Předcházející díly: Praha 2. června 1942 -
Brno 12. června 1942 -
Plzeň 16. června 1942 -
Tábor 20. června 1942 -
Hr. Králové 23. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Národní divadlo 24. června 1942
Pozoruhodně malou pozornost věnoval proklamaci věrnosti Říši českými herci dne 24. června 1942 ve srovnání s velkými manifestacemi jako např. v Praze a v Brně, považovanými za elitu národa, ve svých komentářích domácí český tisk. Shromáždění v budově Národního divadla se pochopitelně nedalo sice měřit s desetitisíci manifestantů na volných prostranstvích, nicméně účast veřejnosti velmi dobře známých a jí oblíbených osobností jako Karel Höger, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Lída Baarová, Eduard Kohout, Václav Vydra nejst., Zdeňka Baldová, Bedřich Karen, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Josef Kemr aj. zajišťovala nezanedbatelnou záruku psychologického účinku. Ve stejný den proběhlo na území Čech a Moravy několik menších organizovaných manifestací, jako např. v Pardubicích, kde se odpoledne sešlo řemeslnictvo z šesti východočeských okresů, nebo v Brně, kam se dostavilo šest tisíc příslušníků obchodnictva brněnského kraje. V Berouně se v těchto dnech konalo shromáždění více než 1400 řemeslnických mistrů z Podborska, v Plzni přísahalo přes 2800 řemeslnických funkcionářů „věrnost Říši bez výhrad“, podobně ve Strakonicích 1200 účastníků a v Kolíně 1100 osob.
Na 24. června 1942 v 18 hodin byla do Národního divadla svolána „manifestace českých herců“, kterou zevrubně zorganizovali Martin Wolf a Emanuel Moravec. Minutový program manifestace svědčí o obratné rutině organizátorů akce. Hlavním řečníkem se nestal Emanuel Moravec, nýbrž herec Rudolf Deyl (délka projevu stanovena na 20 až 25 minut), úvodní slovo bylo svěřeno řediteli JUDr. Ladislavu Šípovi (délka projevu 5 až 6 minut). Čestným hostem byl Emanuel Moravec, který byl ředitelem Šípem uveden do své lóže ve druhém patře. Teprve na závěr programu se Moravec postavil na podium, aby zde přednesl svoji řeč (délka projevu stanovena na 6 až 7 minut). Divadelní publikum se vesměs skládalo z herců, zpěváků a hudebníků, jakož i vedoucích divadelníků, ředitelů, uměleckých šéfů, dirigentů, dramaturgů atd. Tohoto významného manifestačního projevu se zúčastnili také předseda vlády dr. J. Krejčí, zástupci České akademie věd a umění, kulturní rady a jiní představitelé českého kulturního života. Úvodem k slavnostnímu pořadu zahrál orchestr Národního divadla ouverturu k Wagnerovu "
Lohengrinu".
Později, v roce 1946 se Rudolf Deyl během svého vyšetřování
Trestní komisí nalézací Národního výboru města Prahy ohrazoval tvrzením, že on prý nebyl autorem onoho projevu a k jeho přednesení byl prý donucen pod pohrůžkou, že odmítnutí by znamenalo „schvalování atentátu“. Text projevu byl prý do jisté míry pozměněn a k historickému výkladu byly doplněny politické vývody. Dne 23. ledna 1947 uznala
Trestní komise nalézací, že činu kladeného mu za vinu se „dopustil pod nátlakem“. V pozdějších letech byl Rudolf Deyl vyznamenán několika cenami ze strany komunistického režimu, v roce 1968 završil svou dráhu titulem Národního umělce. Samotní úředníci
Sicherheitsdienstu ve své zprávě průběhu manifestace v Národním divadle kritizovali, že
„projev herce Deyla trpěl přetékajícím pathosem, který tvrdě narážel na hranice únosnosti“ a dále, že čeští herci
„přijímali viditelně celou akci jako nezbytnou povinnost“. Otázku dobrovolnosti či nedobrovolnosti, nucenosti či nenucenosti dnes zcela objektivně zhodnotit nelze, opatrně a střízlivě je nutno nazírat i na různé poválečné výpovědi, jisté je, že účastníci shromáždění pojali svou roli v podstatě pragmaticky.
Projev Ladislava Šípa
Ředitel Národního divadla řekl, že z tohoto prostranství vycházely v důležitých chvílích rozhodující apely, které usměrňovaly český politický a kulturní život. Za spolupráce s německým národem prý Češi mnoho brali z bohatých zdrojů německé kultury.
„Emigrace neohrožuje jen českou bezpečnost a svobodu“, řekl dále Šíp,
„ale i český duchovní život, české umění, českou knihu, českou vědu, české divadlo a hudbu, znemožňuje jim rozvoj a vzestup, rdousí je, protože jim bere samotnou možnost práce a tvorby. Každé umění vyrůstá z hlubokých základů národního života a vznáší se nad národním bytím jako jeho květ – a jsou-li ohroženy ty základy, jak z nich může vykvésti koruna kultury?“.
Zakončil svůj projev objasněním úkolů, které vyvstávají českému divadelnictví:
„České divadelní umění bylo vždycky strážcem národních hodnot a národní existence, a smyslem a jádrem našeho bytí je duch pospolitosti, družnosti a vzájemné spolupráce s velkou národností německou. K tomuto budovatelskému a obrodnému dílu volá české divadlo dnešní chvíle. V prostoru, jenž je potencionálně rozezněn hudbou Smetanovou, která se stala stejně naším jako německým vlastnictvím, prohlašujeme, že se české divadelní umění musí vrátit k nejvlastnějšímu úkolu, že bude duchovním strážcem úcty a tvůrčí sympatie k národu německému, že bude vždy potírat rozkladného ducha nepřátelství a anarchie, že zvýšenou prací a zvýšenou solidaritou s Říší bude pomáhati k uklidnění duší v Čechách a na Moravě. Slibujeme, že české umění divadelní vyvine všechny síly, aby v duchu nového, Vůdcem budovaného řádu tvořilo díla, která by spolubudovala Novou Evropu a předjímala její duchovní obrysy.“
 |
| Při projevu Rudolfa Deyla. |
Projev Rudolfa Deyla
Rudolf Deyl ovšem nezůstal jen u odsudků atentátu, které tvořily pouze úvodní část jeho projevu. Uvedl, že atentát měl cíl zničit vzájemnou důvěru mezi německým a českým národem a tím i rozvíjející se kulturní vzájemnost. Divadelníci vyjadřují svůj odpor nad zvrhlým zločinem atentátníků, který mohl ohrozit i naši kulturu a tedy i divadlo.
Deyl vylíčil dále těsný vztah mezi německou a naší kulturou v historii zvlášť v dramatické a operní tvorbě a vyzdvihl, že zatímco divadla evropského a amerického západu jsou prosycena výdělečnou senzačností a zbožněním rozkladu řádů, divadlo německé a s ním i české se dívají na drama a operu jako na projev národního ducha s požadavkem velikosti a hrdinství. Emigrace, pocházející z dřívějších držitelů moci zůstala dlužna hereckému stavu téměř vše a jestliže i nyní usiluje svými rejdy o ochromení českého uměleckého života, je jasné, že stanovisko k ní může být jen negativní.
„Jestliže jsme se dnes my, herci a divadelníci, sešli v těchto památných místnostech, je to především proto, abychom vyjádřili svůj odpor nad zvrhlým zločinem, jenž mohl ohroziti i naši kulturu a tedy i divadlo, abychom slavnostně manifestovali svou věrnost politické ideji našeho státního presidenta a naší protektorátní vlády a svou věrnost k Říši a jejímu velkému Vůdci. Posledními událostmi dozrál hluboký názorový proces v českém, národě, jehož podstatou je, že si všichni uvědomujeme základy národní existence a tedy i kořeny naší civilisace, kultury a umění a že pro dnešek i budoucnost si stanovíme směrnice dalšího vývoje.“
Po rozboru českého postavení v evropském prostoru pak dovozoval:
„Je přirozené, že těsný vztah mezi kulturou německou a naší je přímo podstatou českého duchovního života. Mezi oběma kulturami nacházíme těsné společenství myšlenek, forem a duchovní vůle. Ve střední Evropě se vytváří společný duch, společný základní pohled na člověka, svět a vesmír, a tedy i příbuzně zaměřená tvorba básnická a umělecká. A tak i české novodobé divadlo. Činoherní i zpěvoherní vyvíjelo se od svých počátků v josefínské době v těsné souvislosti s německou činohrou a operou. První české hry byly přece volnými překlady z němčiny a třeba se naše drama záhy osamostatnilo, bralo i pak mnohé podněty z vyspělejší německé dramatické kultury. A stejně je tomu i v tvorbě operní. Mezi českou a německou hudbou byly už od osmnáctého století nejužší svazky. Vždyť české země, odkud vycházeli v hojném počtu vynikající hudebníci, byly tehdy zvány konservatoří Evropy.“
Deyl se ve svém projevu obracel do historie českého múzického umění a snažil se dokazovat, že novodobé české divadlo i hudba se rozvíjely „
od svých počátků v josefínské době v těsné souvislosti s německým divadlem činoherním a zpěvoherním“. Podle jeho výkladu byli
„tři zakladatelé české dramatické tradice Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár ovlivněni Raymundem, Nestroyem, Kotzebuem ale i Schillerem a také Grillparzer zanechal stopy v nejlepších hrách Tylových“. Rovněž
„zakladatel naší opery“ Bedřich Smetana
„sloučil ve svém díle romantismus Lisztův s klasickou stavebností Beethovenovou a se silnou dramatičností genia Wagnerova…“. Další generace skladatelů, jako byli Dvořák, Fibich, Novák, Suk, Ostrčil, Janáček a ještě mladší, byli podle Deylova projevu
„hluboce čeští“ a současně
„zachovávali důvěrný kontakt s německou hudební kulturou skladatelskou od Wagnera po Strausse“.
Po úvaze o smyslu a úkolech českého divadla v minulosti i v dnešní době se vrátil k rozboru divadelně politických praktik starého demokratického režimu, který ponechal herecký stav a celé divadelnictví v neutěšených poměrech, nepostaral se ani o vyřešení nejpalčivějších otázek a donekonečna odkládal vytvoření divadelního zákona.
„Co udělala londýnská emigrace, která se provinila rozpoutáním dnešní těžké české krize, která otřásá samotnou existenční podstatou národa, v posledních 20 letech bývalé republiky, kdy byla u moci, pro herce a lidi od divadla?“. Deyl kritizoval údajně neutěšené existenční podmínky českých herců, vlekoucí se už od dob habsburské monarchie, které dával do protikladu s dobrým sociálním postavením a „příjmy německých kolegů v Říši“. A představitelé tohoto režimu, z nichž se skládá londýnská emigrace, se pokoušejí svůj neblahý postoj k českému divadelnictví dovršit ještě zločinnými zásahy, jejichž výsledkem je ochromení všeho uměleckého života v Protektorátě. Deyl zakončil svůj projev zjištěním, že nápravu všech chyb, jež byly na českém divadelnictví napáchány, lze očekávat jen od těch, kdo dnes řídí osudy Protektorátu:
„Čeští divadelníci věří, že jestliže se opět otevřou brány našich scén, bude české divadlo ještě intenzivněji tvořiti na podkladě své velké tradice a říšské myšlenky. Před tváří minulých generací českých skladatelů, básníků, herců a zpěváků, kteří mluvili na této krásné scéně k srdcím našeho lidu, prohlašujeme, že budeme pokračovati v jejich velkém odkazu a že budeme všemi prostředky hledati a nacházeti připojení ke kulturnímu životu Velkoněmecka, abychom takto plně rozvinuli všecky skryté zdroje tvořivého češství. Neboť to jest jediná česká cesta od věků do věků a každé odbočení od ní znamenalo vždy těžkou krisi a prohru. I my v oboru uměleckém dospíváme tedy k stejným směrnicím, jaké vedou v politické praxi našeho státního presidenta dr. E. Háchy a naši protektorátní vládu, jimž z těchto prostor posíláme svůj oddaný hold. Ať žije Říše, Vůdce a naše otčina.“
 |
| Ve stejný den, kdy tisk referoval o schromáždění v Národním divadle, byla zveřejněna i tisková zpráva o tom, že osada Ležáky byla srovnána se zemí. |
Projev Emanuela Moravce
Ministr úvodem připomněl, že tragicky zesnulý Zastupující říšský protektor měl v plánu pomoci všemi prostředky, aby se český národ mohl jak v práci, tak v umění a kultuře rozvinout svobodně podle všech svých schopností. Zajímal se živě o české umění a rád rozprávěl hlavně o české hudbě, které si vysoce vážil. Jeho přání navštívit Národní divadlo, jež projevil krátce předtím, než byl na něj spáchán atentát, se bohužel nesplnilo. Věrný spolupracovník zesnulého, státní tajemník K. H. Frank, nás ujistil, že program Reinharda Heydricha bude dodržen, což také nový Zastupující říšský protektor, Generaloberst Daluege, zdůraznil. To znamená pro český národ a jeho kulturu záruku velikých možností.
„Vyslechli jste zde slova pana ředitele Národního divadla a zasloužilého umělce Mistra Rudolfa Deyla. Oba mluvili stejně jasně, oba vám ukázali na skutečnost, kterou se cizí propaganda a česká krátkozrakost snažili popřít, na skutečnost, že česká kultura a české umění je rodnou mladší sestrou kultury a umění německého. Kdyby nebylo německého národa, nebylo by také národa českého, alespoň ne v té kvalitě a ryzosti genia, jaký tu od věků byl a bohdá také bude. Je pravda, že historie zaznamenala mezi oběma národy léta bojů a přechodných nedorozumění, ale vedle toho jsou tu celá staletí plodné spolupráce a velikých společných historických a uměleckých výkonů. Červen roku 1942, jak už se to dnes jeví, bude představovat veliký mezník v českém životě, mezník české sebezáchovy, sebezpytování a sebepoznání. S vámi sdílím Váš smutek a vaše rozhořčení, pokud jde o zločin a ztrátu, kterou Říše a s ní český národ utrpěli v státníku a vojáku Reinhardu Heydrichovi. Dnešek je zároveň zvláštní hrou osudu také prvou příležitostí, kdy jako člen vlády a ministr lidové osvěty mám před sebou představitele českého divadelního umění a české hudby.
Jsem voják. Vojákův život je boj. A smysl boje je vítězství. Toužím po tom, aby český národ vyšel z této druhé světové války silný, zdravý a slavný. Sama Prozřetelnost zařídila chod českých věcí tak, že vedla kroky našeho státního presidenta doktora Emila Háchy před třemi lety do Berlína a tím český národ včlenila do skupiny národů, které jdou vstříc nové veliké budoucnosti pod prapory národněsocialistické revoluce. Máme dnes jen dva prostředky prozatím, jak přispět Vůdci Říše a Nové Evropy k vítězství. Je to práce a je to víra, která práci násobí a dává křídlům národního genia nové, nečekané síly. Opakuji, jsem voják. Je-li česká práce mou armádou, pak české umění představuje moji těžkou zbraň, která práci vynucuje úctu a která jí klestí také cestu. Budu se snažit, aby tyto mé těžké zbraně byly co nejmocnější a jejich obsluha nejdokonalejší. Dobudeme si Říši, Evropu i svět českým uměním, v němž podstatnou částí je naše hudba, jejíž vítězné tóny k nám už denně doléhají ze všech končin Říše, kde česká hudba zdomácněla jako ještě nikdy. Jako v českou hudbu věřím také v dramatickou tvorbu českého umění a jsem si jist, že ve vás naleznu ty pravé, poctivé pracovníky na poli české kultury a v ušlechtilém boji za slávu českého národa. Jsem-li tázán, kdo zastupuje české zájmy v Říši, odpovídám, že tam není náš velvyslanec sám. Máme tam vedle něho ještě dva velvyslance, a těmi jsou Smetana a Dvořák.
Jsem přesvědčen, že není daleko doba, kdy české umění překročí hranice naší země, aby bylo přátelsky uvítáno nejen německým národem, který je nám po krvi nejbližší, nýbrž také novým, přerozeným světem, Evropou, kterou zachránila k novému životu a k nové slávě, stejně jako nás, veliká německá národněsocialistická revoluce. Ve všech hymnách, které nyní vyslechneme, je hluboká vnitřní jednota. Síla Říše, vášeň víry v nový svět a krása naší země."
Nato orchestr Národního divadla zahrál tři hymny, které na jevišti zpíval operní sbor Národního divadla, zatímco všichni přítomní v divadle povstali a zdravili vztyčenou paží. Tím tato manifestace byla zakončena.
Prameny:
Šustek, Vojtěch: Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava, In: Evropská velkoměsta za druhé světové války (Každodennost okupovaného velkoměsta. Praha 1939-1945 v evropském srovnání), Scriptorium, Praha 2007
V hodině dvanácté (Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942), Orbis 1942
Dobový tisk
POKRAČOVÁNÍ
