstatovat, že „český národ dobře překonal červnovou krisi“. To naznačovalo, že vlna organizovaných manifestací, jež měly vyjadřovat podporu a loajalitu českého obyvatelstva vůči Říši, se blíží do závěrečné fáze. O této manifestaci chyběly v tisku odhady počtu zúčastněných, ale dobové fotografie dokumentují celé zaplněné prostranství náměstí. Později však agent Sicherheitsdienstu odezvu projevu Emanuela Moravce u posluchačů nehodnotil obzvlášť příznivě: „Je naprosto lhostejné, zda se manifestace zúčastnilo 15.000 nebo 30.000 lidí. Kdyby ministr Moravec řečnil k lesu o 30.000 stromů, výsledek by byl stejný. Nebo možná lepší. Z lesa by se mohlo ozvat alespoň nějaké šumění.“

Do Hradce Králové se vlaky nejprve sjíždělo obyvatelstvo z celého severovýchodočeského kraje. Na západní straně náměstí starého města, kdysi strážního hradu velkochorvatské říše, bylo už ráno živo. Před budovou velké radnice, nyní sídla policejního ředitelství, byla postavena bíle natřená a zelení zdobená tribuna. Vedle tribuny koncertovala od 14 hodin hudba vládního vojska. Na náměstí se shromažďovali příslušníci hlavně středního stavu, „neboť Hradec Králové jako město, které průmyslně a obchodně zužitkovává výtěžky pokročilého okolního zemědělstva, má velmi čilý obchod, průmysl a živnosti“, jak to odůvodňovalo dobové zpravodajství. Po 15. hodině se dostavil ministr Moravec, byl uvítán hudbou, na tribuně jej pak přivítali zástupci místních úřadů a obyvatelstva. Manifestaci zahájil živnostník Stanislav Barták, který jako „příslušník středního stavu“ odsoudil atentát a tlumočil slib pracovat pro novou Evropu. Slova se pak ujal Emanuel Moravec, jehož shromáždění uvítali silným potleskem.

Projev Emanuela Moravce
(text je rozdělen na části, kde je projev pouze parafrázován a kde je v přímé řeči)

Poukázal nejdříve na to, že český národ, když byl zrazen Francií, Anglií i sovětským Ruskem, nebyl prostě duševně připraven na německou nacionálněsocialistickou revoluci. Přesto by se bylo bývalo vše dále dobře vyvíjelo, kdyby zatím na západě Židovstvo nepřipravovalo zvýšeným tempem válku. Vidělo totiž, že hrozí nebezpečí několika milionům jeho soukmenovců v Polsku, jakmile by se Polsko vyrovnalo s Německem a sblížilo se s ideologií německé národněsocialistické revoluce. V té době začala sbírat nepřátelská propaganda různé české ztracené existence, které u nás politicky zkrachovaly. Těsně před vzplanutím války, kterou Anglie Francie vyhlásily Velkoněmecké říši, z Paříže a z Londýna začalo zhoubné dílo nepřátelské propagandy, která se snažila český národ popudit proti Velkoněmecké říši a tím ulehčit Anglii, Francii a Polsku veliký cíl, který si postavily a kterým bylo zničení Velkoněmecké říše, a to hlavní, naprosté vyhlazení národněsocialistické revoluce.

Tehdejší vláda Čecha Moravy nechala řádit tyto poltické ztracence a nijak se nesnažila potírat jejich vliv na českou duši. Tato vláda se nepostarala ani o to, aby česká veřejnost a hlavně český pracující člověk, se seznámil se základními myšlenkami německé národněsocialsitické revoluce, která je dnes stejně velikým hnutím světodějným, jako byly kdysi reformace nebo francouzská revoluce.

Když ministr Moravec přejímal 19. ledna Úřad lidové osvěty, cítil se na bojovém stanovišti a chápal svou úlohu především vojensky. Řekl výslovně, že mu šlo o boj s nepřátelskou propagandou, která otravovala českou duši a která ohrožovala zločinně budoucnost celého národa. Tento boj o českou duši zdál se mnohým pohodlným duchům málo nadějným. Jisté je, že se tu po tři roky nic nedělalo ani ze strany vlády, ani ze strany mamutí politické organizace, která byla čilá nanejvýš v tom, jak vybírala příspěvky. Ministr Moravec spoléhal především na hlubokou moudrost českého člověka, která dovedla zachránit národ vždy v okamžiku, kdy jeho vedoucí pohlaváři ztroskotali nebo selhali.

Dále ministr řekl:

„Kdyby nebylo tohoto genia českého národa, který dříme v duších malých lidí, nebyli bychom se zachovali v posledních tisíci letech uprostřed národa německého a nebyli bychom nejinteligentnějším a nejvýkonnějším národem slovanským. Tak, jak jsem pevně spoléhal a spoléhám na rozum českého člověka, který dovede rozeznat bílé od černého a klam od skutečnosti, tak jsem také počítal pevně s velikým spojencem, který mně v tomto boji s nepřátelskou lží a s londýnskými odrodilci spěchá na pomoc. A to jsou nová vítězství skvělé německé branné moci.“

Ministr potom připomenul, kolikrát ve svých přednáškách do rozhlasu zdůraznil, že Churchill je neštěstím Anglie, jako Beneš byl neštěstím národa. Britská propaganda operovala vylhanými úspěchy a soustavným podceňováním odpůrců. Zatím vojensky to jde s Anglií od pěti k jedné. Tobruk ukázal, že britská vojska na sklonku třetího roku války podléhají rozkladu. Stačí srovnat s demoralizací Angličanů v Tobruku onu skupinu německých vojsk, která uprostřed čtyřicetistupňové zimy byla obklíčena bolševiky a tvrdě se hájila po více než tři měsíce, zásobována ze vzduchu, až se dočkala osvobození. Ono se totiž slovy bojovat nedá, jakmile skutky za nimi pokulhávají. Propaganda je znamenitá zbraň, zbraň nebezpečná, ale jenom tak dlouho, dokud její účin skutečnosti nepodlomí.

Ministr Moravec rozvinul před hradeckými posluchači i perspektivy, které se otevřely před českým národem, kdyby Anglie se sovětským Ruskem a se Spojenými státy válku vyhrály. Kdyby snad sovětské Rusko neobsadilo celou střední Evropu, západní a střední Evropa by se proměnila v americko-britskou kolonii, kde by ubohým Evropanům nepatřilo nic, ať už by šlo o průmysl nebo suroviny. Evropané by měli pouze právo desítiletí se dřít jen na své tak zvané osvoboditele a platit po celé století obrovskou daň za osvobození, mnohem větší, než jakou evropské národy platily po světové válce.

Už dnes stojí tato válka Anglii i Spojené státy mnohem více než celá válka světová. Je jisté, že celé vedení Evropy, která by představovala, americko-britskou kolonii , by převzalo Židovstvo jako naprosto privilegovaná kasta, v mnohem větší míře, než je tomu dnes v Anglii a ve Spojených státech. A konec všeho by byla anarchie a zmatek, spojené s těžkou bídou a vymíráním celých národů. To, co dělá Anglie s Indií, čekalo by Evropu.

Ozývají-li se hlasy z pohodlných českých lenošek, že české hospodářstvím začleněno do německého, ministr k tomu podotkl:

„Právě v této hospodářské jednotě je naše naděj v budoucnosti. Ne peníze a zlato, nýbrž práce jsou v národním socialismu kapitálem a po té stránce je český národ majitelem hodnot, jaké se nedají vyjádřit americkými a britskými miliardami. Jsem přesvědčen, že ve Velkoněmecké říši český člověk může dosáhnout svou prací i svým geniem takových postavení, o jakých se mu vůbec nesnilo, poněvadž prostorem, na kterém se česká práce může uplatnit a česká vynalézavost zasáhnout, nejsou pouze naše země Čechy a Morava, nýbrž celá Velkoněmecká říše a země, které pod vlivem Velkoněmecké říše už jsou a ještě budou. Ve Velkoněmecké říši vysoko stojí práce dělníka, ale stejně také vysoko je hodnocena a odměňována práce sedláka. A tu jsme u nebezpečí, které by postihlo českého sedláka v případě, že by Anglie a její spojenci zvítězili. V té chvíli, kdyby české země připadly sovětskému Rusku, byl by konce s českým zemědělstvím podobně, jako kdyby české země se staly kolonií americko-britskou. Co českému sedláku z východu hrozí od soustavy kolchozů, to mu ze západu a z Ameriky hrozí s chicagské obilní bursy. Kdyby připadly české země sovětskému Rusku, český sedlák přijde o svůj majetek, a kdyby připadly Americe, zničí českého sedláka americké a kanadské obilí.“

Ministr potom odpovídal na otázku, kdo šíří „hloupé a podlé žvásty proti Velkoněmecké říši“, a řekl:

„Kdo to všechno vymýšlel a dodnes vymýšlí? To jsou prostě ti, kterým historie odzvonila, to jsou lidé, kteří ne z ideje, nýbrž z naprosto kapesních zájmů s přežilým penězoměněckým demokratismem srostli, kteří stejně hanebně spekulovali s důvěřivostí českého lidu jako s akciemi různých podniků a kteří stejně se obkládali vysokými politickými funkcemi jako dobře sypajícími desítkami planých funkcí v různých správních radách. Dělat politiku bylo to nejvýnosnější, co prostě zapadající starý svět zná. A lidé, kterým národně socialistická revoluce ukázala dveře a která vyprovodila od nás s pořádným kopancem, tito lidé ovšem nemohou býti spokojeni se svým odchodem a proto nedbají ničeho, ani osudu národa, ani toho, jak jednou vejdou do historie. Marně se pokoušejí jejich stoupenci, kterým národněsocialistická revoluce zde u nás také vzala možnosti blahobytného lenošení, dokazovat, že v této válce světový český národ musí jít podobnými cestami, jako ve světové válce prvé. Na jedno bych upozornil, aby se na to nezapomínalo: V prvé světové válce existoval manifest českých spisovatelů, odvrácený proti Rakousku, odsouzenému k zániku. V této válce v tyto dny Národní rada česká odevzdala panu státnímu presidentu slavnostní manifest, podepsaný všemi korporacemi, které naši národní kulturu představují, obrácený proti emigraci a schvalující onu politiku, jakou státní president dr. Hácha započal 15. března 1939. Vidíme, jaký je bude rozdíl mezi prvou a druhou světovou válkou, pokud jde o stanovisko representantů české kultury.

Ono svítá. A svítá právě v hlavách těch, kteří byli nejtvrdošíjnější k německé národněsocialistické revoluci, a to tak dlouho, dokud jim poslední události neotevřely oči. Včera jste četli a fotografie viděli, kdo byli vrazi SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, jak vyhlížejí a jak byli dopadeni. Tím dostal opět ránu emigrantský rozhlas, který se pokoušel v posledních dnech českému lidu namluvit, že vrahy se nepodařilo vypátrat a že český lid je bude do konce války skrývat, aby pak mohli od pana Beneše dostat do nejvyšší vyznamenání. Všechno prostě se vyvíjí jinak, než si to odrodilci a političtí zpustlíci v Londýně představují. Uvidíte, že ten jejich křik z Londýna, plný falešného sebevědomí, zrovna tak zmlkne, jako před dvěma lety zmlkl v Paříži, odkud před dvěma a půl rokem bylo přece ohlašováno, že Beneš přijede už v roce 1940 v létě do Prahy se všemi svými Židy. On nepřišel v roce 1940, nepřišel v roce 1941, nepřijde také letos a buďte jisti, nepřijde vůbec.“

Emanuel Moravec se zmínil „o výmyslech londýnské emigrace“:

„Slíbil jsem jednou v rozhlase, že vydáme všechny řeči, které Beneš pronesl od té doby, co byl presidentem, to, co vykládal v londýnském rozhlase jako židovský agent, a přidám k tomu také to, co vykládá dnes jako národní zločinec. Soubor těchto všech jeho projevů ukáže nejlépe českému člověku, co za nešťastníka se to protlačilo v českém rodě na vedoucí místo, jakmile každý jeho projev doprovodím tím, co se ve skutečnosti opravdu stalo a co on zpravidla zdaleka ani netušil. Je to naposled, co se touto trapnou figurou ještě zabýváme. Před námi jsou totiž jiné, mnohem důležitější věci, poněvadž dnes jasně vidíme, že český národ tuto červnovou krisi dobře překonal, že našel cestu k sobě, že si ojasnil ve skutečnosti to, co mu z emigrace úmyslně chtěli zatemňovat a zkreslovat. Dnes totiž celý český národ je na nejlepší cestě, aby zvedl hrdě hlavu, zbavil se představy, že je ve Velkoněmecké říši něčím méněcenným, jak mu to Beneš s jeho čeládkou chtějí namluvit. Český národ bude v budoucnu spokojeně žít, půjde klidně za svou prací a bude se pouze starat o to,a by příští pokolení dala světu nejen vynikající pracovníky, nýbrž také nové nádherné přínosy české kultury, která už dnes je ozdobou kultury středoevropské. A v té době, kdy my, tak zvaní velezrádci, budeme šířit slávu českého jména, ti tak zvaní praví vlastenci v zapadlé emigraci budou mít děti odnárodněné v britských a amerických školách.

Od okamžiku, kdy jsme hlubokou otrockou poklonu vyměnili za hrdý pozdrav vztyčenou paží, začal také zde u nás zcela nový chod dějin. Tříletý spánek, do kterého Benešův pomocník zde, Eliáš, český národ nutil, přestal být pro nás nebezpečím, že to bude spánek věčný. Vidím, jak všechno oživuje, jak si kdekdo protírá oči a jak mnohý z vás dýchá nyní lehce, poněvadž se v sobě vyrovnal s tím, co mu nebylo jasné, ale co bylo naléhavé a pro český národ osudové.

Každý z vás vidí, že od okamžiku, kdy v českých zemích bude klid a kdy odtud zmizí zrada na Říši, nemáme se čeho obávat. Velkoněmecká říše nebude pak nemilosrdná k těm, kteří svou poznali a příště se jí vystříhají."

V závěru projevu ministr vzpomínal počátky českých dějin, kdy pohanští Čechové spílali všem těm, kdo se dávali pokřtít a přijímali vyšší křesťanskou kulturu, odpadlíků od víry a zrádců, a řekl, že historie, dala za pravdu průkopníkům nových myšlenek.

„Tam, kde zvítězilo krátkozraké pohanské vlastenectví, tam také zanikl národ, jak jsme viděli u polabských Slovanů. Národy totiž žijí jenom tehdy životem věčným, když za prvé včas se přizpůsobují novým ideám, a za druhé, když včas dovedou vyměnit svou vedoucí vrstvu novými zdravými rody. Proto klade také národněsocialsitická revoluce takový důraz na dělníka a sedláka, kteří jak už jsem v Plzni řekl, převezmou vedení věcí národa od neschopné, vědomostmi přetížené inteligence, již schází vůle k činu a která nemá odvahu smířit se se skutečností, že to, več věřilo a v čem byla vychovávána, mizí v propadlišti. Čím dříve český člověk přijme víru národněsocialstické revoluce, tím bezpečnější bude budoucnost celého našeho národa.“

Provoláním „Zdar Vůdci Adolfu Hitlerovi a naší drahé vlasti!“ zakončil ministr svůj projev. Davy na náměstí odpověděly souhlasně zdar a odměnily řečníka potleskem. Českou národní hymnou, kterou zahrála hudba vládního vojska a při které manifestanti zvedli pravici, bylo shromáždění zakončeno.

Prameny:

Uhlíř, J.B.: Protektorát Čechy a Morava v obrazech, Ottovo nakladatelství Praha 2008
Šustek, Vojtěch: Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava, In: Evropská velkoměsta za druhé světové války (Každodennost okupovaného velkoměsta. Praha 1939-1945 v evropském srovnání), Scriptorium, Praha 2007 
V hodině dvanácté (Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942), Orbis - Praha, 1942
Dobový tisk

Pokračování.