Slib věrnosti Říši (10.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942 - Ostrava 29. června 1942
Lukáš Beer
Praha, Václavské nám. 3. července 1942

Šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Sturmbannführer Martin Wolf, sděloval dne 4. července 1942 ve svém dálnopisu adresovaném Josephu Goebbelsovi své zadostiučinění ohledně právě proběhnuté a doposud nejmohutnější manifestace české loajality vůči Říši, která se den předtím konala na Václavském náměstí v Praze. Považoval tuto závěrečnou manifestaci za úspěch a poukazoval na vhodné vyznění Moravcova projevu „z hlediska jeho zahraničně-politického účinku“. Podle Martina Wolfa byla Moravcova řeč doprovázena „stále sílícím a zjevně spontánním potleskem“. O poslušném přitakávání účastníků manifestace mluvil ve své zprávě také Sicherheitsdienst. V hlášení se uvádí, že obecenstvo, které se skládalo „převážně z dělníků a zaměstnanců“ vyslechlo závěrečná prohlášení ministra Moravce se „zdviženou pravicí“. I přední český historik, zaměřující se ve své práci na dějiny Protektorátu a nezřídka vkládající do svých prací taktéž domněnky, hodnocení a interpretace, které se příliš netají svou sympatií k „nacionálně“ pojatému výkladu dějin – Vojtěch Šustek – v jedné ze svých studií přiznává, že „manifestaci ze 3. července lze považovat z hlediska Němců v řadě ohledů za podařenou akci“. Protektorátní Lidové noviny si po shromáždění povzdechly, že "Beneš a jeho kumpáni, kteří v Londýně vystupují jako samozvaní representanté, stejně jako Churchill nemohli vidět tuto manifestaci. Býval by viděl, že plutokraticko-židovské peníze,vložené do kampaně pana Beneše a ,jeho české vlády´, byly úplně vyhozeny oknem." Historik Šustek také k celkovým náladám obyvatelstva uvádí, že „nezanedbatelná část české veřejnosti rovněž převzala kolaboranty hlásaný názor, že likvidace Heydricha byla pouhým zbytečným krveprolitím, které nepřineslo osvobození Čechů žádný užitek“.

Závěrečné manifestaci na Václavském náměstí předcházela 26. června 1942 porada v bytě Emanuela Moravce, které se zúčastnil sám Martin Wolf. Oba muži se shodli, že 3. července je vhodné datum, protože po ohlášení manifestace bude „Londýnu vzata možnost vztahovat toto datum k památnému dni výročí bitvy u Zborova“. Manifestace měla vyznít „vysloveně positivně“ a „být směrována k narozeninám státního presidenta“. Manifestace loajality Čechů k Říši připravovaná na 3. července 1942 se měla stát dosud nejmohutnější propagandistickou akcí ve čtyřleté historii Protektorátu. Martin Wolf a jeho spolupracovníci se rozhodli neponechat nic náhodě. Wolf již týden před manifestací písemně shrnul do několika bodů organizaci, program a propagandistický obsah manifestace. Podle tohoto plánu měl úvodní slovo přednést předseda vlády Jaroslav Krejčí. Měl ale mluvit „pouze krátce“ a bylo stanoveno, „hlavní řeč aby přednesl ministr Moravec“. Wolf si přál, aby byla provedena „závěrečná bilance“ apelů a manifestací „svolaných vládou na celém území státu“ a byl „vyzdvižen větší než milionový počet účastníků“. Do tohoto počtu měli být zahrnuti i účastníci různých podnikových a úředních apelů, „také jestliže tam nemluvil žádný ministr“. Masových shromáždění ve velkých popř. významných českých a moravských městech, na kterých promluvil Emanuel Moravec, se během tohoto krátkého období zúčastnilo téměř 600.000 osob.

Němečtí úředníci předali během porady ministru školství a lidové osvěty dokument „přeformulovaný vrchním vládním radou Zanklem“ a nazvaný „Deset přikázání pro každého Čecha“. Autorem původní předlohy textu byl s největší pravděpodobností Emanuel Moravec, který ho měl také původně přednést na manifestaci na Václavském náměstí. V přikázání se pravilo:

1. Čechu, jako příslušník Velkoněmecké říše můžeš se hrdě přiznávat k Tvému národovectví, jestliže Ty zároveň stojíš věrně u Říše a čestně spolupracuješ na jejích velkých úkolech.
2. Obeznam se s posláním Říše – sílou pořádku Evropy v historii a v přítomnosti.
3. Ciť se jako bys byl Němec, a jako občan Říše zavázán, neboť předpoklad pro rovnocenné a srovné spolužití s Němci záleží na službě pro společnou říšskou ideu.
4. Následuj politických příkazů Tvého státního presidenta dr. Háchy a Tvé zákonné vlády.
5. Obětuj veškerou svou sílu plnění povinností, Tvé každodenní práci. Němci si cení dobrého dělníka a jestliže je Čech, váží si také českého národa.
6. Vyhýbej se styku s lidmi, kteří mají příliš mnoho volného času a mohou více mluvit, než myslet, mohli by Tě uvrhnout do neštěstí.
7. Kde uvidíš, že zájmy Velkoněmecké říše a českého národa jsou poškozovány, neváhej a hlas škůdce u nejbližšího úřadu.
8. Nezapomínej, že čím více se Češi zaslouží o vítězství Velkoněmecké říše, tím větší možnosti náš národ očekávají.
9. Mysli stále na to, že Beneš a Židé pracují pouze pro sebe, za to jsou ochotni nasadit život českého národa a štěstí Tvé rodiny.
10. Nedbej na nářky malověrných a slabochů. Tak budeme moci důstojně žít a přetrvat ve Velkoněmecké říši a Nové Evropě pod vedení Adolfa Hitlera. Věř v českou budoucnost!

Od původního plánu prezentování „Desatera“ se však nakonec z dosud nezjištěných důvodů upustilo.

3. července 1942 byl konečně uveřejněn „Výnos říšského protektora o zrušení civilního výjimečného stavu“ s účinností od 19. hodiny téhož dne. Současně s výnosem o zrušení výjimečného civilního stavu si Pražané přečetli výzvu, aby se zúčastnili manifestace svolané vládou téhož dne v 19 hodin na Václavském náměstí. Z pozvánky na manifestaci se česká veřejnost dozvěděla: „Je povinností každého Čecha, aby se tohoto projevu, jímž vrcholí a uzavírají se všechny dosavadní manifestace, bezpodmínečně zúčastnil a tím zdůraznil svou neochvějnou věrnost k národní pospolitosti a k Velkoněmecké říši…“ Pražané o připravované manifestaci zřejmě neoficiálně věděli již předchozího dne. Přípravy totiž nebylo možno utajit, například stavbu výrazných tribun den před konáním akce atd. Setkáváme se dnes s názory některých pamětníků, podle nichž manifestanti nevěděli do poslední chvíle, co je na Václavském náměstí čeká. (Srovnej např. Miroslav Novák v pořadu Heydrich – konečné řešení, vysílání z 15.4.2012: „Lidi, kteří to nezažili, se domnívají, že na to lidi šli dobrovolně. Jak jsem říkal, my jsme vůbec neměli tušení, na co jdem!“). Vzhledem k charakteru a smyslu předchozích masových manifestací v Praze na Staroměstském náměstí, v Táboře, Plzni, Brně, Olomouci, Hradci Králové, v Ostravě apod. (a taktéž stejnému způsobu, jakým byla shromáždění organizována) se toto vysvětlení nejeví plně uspokojivě.

Ještě před velkým shromážděním na Václavském náměstí se v paláci Lucerna konalo shromáždění starostů všech obcí v Čechách. Z dochovaných pramenů se nepodařilo zjistit, kdy a jak mohla být pozvánka doručena natolik zavčas, aby do 16. hodiny stačili přijet do Prahy. Velkého projevu starostů všech českých měst a obcí, vládních komisařů a předsedů správních komisí se zúčastnil ministr vnitra Rudolf Bienert, který vystoupil se svým projevem po uvedení primátorem Prahy Aloisem Říhou.

Richard Bienert promlouvá před starosty v pražské Lucerně 3. 7. 1942:
"Český národ v Říši a mezi Němci nepřátel nemá.. Naše obce jsou
základem národní pospolitosti."

Projev Richarda Bienerta

Bienertův projev je pozoruhodný do té míry, že v něm jeho autor nastínil mnoho úvah ideologického charakteru. Hned na začátku svého projevu hovořil o „novém způsobu myšlení a práce“, s nímž se „po 15. březnu náš český veřejný život dostal do přímého styku“ a se kterým se nemohli vyrovnat lidé „žijící v zajetí staré liberalistické ideologie“ a v „maloměšťáckém chápání života“, kteří pokládali zřízení Protektorátu a soužití Čechů s Němci za pouhé provizorium. Tito „bývalí lidé“ se domnívají, že nynější pevné skutečnosti s jednoho dne rozplynou jako sen a oni se octnou - jako v pohádce – uprostřed starých časů a ve starém prostředí. Po událostech posledních dní lze však klidně prohlásit, konstatoval Bienert, že vyloučení pana Beneše z národa, jakož i úsilí vlády zbavit naše země zločinců a jejich pomahačů, bylo zdrcující většinou českého lidu přijato s povděkem a zadostiučiněním.

Zajímává je jeho úvaha o tom, co v podstatě změnil 15. březen 1939: „Pro koho šel náš státní president dr. Hácha do Berlína hledat u Vůdce záštitu a ochranu? Stát a republika už tehdy prakticky neexistovaly. Politické strany zmizely a všechno, co viditelně připomínalo staré zřízení, stálo před zhroucením a ztrácelo své existenční oprávnění. Jediné, co zůstalo naživu a co chtělo žít i nadále, byl národ a jeho rodné země, jeho pokojné obce a kvetoucí města, jeho práce, jazyk a kultura. Tyto velké a nepomíjející hodnoty musily být zachráněny, když všechno ostatní už leželo v troskách a pro jejich záchranu bylo třeba obětovati duševní a tělesné pohodlí každého jedince, ponechat minulost jejímu osudu a starat se především o to, aby byly splněny úkoly, jež národu vznikly z nových poměrů.“

Nelze samozřejmě přeslechnout Bienertovu výzvu přítomným, aby učinili všechna opatření, aby obce, svěřené vaší správě, nestihl osud Lidic a Ležáků. Ministr dále připomínal předválečnou politizaci obecní samosprávy a žádal starosty, aby jejich jediným zájmem bylo blaho obce: „Vzpomeňte si, že to byla právě obecní samospráva, která už v dřívějších dobách se instinktivně bránila úplnému zpolitizování svých zájmů. Četné obce odmítaly stranický volební boj a podávaly jednotné kandidátní listiny, anebo se i nepřátelské politické strany v obci spojovaly, šlo-li o to, aby k vedení obecních záležitostí se dostali muži odpovědní, zkušení a požívající důvěru a vážnost většiny obyvatelstva. Dnes, vážení pánové, dnes nejste vázáni žádnými stranickými zájmy a programy, dnes vás nikdo nenapadá v tisku za to, že jste jako představení obcí správně zapomněli na svou politickou příslušnost a pomohli spravedlivé věci svého odpůrce. Dnes máte jen jediný zájem: obec, a jediný program: její prospěch.“

Ministr Bienert hovořil také o velkých výhodách začlenění do Velkoněmecké říše. Čechy a Morava, které přece leží na nejživější křižovatce evropského dění, zůstaly ušetřeny přímých následků největší války v historii lidstva. Kdyby nebylo přirozených a zcela nezbytných omezení, jež s sebou každá válka automaticky přináší, ani bychom snad nevěděli, že se válčí. „Byl-li však český osud v březnu 1939 určen Vůdcem a naším státním presidentem, nesmí se český národ věčně spoléhati na velkomyslnost a prozíravost obou těchto mužů, nýbrž jako celek musí skutky dokázati, že je schopen o své existenci a budoucnosti rozhodovati sám a že má tedy právo zaujímati mezi evropskými národy čestné místo. Mezinárodní život není divadlo, kde stačí prokázati se třebas darovanou vstupenkou, aby nás vlídná biletářka posadila do pohodlné lóže, odkud můžeme klidně přihlížeti k velkým světovým proměnám, nýbrž je tvrdou soutěží zdatnosti každého národa a nepolapitelným soudcem i trestajícím orgánem každé pasivity a neschopnosti. Bylo by přímou hanbou pro český národ, kdyby se snažil získati určité místo na slunci škemráním u mocných sousedů, může-li si daleko lepšího postavení v Evropě dobýti ukázněnou prací a plněním svých povinností.“

Pokračoval poté: „Tlumočte, prosím, všemu občanstvu mé ujištění, že v tomto snažení je Velkoněmecká říše ochotna český národ ze všech sil podporovati, stejně však je pevně odhodlána tvrdě ztrestat každou zradu a věrolomnost vůči ní spáchanou. Měli jsme možnost mluviti s nejvyššími představiteli Říše a mohu vás ujistiti, že český národ v Říši a mezi Němci nepřátel nemá. Byli jsme v Berlíně v době, kdy německý národ mohl býti právem roztrpěn a rozhněván nad zbabělým útokem na SS-Obergruppenführera generála Reinharda Heydricha, ale přesto jsme nepozorovali u nikoho ani stín mstivosti a touhy po odvetě. Naopak byla českému národu znovu nabídnuta spolupráce a mír, ale současně se představitelé Říše netajili svým rozhodnutím neúprosně a tvrdě ztrestati každou zradu.“

Později ještě řekl: „Nazval jsem toto shromáždění historickým nejen proto, že nemá obdoby v dějinách české územní samosprávy a že k podobné akci nedošlo ani v bývalém Rakousku ani v demokratické republice, nýbrž také z té příčiny, že je posledním článkem v řetězu apelů a projevů, konaných v této mimořádně významné době v celém Protektorátu, a jejichž smyslem bylo – mimo jiné – vyburcovati ony jedince a vrstvy národa, kteří se ještě neprobrali ze svých snů ke střízlivé skutečnosti. (…) Žijeme v době velkého budování. Uvědomte si, že každá hodina, kterou prožijeme v pasivitě, ať už politické nebo sociální, hospodářské či kulturní, je naše národní minus. Naše obce jsou základem národní pospolitosti, a vy, představení obcí, jste jejími strážci.“

Primátor Říha požádal přítomné starosty, aby se v 19 hodin zúčastnili „projevu českého lidu na Václavském náměstí (…), kde pro ně bude vyhrazeno místo po pravé straně pomníku sv. Václava u tribuny“.

Manifestace na Václavském náměstí

V úřadní zprávě Sicherheitsdienstu se uvádí, že dne 3. července 1942 již kolem 18. hodiny byla zaplněna horní polovina Václavského náměstí, lidé se scházeli postupně od 16. hodiny. Během shromažďování manifestujících hrála kapela vládního vojska české lidové písně a pochody. Účastníci přicházeli často ve skupinách a například zaměstnanci obou továren Letova přišli doprovázeni dvěma vlastními kapelami, které umlkly, když jim zazněly vstříc z amplionů veselé zvuky národních písní a pochodů hudby vládního vojska, která hrála již od 18. hodiny. Všechny projevy byly potom přenášeny tlampači a byly všude dobře slyšeny, i v odlehlejších ulicích a např. Na příkopě a v Ovocné ulici. U pomníku sv. Václava na jedné straně stála dlouhá řada starostů obcí z Čech, kteří se ze své manifestace v Lucerně odebrali přímo sem, na druhé straně oddíl vládního vojska, oddíl rotmistrů a oddíl důstojníků. Muzejní rampa byla v té době již také přeplněna a stejně tak okna a balkony a leckde i střechy domů po celém náměstí.

Státní president Hácha přijíždí.

Před 19. hodinou se dostavili na manifestaci předseda vlády dr. Krejčí, ministr vnitra Bienert, ministr školství a lidové osvěty Moravec, ministr financí dr. Kalfus, ministr dopravy a techniky dr. Kamenický a ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý a zaujali místo na čestné tribuně. Mezi ostatními čestnými hosty na obou tribunách byli zástupci nejvyšších protektorátních úřadů, guvernér Národní banky dr. Dvořák, generální inspektor vládního vojska generál Eminger s jinými generály, pražský primátor dr. Říha aj. Krátce před 19. hodinou přijel na Václavské náměstí stíání president dr. Emil Hácha, provázený členy své kanceláře. Uvítaly ho fanfáry z „Libuše“. Členové vlády a ostatní čestní hosté na tribuně pozdravili státního prezidenta zdviženými pažemi a prezident pozdrav opětoval. Nakonec se na náměstí shromáždilo 200.000 lidí (noviny Národní střed dokonce odhadovaly, že ani počet čtvrt miliónu manifestantů není přehnaný). Přesně o 19. hodině zazněla Václavským náměstím hlasatelova slova, která oznámila, že manifestaci českého lidu zahájí předseda vlády dr. Krejčí. Uvítán potleskem pak promluvil a posléze předal slovo Emanuelu Moravcovi, jehož projev byl taktéž přenášen rozhlasem (3. a 4. července 1942 ve 20.45 hodin.)

Emil Hácha v doprovodu svého sekretáře Josefa Klimenta
přichází na tribunu.

Projev Jaroslava Krejčího

Pane státní presidente!

Jménem vlády a všeho českého lidu děkuji Vám, že jste se dostavil sem mezi nás a tím zdůraznil znovu svou jednotu s vládou a s celým českým národem. Myslím, že mluvím ze srdce všech Čechů dobré vůle, když Vám, pane státní presidente, zde poděkuji za Vaši starostlivost a neúnavnou práci, kterou věnujete naší drahé domovině a jejímu lidu. Děkujeme Vám za Vaše jasná slova, kterými jste jako náš jediný zákonný president, českým národem zvolený a jako náš jediný representant příkře odsoudil činnost zrádné emigrace a jejího náčelníka Beneše, který se snaží marně přivodit zkázu národa.

Spoluobčané! Vláda Čech a Moravy svolala vás na Václavské náměstí, aby vám složila účty své práce v posledních pěti týdnech, z práce na záchranu českého národa. Stojíme před vámi přesvědčeni, že jsme podle svého českého svědomí udělali všechno, co bylo v mezích našich sil. Svolali jsme vás sem také proto, abychom poděkovali všem rozumným a upřímným Čechům, kteří svého státního presidenta a svou vládu v těchto těžkých chvílích podporovali. Dnes mohu už prohlásit, že našemu národu jsou dány nové možnosti, aby svou budoucnost zajistil. To neznamená ovšem, že máme složit ruce v klín a oddat se nějakým líným ilusím. Před námi je veliká odpovědná práce, kterou jsme dlužni Říši a našemu Vůdci Adolfu Hitlerovi.

Zplnomocněn panem státním presidentem a v souhlase s celou vaší vládou znovu zde slavnostně prohlašuji jménem celého českého národa, že žádný Čech nemůže a také nesmí v budoucnu dopřát toho nejmenšího sluchu nepřátelům Říše, nejméně však úhlavnímu nepříteli českého národa, zaprodanci Benešovi. Celý svět má slyšet, že se jednotně známe k Velkoněmecké říši a že svorně zatracujeme její nepřátele. Ti pak, kdo z Čechů by dokonce se opovážili nepříteli Říše a nepříteli českého národa sloužit, přestanou býti našimi bratry, jejich osud je nám lhostejný a jejich trest bude plně zasloužený, jako byly tresty, které postihly dosavadní zrádce národa a žoldáky nepřátel Říše. Věřím, že těžká zkouška, kterou jsme nyní prodělali, ukázala nám všem, jak je nutná národní svornost a jakou silou je, stojí-li vláda za národem a národ za vládou, jménem které vám nyní učiní výklad ministr školství a ministr lidové osvěty, kterého žádám, aby se ujal slova.

Projev Emanuela Moravce

Pane státní presidente, národe Český, Pražané!

Před malou chvílí zvony hodin oznámily nám hodinu devatenáctou, hodinu významnou. Jak víte, země Čech a Moravy vrátily se právě zpět k svému starému klidnému životu, jejž vyplňuje práce. Pan Zastupující říšský protektor zrušil touto hodinou výjimečný stav, který byl vyhlášen zde u nás 27. května. Vím, co každý z vás v těchto okamžicích cítí a musím přiznat, že také sám nemohu se ubránit pohnutí. Byly to černé dny a ještě černější týdny, měsíc úzkosti. Po pět týdnů nebylo jasno, co čeká český národ a jak se utváří jeho budoucnost.

Naše práce nebyla snadná. Na jedné straně nepřítel Říše, kterému je každá podlost dobrá, aby dosáhl svého cíle, nepřítel, který používá národních zrádců, naprosto bezcitných k osudu českého národa, nepřítel, který dobře ví, co jej čeká a který se proto za nic nestydí, stejně jako jeho pomahači. A na druhé straně my, vaše vláda, v čele s panem státním presidentem, kteří tvrdíme, že známe svůj národ a kterým zůstala jen krátká lhůta k tomu, aby opravdu dokázali, že Čech dbá svého slova, že Čech se jednou provždy rozešel s britskými, sovětskými a americkými lháři, a že Čech zde u nás uprostřed této druhé světové války nemá nic společného s emigranty, kteří v Londýně si hrají na českou vládu jen proto, aby si vysloužili svých třicet stříbrných za to, že národ prodali.

Hovoří Emanuel Moravec.

V uplynulých dnech jsem několikrát opakoval, že spoléhám na střízlivý rozum českého člověka, českého pracujícího, který byl vždy záchranou národa v dobách, kdy urození a učení páni zajeli s českou fůrou do příkopu. Dále jsem tvrdil, že mám jednoho mocného spojence, který přijde na pomoc českému rozumu v jeho boji s nepřátelským podvodem. A tímto spojencem, jak jsem pevně věřil, budou nové, znamenité úspěchy naší skvělé německé branné moci. Dnes mohu říci, že ani malý český člověk, ani naše branná moc mě nezklamali. Marně se pokoušejí londýnští zaprodanci vykládat, že český národ je ochoten obětovat svou krev za zájmy Anglie, jejích spojenců a světového Židovstva.

Výjimečný stav byl zrušen v okamžiku, kdy byla odklizena poslední větší skupina záškodníků, kteří tu v naší domovině s nepřítelem byli ve spojení, a kteří jeho agenty vzduchem k nám poslané podporovali. Před několika dny londýnští zrádci otevřeně doznali, proč potřebují, aby český lid se pokoušel zde u nás o nějaké hlouposti, proč potřebují, aby zde tekla krev. Londýnský Jidáš řekl dne 25. června doslovně: "Jedině vaše chování, nepřátelské k Říši, nám tu v Londýně umožňuje, abychom mohli vystupovat jako orgán bojujícího národa a abychom na mezinárodním foru získali příznivé podmínky pro český národ ve chvíli vítězství." Uvažujte trochu o této troufalosti. Z Londýna zřetelně českému národu se totiž hrozí, že když Beneše a jeho pochopy nebude poslouchat, že nedostane samostatnost i v případě, kdyby Anglie vyhrála. Prostě, nebude-li Čech pro Anglii umírat, Anglie s ním nebude počítat. Ale co nejvíce leží na srdci londýnským zrádcům, je, že od okamžiku, kdy Anglie přestane počítat s českým národem jako se svým spojencem, tito páni zkrachovaní čeští politikové, kteří od nás do Anglie utíkali, přijdou v Londýně o své vladařské příjmy, a že páni "ministři", "státní sekretáři" i se svým skvělým "panem presidentem" dostanou od Churchilla kopanec.

Ztrácet slova a debatovat s touto společností, která natropila v posledních pěti týdnech v českých řadách takovou zkázu a která nás ze zahraničí čtyři roky sužuje, je ovšem marné, v nich se neozve žádné svědomí, oni nepřestanou. Proto je třeba říci pár slov jejich chlebodárci, který dobře váží své peníze, než je za špinavou práci vydá.

Pane Churchille, jménem vlády Protektorátu Čech a Moravy Vás žádám, nařiďte některému ze svých podřízených, aby prohlédl sbírku not, pamětních spisů a politických posudků i situačních zpráv, které vám v posledních třech letech předložil Beneš a spol. Myslím, že zde dojde k zajímavým závěrům, porovnáte-li, co oni Vám tvrdili, s tím, co se opravdu stalo. Nemusil byste ostatně jít ani tak daleko, postačí, když Váš pověřenec prozkoumá "sociologická" a "vědecko-politická" pojednání Benešova podniku z posledních několika měsíců. Beneš Vám přec slíbil, že letos v květnu, nejpozději v červnu, Vám předvede ve střední Evropě znamenité české povstání, které otřese Velkoněmeckou říší. Vy jste dal souhlas k tomu, aby britská letadla dopravila jeho agenty na naše území, kde se povedla těmto zločincům a žhářům pouze jediná vražda politická, která prozatím stála český národ mnoho set životů.

Uvažujte trochu, pane Churchille, o tom, co vám Beneš vykládá a o tom, co skutečně zde u nás je. Kdyby v naší zemi byla opravdu revoluce na spadnutí, nemohla by se, pane Churchille, vláda Čech a Moravy přece před českými zástupy objevit. Kdyby bylo pravdou, pane Churchille, že český národ jde za Benešem a že president Hácha a jeho vláda jsou pouze německými agenty, které chrání německá státní policie, jak by se, prosím Vás, tento president a tato vláda mohli odvážit postavit před desetitisícové davy, a jak my zde právě na Václavském náměstí vidíme, před více než statisíce českých lidí, aniž by je tyto zástupy neroztrhaly na kusy?

Projel jsem, pane Churchille, Čechy a Moravu od západu k východu, od Plzně až do Ostravy, od Hradecka po Moravské Slovácko, kolem půl milionu Čechů a Češek stálo přede mnou, ale nikde jsem se nesetkal s nepřátelstvím. Viděl jsem pouze lid, plný obav, poněvadž tento lid dobře ví, že několik set uličníků a bláznů v jeho řadách ukládá právě nyní o národní existenci. Tento lid byl ve starostech, zda se podaří Říši a vládě Čech a Moravy opravdu tuto škodnou v našich řadách dopadnout a po zásluze ztrestat. V Brně jsem se obrátil k českému lidu s prosbou, aby vydal zločince a k zločincům samým, aby se přihlásili a pomohli vrahy pana Zastupujícího říšského protektora zneškodnit, mají-li jen trochu citu s českým národem, jehož budoucnost byla ve hře. Tato výzva setkala se s účinkem. Londýn sice může vykládat, co chce, a může tvrdit, že vrazi pana Zastupujícího říšského protektora dopadeni nebyli, může si vymýšlet ty nejnemožnější báchorky. Jisté je, že atentátníci byli zastřeleni a že napomahači Beneše byli na našem území odměněni po zásluze.

Pane Churchille, také Beneš potvrdil pravidlo, které jste v této válce uplatnil při volbě svých spolupracovníků. Také Beneš, kterého jste povýšil na presidenta neexistujícího státu, dobře se řadí k Vašim poraženým generálům. Zatím co Vaši lidé selhali v Evropě, v Africe a v Asii, Beneš Vás zklamal na celé čáře na vnitřní frontě. Pátá kolona, kterou, jak tvrdil, měl vybudovánu na našem území, tato pátá kolona, jako vše, co dosud Beneš dělal, existovala ve skutečnosti pouze v jeho hlášeních. Zrušení výjimečného stavu v Čechách a na Moravě, o kterém jste se zajisté dnes s překvapením dověděl, ukazuje, jak Beneš si Vás dovolil neuctivě vodit za nos.

Víme také, pane Churchille, proč Židáčkové z Londýna v české řeči tvrdí, že vrazi pana Zastupujícího říšského protektora nebyli dopadeni a že u nás jde o popravy většinou zcela nevinných lidí. On totiž pan Beneš má v Anglii připravenu ještě garnituru dalších padákových agentů a byl by velmi nerad, kdyby těmto chlapcům přešla chuť do našich končin se vypravit a kdyby je napadlo to, co už několik agentů udělalo, aby se totiž přihlásili u protektorátních úřadů, které společně s úřady říšskými takovýmto ubohým dobrodruhům, často jen svedeným a přelhaným, zaručují až na další beztrestnost.

Jidáši z Londýna tvrdí, že žádný český člověk neučinil hlášení, která vedla k dopadení vrahů a jejich pomahačů. Ale v samém Londýně vědí velmi dobře, poněvadž seznamy osob, které k nám poslali, zajisté si tam ponechali, že celý jejich plán a sít' agentů, na které byl budován, tyto dny se zhroutil. V Londýně vědí dobře, které tajné vysílačky zde u nás se odmlčely prostě proto, poněvadž jejich obsluha byla zneškodněna. My zde víme také přesně, v čí hlavě se zrodil plán atentátu proti nepohodlným říšským i protektorátním činitelům. Pamatujeme se, kdo osnoval ještě za republiky atentát na jednoho balkánského státníka, který byl Benešovi asi tak nepohodlný, jako je dnes ve Francii Churchillovi nepohodlný Laval. Je starou politickou pathologií, že tam, kde v diplomatickém zápasu se nevystačí s duchem, pomáhá si ješitný trpaslík zločinem, vraždou. I tato historie se bude psát a bude to historie českých politických odpadků, které železný smeták národněsocialistické revoluce uklidil z Evropy až na to anglické smetiště.

Z Londýna si mohou pokřikovat, jak chtějí. Poraženi byli zde u nás, porážku utrpěli v Africe, rozbiti byli u Sevastopolu, a tvrdí-li, že tento rok je posledním rokem války, nebudeme je z toho vyvádět. Pak to bude tedy rok, kdy opět se budou někde balit kufry, kdy se zas bude utíkat od mikrofonů a kdy se zas v samém spěchu zapomene na místě celý kompromitující archiv.

Ano, letos se mnohé ještě stane, z čeho nás zde ve vlasti ovšem bolet hlava nebude, ale co připraví Benešovi i jeho smečce nejednu hodinu studeného potu. Nic jim nepomůže stálé hrození, že ten, kdo jde s Velkoněmeckou říší, bude potrestán, a stále opakované prosby, aby se pořizovaly seznamy Čechů, kteří pana Beneše neuznávají. Tyto seznamy vyžádaly by si ovšem dnes značnou spoustu papíru. Lépe bude, když on sám si povede seznam svých lidí, kterých je dnes mnohem méně, než jak si namlouvá.

Podíváme-li se zpět na uplynulý měsíc, členové vlády Čech a Moravy hovořili sami nejméně k jednomu milionu vzrostlých Čechů. Nesčetné korporace, odborové organisace, spolky, osazenstva a instituce svolaly několik set apelů, kterých se účastnilo daleko přes půl milionu lidí. Můžeme klidně říci, že přímo, tváří v tvář, od úst k ústům a od srdce k srdci polovina občanů Protektorátu Čechy a Morava měla příležitost vyslechnout své odpovědné činitele a rozhodnout se, jak v budoucnu zařídí svou práci, jaké stanovisko zaujme k dějům, kterých jsme svědky. Tisíce a tisíce dopisů souhlasu, hromadných podpisů na prohlášeních, které došly panu státnímu presidentovi a členům vlády, svědčí o tom, že přelom v českém lidu nastal, že mnoho netečností končilo zdravým procitnutím a že nikdy Beneš se svými ztracenými společníky nebyl tak vzdálen duši celého českého národa, jako je tomu nyní na počátku druhé poloviny roku 1942.

Ale jediný přelom a zdravé představy nám do budoucna nestačí. Obnovuje-li se dnes opět normální život v Čechách a na Moravě, znamená to pro český národ řadu závazků, jež přejímá tentokráte národ sám k sobě. O závazcích k Říši nahovořili jsme se v tomto měsíci dost a dost, a je proto těžké, aby se ještě někdo našel, kdo při dobré vůli pochopit nemůže. Hrozná porážka Britů v severní Africe a tím také na celém Středomoří ukazuje, kde je notorická slabost a kde prostě od řečí nedojde už nikdy k skutkům. Není to nic zvláštního, že v okamžiku, kdy nepřítel nasadil všechny své skryté zálohy, od kterých si Beneš sliboval zázraky, sjela jako blesk na jeho chlebodárce Churchilla katastrofa středomořská. Je to už stará věc, že vždy to, co Beneš mínil, dobrý osud změnil. A naší povinností nyní je tuto změnu dobře zajistit a zde u nás opět vykročit dopředu. Říšské úřady se spravily se zrádci Říše a my se zrádci národa. Má-li však náš lid opravdu kulturně obsadit ony posice, které mu po právu jeho nevšedního nadání přísluší, nestačí pouze, aby se zbavil zrádců, musí také vyklidit ze svých řad všechno, v čem zastydla přemožená minulost. Z českého a kulturního osvětového života musí pryč lidé, kteří se kdysi živili politikou, at' už to byli aktivní nebo pasivní političtí profesionálové. Stále ještě narážíme ve veřejném životě na osobnosti, o nichž je známo, že národně-socialistická revoluce a řád, který ona buduje, učinily tlustý škrt přes jejich blahobytné životní plány. Tito lidé navenek poslouchají, podřizují se, ale běda tomu, kdo jim věří a spolehne se na ně v kritické chvíli. Každý z těchto činitelů starého pořádku, který dnes nezaujal veřejně a mužně kladný postoj k národněsocialistické revoluci a k Velkoněmecké říši, bude považován za člověka nespolehlivého, a proto musí z vedoucích míst a důležitých úřadů zmizet. Po Židech, zednářích, přichází dnes na řadu otázka starých politických profesionálů, kterou v nejbližší době budeme musit velmi radikálně vyřešit, abychom jednou provždy měli pokoj s tímto rozkladným odkazem minulosti, která náš národ nejen přivedla na okraj záhuby, nýbrž která těžce ohrožuje i dnes jeho zdraví.

Bylo by velkým omylem, kdyby se někdo domníval, že nyní kdy stanné právo bylo panem říšským protektorem zrušeno, nastává doba, ve které obnovíme naši starou ledabylost a zlopověstné české lajdáctví. V prvé řadě to bude mládež, která v nejbližší době vyrazí ke startu na Novou Evropu a k vášnivé, obětavé práci pro Říši. Českou mládež do roka nikdo nepozná. Ta bude vzpruhou loudavým, ale také postrachem všech potměšilých chytráků. Je naší společnou povinností, abychom české šiky udrželi v kázni a v jednotném kroku revoluce. Nikdy už se nesmí vrátit smutné doby, které jsme prožili na podzim minulého roku a které se opakovaly ještě truchlivěji v měsíci právě uplynulém. Zde je třeba, aby si každý z nás uvědomil, jak dalece může v dobrém i zlém působit na budoucnost svého národa, nýbrž aby také převzal odpovědnost za každého Čecha bez rozdílu pohlaví a věku, který je svěřen jeho vedení. Rodiče za své děti, představení za své podřízené, právě tak, jako naše vláda s panem státním presidentem převzala a přejímá odpovědnost za celý národ. Že naše úloha není lehká, víte dobře. A proto také pochopíte, že budeme tvrdí ke každému, kdo na odpovědném místě trpí pod sebou nepořádek, nejasnost, nebo klam. Vláda Čech a Moravy proto zřetelně prohlašuje, že od nynějška v zájmu spásy národa bude s každým provinilcem stíhán současně i jeho bezprostřední představený.

Bylo by zlé a vedlo by to postupně ke katastrofě, kdyby český člověk se po této těžké zkoušce z posledního měsíce opět otřepal a pokračoval v mudrování nad problémy, které problémy být přestaly, anebo dokonce aby řada jedinců, bezohledných k národním zájmům, pokračovala v rozšiřování nesmyslů z jediného snad důvodu, že chce být zajímavá. Pro tento druh lidí, kteří snad nejsou přímými zrádci, ale přece jen národní neřestí, opatříme už přiměřené zaměstnání, které bude tak upraveno, aby chuť na klepy a povídačky opravdu přešla.

Před jedenácti dny francouzský státník Laval prohlásil jako předseda francouzské vlády, že naše generace se nesmí spokojit tím, že chtěla být generací poražených. Laval řekl, že si přeje vítězství Německa, poněvadž jinak by bolševismus všude pronikl a to by znamenalo zánik civilizace. Laval mužně přiznal, že Francie nemůže nečinně přihlížet, jak Německo přináší oběti k tomu, aby postavilo na nohy Evropu.

Stejně hovoří také náš pan státní president. Svolává-li sbor londýnských Židáků ty nejstrašnější tresty jen na mne a na ministra Hrubého, jde o veliké vyznamenání, které si nezasloužíme. Za panem státním presidentem Háchou stojí pevně celá vláda, jak jste dnes ostatně také mohli cítit z energického projevu jejího předsedy doktora Krejčího.

Jeden za všechny a všichni za jednoho. To neplatí jen v naší vládě, nýbrž to je také poměr této vlády k celému národu. A vláda Čech a Moravy je jednotnější a pevnější než kdy v minulosti. Přispívají také k tomu na příklad takové výroky, jaké tyto dny učinil v Londýně operetní "státní ministr" Žid Stránský, který mezi jiným prohlásil, že tam v Londýně nepřestanou s bojem a že se nelekají žádných obětí. Známe toho pana Stránského dobře. Dovedl se za první světové války pěkně daleko za frontou schovat a dnes za té druhé světové války v Londýně opět se povaluje. Ale to mu nevadí, aby neštval a nehnal českého Vaška na porážku za židovské zájmy. Žid Stránský chce najednou bojovat, on prý se neleká ničeho prostě proto, že v londýnských barech ještě nalévají a že v Anglii pochybné dívky nejsou ještě na lístky.

Z Londýna se tyto dny ozval také pan Maxa, který tam předvádí "předsedu" operetní státní rady. Tento ne právě normální Maxa hlasem povýšeným dával jasně na vědomí, že naše oběti prý potvrzují jejich národní statečnost. To znamená, čím více krve zde poteče, tím více s námi bude pan Maxa spokojen a s panem Maxou opět jeho šéf pan Churchill.



O nejvýznamnější české manifestaci referoval obšírně i protektorátní německý tisk (Der Neue Tag, 5.7.1942).

 Na jednu zlomyslnost bych vás zde chtěl upozornit. Když jsem mluvil v Brně, prohlásil jsem, že svým slovem a životem zaručuji tomu ze zločinců milost, který se dobrovolně přihlásí a pomůže zneškodnit vrahy, ale nikdy jsem neřekl, že v okamžiku, kdy budou dopadeni vrahové, přestane tvrdé válečné účtování se zradou. Dopadení vrahů bylo podmínkou, abychom s úspěchem mohli bojovat o lepší osud českého národa. Dopadení vrahů neznamenalo však, že se přestane s tresty proti vyloženým nepřátelům Velkoněmecké říše, že zrada bude promíjena.

V jednom však nikdo z vás nesmí býti na pochybách. Zrušení výjimečného stavu neznamená, že Říše by zítra zde u nás přihlížela k novým rejdům zrádců a Benešových agentů. Kdyby došlo u nás ještě jednou k šíleným podnikům proti Říši, znamenalo by to neodvratný konec českého národa. Velkoněmecká říše má dosti sil k tomu, aby se spravila s národem, který v jejím týlu tropí přes všechna vážná varování neplechu a je nenapravitelný.

Češi a Češky! Pan státní president, jemuž máme tolik co děkovat, že můžeme být zemí dokonalého míru, svolal vás sem před pomník svatého Václava úmyslně ve chvíli, kdy se jemu společně s námi, kteří tvoříme jeho vládu, podařilo Vůdce přesvědčit, že český národ vcelku nemá nic společného s Benešovými vrahy a jejich ojedinělými pomahači. S Benešem súčtovala česká kultura, když Národní rada česká za souhlasu 42 našich nejvýznamnějších kulturních institucí a 14 dalších, které se ještě samy dodatečně přihlásily, tohoto zaprodance vyloučila z českého národa.

Tyto dny súčtujeme s Benešem a s jeho pomahači také právně podle platných zákonů naší země. Právě ustavený národní soud složil už slib do rukou pana státního presidenta, aby v nejbližších dnech vynesl zasloužený ortel nad zrádci národa, kteří jsou v žoldu nepřítele. My si u nás uděláme už pořádek, o tom dovoluji si pana Churchilla na tomto místě ujistit.

Povedlo se to, več jsme jen slabě doufali. Rozejdete se z Václavského náměstí do naší Prahy, která se tuto hodinu vrací ke starému životu. Pan státní president s vládou vás však prosí, abyste zůstali pevni ve svém rozhodnutí a nechali nezdravého politisování, vystříhali se lidí nejasných a podezřelých, a abyste hleděli svou zvýšenou výkonností pomoci naší Velkoněmecké říši v jejím velikém boji za Němce, za Čechy a za ostatní Evropu.

Zde vám opakujeme otevřeně, pan státní president a my, jeho vláda, že nebudeme moci pro český národ už nic učinit, kdyby si dnes odsud neodnesl ponaučení, jaké potřebuje pro další život a růst. Ještě jednou nějaké pletky s Benešovými agenty a nám nezbude než odejít, poněvadž jsme se za vás zavázali slibem. Co přijde po nás, po vašem státním presidentu a po vaší vládě, můžete si na prstech spočítat.

Konali jsme svoji povinnost, když národu hrozila od nepřítele zkáza. Říše uznala naši snahu a proto ti, národe český, vrátila starý klid a poskytla možnost další plodné práce. Zde pod pomníkem českého patrona, který dobře viděl vývoj, který začal tu nejsprávnější českou politiku před tisíciletím, zde si všichni slibme věrnost, zde si slibme, že jeden každý z nás při každém svém kroku bude napříště stále myslit na osud svého národa a na sílu Velkoněmecké říše, jejíž pevná ruka znovu nám byla podána. Stiskněme tu tvrdou ruku chlapsky a držme slovo, které za vás dal váš státní president.

V poměru českého národa k Velkoněmecké říši se za celých tisíc let, které nás dělí od doby svatováclavské, nic nezměnilo. Vždy, když jsme šli věrně s Říší, byli jsme silným a slavným národem. Postavili-li jsme se proti Říši, české země upadaly a měnily se ve válečnou poušť. Dbejme už jednou toho, co učí české dějiny. Slyšte, co vám radí váš moudrý státní president a věřte nám, své vládě, která může hrdě prohlásit, že zachránila v uplynulých smutných týdnech národu více, než si můžete pomyslit a než vám smíme prozradit.

Jděte ke svým rodinám a ke své práci s tím dobrým vědomím, že dokud nás budete poslouchat, dotud vám také ručíme za váš klid a za vaši spokojenost. Buďte vděčni našemu Vůdci Adolfu Hitlerovi, který uvěřil našemu ujištění, že český národ nemá a nikdy už nebude mít nic společného s dobrodruhem Benešem a že český lid svorně bude stát za svou zákonnou vládou a že bude poslouchat svého stařičkého presidenta, kterému v jeho politice byl svatý Václav vzorem a posilou.

Do nového zítřku, který je českému národu zaručen jedině věrností Říši, můžeme vstupovat plni důvěry. Na Churchillovy velkohubé sliby a Benešovy rejdy odpověděla naše skvělá německá branná moc novými velikými činy. Statečný německý voják stojí pod vedením znamenitého maršála Rommela před Alexandrií, která je nejdůležitější britskou námořní základnou ve Středomoří. Předevčírem padl Sevastopol. Nad britským panstvím Blízkého Východu stahují se zlé mraky. Nyní den za dnem bude na Brity a jejich spojence dopadat rána za ranou. Pamatujte si, že každým dnem, který přináší nepříteli porážku, rostou současně možnosti našemu národu. Zítřek je náš! Zítřek patří Nové Evropě! Zítřek pochoduje svorně pod prapory národněsocialistické revoluce.

Zdar našemu Vůdci Adolfu Hitlerovi! Zdar naší nádherné německé branné moci! Zdar našemu státnímu presidentu doktoru Háchovi! Zdar české budoucnosti!

Potlesk obecenstva například zesílil, zvlášť když Moravec zdůrazňoval, že emigranti, kteří prodlévají v cizině v bezpečí, prodali národ. „Bouřlivá vlna spontánního potlesku se zvedla, když ministr Moravec vyjádřil vděčnost českého národa Vůdci, který přijal a uvěřil ujištění vlády, že český národ půjde svorně za ní a za státním presidentem“, referoval zase tisk. Když ministr svůj projev zakončil, mísilo se do bouřlivého potlesku volání „Vůdci zdar“. Do potlesku a volání vpadly zvuky hudební kapely, která zanotovala českou národní hymnu. K hudbě se připojili členové a členky sboru Národního divadla, jejichž skupina stála u stupňů pomníku sv. Václava. Se vztyčenými pažemi lidé vyslechli hymnu a připojili se k ní. Hlasatel poté oznamoval konec manifestace. President se rozloučil se členy vlády, pozdravil se s ostatními hosty a opustil ve svém průvodu Václavské náměstí. Po něm odjela také vláda a davy se v rekordně krátké době a v naprostém klidu a pořádku z náměstí rozešly.

Václavské náměstí se stalo o rok později svědkem další pompézní akce českého aktivismu, a tím se staly slavnosti Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, mládežnické organizace českého dorostu, která měla převzít výchovu dorůstajících českých generací v duchu nacionálněsocialistického světonázoru a z velké míry podle vzoru Hitlerovy mládeže. Moravcova slova z Václavského náměstí dne 3. července 1942, podle nichž českou mládež do roka nikdo nepozná, se tím měla jistým krokem postupně naplňovat.

KONEC

Prameny:

Šustek, Vojtěch: Pražané pod tlakem nacistické propagandy během druhého stanného práva na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava, In: Evropská velkoměsta za druhé světové války (Každodennost okupovaného velkoměsta. Praha 1939-1945 v evropském srovnání), Scriptorium, Praha 2007
V hodině dvanácté (Soubor projevů státního presidenta a členů vlády Protektorátu Čechy a Morava po 27. květnu 1942), Orbis 1942
Dobový tisk
NA Dt. Staatssekr. b. Reichsprotektor i. Böhmen u. Mähren