Slib věrnosti Říši (9.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942 - Hr. Králové 23. června 1942 - Praha 24. června 1942 - Olomouc 27. června 1942 - Sv. Antonínek 28. června 1942
Lukáš Beer
Ostrava, 29. června 1942

Poslanec britských labouristů Ronald Paget po válce přiznal, že součástí taktiky podzemního a partyzánského boje za druhé světové války často bylo „vyprovokovat represálie, aby se nenávist k okupantům zintenzívnila a k odboji se přidalo více lidí. To byl důvod, proč do Československa odletělo komando, aby zavraždilo Heydricha.“ A byl to přímo vedoucí londýnského hlavního stanu československého exilu, Edvard Beneš, který roku 1942 neskrýval svou spokojenost nad efektem, jež byl spácháním atentátu na Zastupujícího říšského protektora vyvolán: „Je to hrozné, co dělají, ale politicky nám to přineslo jistotu... už jsem klidný... Pražské popravy naši situaci dokonale upevnily.“ A 12. listopadu 1942 v londýnské Státní radě k tomu Beneš spokojeně dodal: „Oběti, jež stál (=útok na Heydricha) opravdu světu dokázaly, že náš lid nevyčkává a nekalkuluje, nevzdychá a nenaříká, že je pevný... Je totální válka a podle toho musíme postupovat.“ Paralelně s probíhajícími popravami v červnu 1942 ovšem londýnský rozhlas rozšiřoval zprávy, podle nichž při rozsudcích stanných soudů šlo většinou o osoby, které se sice někde někdy nějak provinily, ale s atentátem na Reinharda Heydricha neměly nic společného, anebo že vyplacení odměny 20 milionů korun osobám, které napomohly k vypátrání atentátníků, je německý podvod, protože dokonce i zveřejněné fotografie pachatelů jsou podvrhem. Propagandistický efekt, vyvolaný represáliemi jako odvetou na spáchání atentátu, musel vytěžit z dané situace co nejvíce.

Aktivita ministra Emanuela Moravce v těchto dnech nepolevovala. Ministr navštívil dne 29. června 1942 cestou z manifestace moravských Slováků u Blatnice na další manifestaci v Moravské Ostravě české dělníky, kteří se nacházeli v Luhačovicích na rekreačním pobytu. Mnozí z nich po něm žádali autogramy, a když si Moravec prohlédl lázeňský hotel, který byl nyní proměněn na dělnickou zotavovnu, byl mu představen nejmladší z dělníků, kteří byli v Luhačovicích na zotavené - Jan Škrkla z dolu Sv. Trojice ve Slezské Ostravě. Ministr pak opustil se svým průvodem Luhačovice, kde se zdržel celkem asi hodinu. Také Moravská Ostrava se tedy stala dalším místem konání veřejného projevu loajality k Říši. Obyvatelstvo se shromáždilo v pondělí 29. června odpoledne k velkému manifestačnímu projevu, který se konal v rozlehlém prostranství za Městským divadlem na levém břehu řeky Ostravice. Manifestace, jejíž velkolepý rámec byl podtržen opticky na všech stranách - na jedné straně starý slezskoostravský zámek a na ostatních stranách koksovny, vysoké pece, haldy, lanová dráha, kouřící komíny a těžní věže jam - se zúčastnilo podle střízlivého odhadu přes 80.000 lidí. Dávno před zahájením manifestace proudily na prostranství davy lidí ve větších i menších skupinách nebo v průvodech s hudbami. Lidé se řadili podle pokynů pořadatelů, až zaplnili celé obrovské prostranství. Ale ani prostranství nestačilo pojmout všechny účastníky manifestace, kteří naplnili přilehlé ulice a svahy na pravém břehu řeky Ostravice. Shromáždišti vévodila velká tribuna, ozdobená zelení, znaky a po stranách tribuny vlály na vysokých stožárech vlajky říšská a protektorátní. Ostravský ráz dodávala tribuně četa havířů v hornických krojích s rozžatými kahanci a hornická kapela, která vyhrávala pochody od 15 hodin. Krátce po 16. hodině přijel ministr lidové osvěty Emanuel Moravec se svým průvodem, uvítán pochodem a zdraven vztyčenými pravicemi. Mezi hosty, kteří Moravce očekávali, byli zástupci úřadů, předsedové závodních rad a závodních výborů, zástupci tisku a další.

Manifestaci zahájil horník Karel Juříček a po něm promluvil Emanuel Moravec. Ministrův ostravský projev byl tentokráte ve znamení nastínění budoucnosti českého národa ve Velkoněmecké říši po definitivním vítězství ve válce. Jeho projev směřoval především na české pracující vrstvy, kterým v poválečných podmínkách sliboval realizaci „socialismu činu“ a zajištění dosud nebývalých sociálních jistot. Snažil se také vysvětlovat, že současné těžkosti, zejména v oblasti zásobování, po skončení války pominou. Moravec během svého projevu také několikrát přešel k ostrým protižidovským výpadům a je pozoruhodné, je právě tyto pasáže byly později v textu zvláštní publikace, jež byla roku 1942 v opakovaném nákladu vydávána jako soubor projevů státního prezidenta a členů protektorátní vlády v období mezi 27. květnem a 3. červencem 1942 (V hodině dvanácté, Orbis Praha), zcela vypuštěny. Moravec se českému obyvatelstvu snažil vysvětlit, že dá-li se toto bezvýhradně na proříšskou linii, bude po válce těžit z socialistických výdobytků Nové Evropy. Na posluchače nejvíce zapůsobilo, když ministr vřelými slovy uznal těžkou práci ostravských horníků a kováků a když konstatoval, že za války vysoké pece a obráběcí stroje musí pracovat naplno a běžet na plné obrátky.

Projev Karla Juříčka
(parafrázovaná podoba)

Odsoudil jménem ostravských mužů a žen práce hanebný atentát na Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ocenil význam Zastupujícího říšského protektora pro český pracující lid a zdůraznil, že se jménem SS-Obergruppenführera Heydricha je spjata úspěšná akce proti keťasům a zdražovatelům. Zdůraznil, že čeští dělníci vděčně vzpomínají na opatření Zastupujícího říšského protektora pro jejich lepší zásobování. Starší dělníci a dělnice stejně vděčně vzpomínají na úpravy svých starobních a invalidních důchodů, které byly provedeny z popudu a za vedení Heydricha. Se stejnou vděčností vzpomíná český lid práce na jeho velkolepý dar, jenž umožnil, aby tisíce českých dělníků a dělnic byly letos poslány na dovolenou do našich nejlepších lázní v Luhačovicích.

Otevřeně říkám, pokračoval mluvčí, že byla to právě činnost Zastupujícího říšského protektora generála Heydricha, která nás české lidi práce přivedla blíže k poznání pravého obsahu německého národního socialismu, jenž byl před námi dříve na devět zámků zavírán, abychom se jím nenakazili. Dnes víme, že je to jediný pravý socialismus, který přinesl nejen Říši, ale také nám a všem ostatním národům Evropy krásnější a lepší budoucnost, protože staví a buduje na práci a pracujícím člověku. Připomněl dále, že ničemové, kteří ve službách plutokraticko-židovské Anglie provedli hanebný atentát, připravili český národ a jeho pracující vrstvy o přítele a proto všichni, kdo se dívají u nás na poměry s otevřenýma očima, vyloučili jednou pro vždy z našich řad pachatele atentátu, i ty, kdož jim činně nebo svou pasivností pomáhají.

Chceme pokračovat v těsné a upřímné spolupráci s německým národem a představiteli Říše u nás, ale chceme také všechno své úsilí a schopnosti věnovat vítězství Říše, neboť její vítězství je naším vítězstvím a současně je zárukou naší krásné budoucnosti v rámci Nové Evropy, k níž dojde po vítězném skončení současné války.

V závěru prohlásil: Jako zástupce českého pracujícího lidu na Ostravsku prohlašuji zde dnes slavnostně, že stojíme bezpodmínečně za naším státním presidentem dr. Emilem Háchou a naší jedinou zákonnou protektorátní vládou a že budeme všemi prostředky a všemi silami podporovat její politiku, která směřuje k nejtěsnější spolupráci s německým národem a Velkoněmeckou říší, aby se Protektorát stal její kladnou částí a spolupomáhal k naprostému vítězství Říše, které bude tak naším vítězstvím, neboť bude základem k budování nových poměrů v Evropě, osvobozené od liberalisticko-kapitalistických pout i od nebezpečí bolševismu.

Budeme pomáhat naší protektorátní vládě k zajištění klidu a pořádku u nás! Budeme s ní potírat všechny živly, které za peníze nebo z nevědomosti pracují ve službách nepřátel proti Říši! Napneme všechny síly, aby byl do posledního písmene splněn manifest státního presidenta, ohlášený na manifestačním projevu v Táboře. To je naše pevné odhodlání, v němž nepovolíme, dokud nebude splněno.

Projev Emanuela Moravce

Obrátil se nejdřív několika větami k „Ostravákům, mužům a ženám práce“ a řekl:

„Verše Petra Bezruče a těžké oblaky kouře, to je Ostravsko, česká končina, kde práce je velmi těžkým údělem a kde je málo úsměvů a mnoho starostí. Když jsem byl nedávno v Plzni, stály přede mnou tisíce a tisíce pracujících, většinou kováci. Zde vím, že mám před sebou muže práce ještě těžší, horníky, kteří dnes za složitých poměrů válečných musí ještě více obětovat a ještě více přemýšlet. Co bloudí za práce a ve volné chvíli vašimi hlavami, myslím, že dobře tuším. Každý máte snad děti a tu zkoumáte, zda všechno to vaše lopocení bude mít nějaký vliv na budoucnost vašich dětí a zda ta budoucnost bude lepší, než byla u vašich otců a než máte dnes vy, kterým osud přiřkl bojovat v této druhé světové válce na frontě práce hluboko pod zemí.“

Ministr připomenul posluchačům, jak po první světové válce byl pracující člověk oklamán, jak stará bída jen vystřídala bídu novou, která byla ještě citelnější, protože byla spojena s ponižující nezaměstnaností, a postavil proti věčným, nikdy nesplněným demokratickým slibům národněsocialistickou skutečnost. O přízeň pracujících se ucházel v těžkých dobách kde kdo. Byly chvíle, kdy angličtí lordi lichotili předákům dělníků. Dnes poskakují kolem bolševických diplomatů se stejnou vnější podlízavostí a se stejnou vnitřní záští. Ministr připomněl dále, že jako člen vlády Čech a Moravy a jako člověk české krve pokládá za svou povinnost a zodpovědět na otázku, co Velkoněmecká říše a národně socialistická víra z Německa přináší našemu pracujícímu člověku. Vzpomněl, že u nás byl obzvláště učenými a prohnanými Židy, kteří měli vliv a moc, velmi hanebně pomlouván národní socialismus, a pokračoval:

„Byl bych rád, kdybyste si především uvědomili toto: Žid Marx, který napsal „Kapitál“ a dal základ sociální demokracii a komunismu, byl učeným otupělým Židem, který nakonec nerozeznával pravou ruku od levé bez naučného slovníku. Socialismus, který hlásal, byl neživý proto, poněvadž Žid nemá cit pro národní duši. Adolf Hitler a Benito Mussolini, to byli dělníci, muži práce, a ne knižní židovští červotoči, kteří se práce, potu a mozolů vždy na hony štítili. Ne mrtvá věda, nýbrž cit těmto mužům ukázal, jak se dá vyřešit socialismus opravdu k prospěchu dělníka. Myslíte, že by se Mussolini v Italii byl udržel přes patnáct let, kdyby byl pracujícímu lidu nic nepřinesl, kdyby byl Italii nic nedal? Totéž máte s Adolfem Hitlerem. Velkoněmecká říše je dnes v boji proti Anglii, Americe a sovětskému Rusku proto tak pevná, poněvadž ten poslední Němec dnes ví, že nebojuje pro Adolfa Hitlera, nýbrž pro jeho velké socialistické ideje, které tento uskutečňoval a jejichž uskutečňování musil prozatím přerušit, poněvadž západní kapitalismus mu vnutil válku. Ono se dnes rádo zapomíná, že mezi prvou válkou světovou a tou druhou je podstatný rozdíl. V prvé vyhlásilo válku Francii Německo, ale v této Francie společně s Anglií vyhlásily válku Velkoněmecké říši.“

Dále ministr řekl:

„Proč s vámi takto začínám hovořit? Poněvadž vím, jaká těžká omezení vám tato skoro už tříletá válka předpisuje. Jsou to především omezení vyživovací. Ale tu nejsme sami. Také ostatní národové tato omezení mají přisouzena a mezi nimi i národ německý. Při tom je právě v Německu přísně dbáno, aby tělesně těžce pracující dostali větší příděl, než pracující hlavou a zaměstnaní lehčí prací. Tak tomu není ani v Anglii, ani tomu tak nebylo v prvé světové válce. Nikdy ještě, co dějiny jsou dějinami, nepřiznávala se tak otevřeně a upřímně důležitost práce dělníka a sedláka, jako je tomu nyní. Tentokrát je však zaručeno, že plody vítězství bude sklízet také jednou dělník a sedlák. Toho zárukou je prvý dělník a prvý řadový voják Velkoněmecké říše Adolf Hitler. V tom není žádná nekritická láska, zde nařizuje výpočet. Má-li mír, který bude po této vítězné válce následovat, být trvalý a plodný, má-li upevnit na staletí Velkoněmeckou říši, musí tento mír nejprve něco dát pracujícím, kteří se oň především zasloužili.“

Nepochybuji ani v nejmenším, pokračoval ministr, jak tato válka skončí a co bude po ní. Zvítězí národní socialismus a ten pomůže pracujícím k větším právům, než jaká měli měšťáci za demokratického liberalismu. Zvítězí-li v této válce Velkoněmecká říše – a ta zvítězí – nemusíte mít starost o své děti. Ty nebudou hladovět, i kdyby byli, jako vy, horníky a továrními dělníky. V další části svého projevu se ministr zabýval českým národním osudem a znovu důrazně apeloval na své posluchače, aby pomohli v boji proti nepřátelům Říše v českých krajích:

„Máte starost o osud českého národa, jste přece Češi a Češky. Zde vám musím říci zcela otevřeně, že ani já, ani pan státní president nemáme dosud ještě plné záruky naší budoucnosti. Všechno závisí od toho, zda nepřátele Říše se nám podaří v českých krajích vyhladit. Pouze národ klidný, pracující, přátelský Říši, bude mít na našem území zaručenou budoucnost. Je otázkou, zda dílo zhouby, které zde Beneš začal, opravdu zničením vrahů a jejich pomahačů, kteří připravili o život pana SS-Obergruppenführera Heydricha, ukončí všechno naše soužení a zda ještě nějaký zloduch do osudu celého národa novým zločinem nezasáhne. Pak opravdu bychom byli beznadějní. To by byl den tragický a pro náš osud rozhodující. V případě, že zločinem v Praze-Libni byl svršen konec všech zásahů nepřítele do českých věcí a do české budoucnosti, pak bychom se mohli pustit s celou silou a upřímně k postavení toho, oč se dosud bývalá vláda Eliášova v Čechách a na Moravě nestarala. Musíme se seznámit s německou národně socialistickou revolucí, poněvadž ta přináší všem národům socialismus činu, a ne pouze líbivá slova.“

Musíme si uvědomit, že nejsme žádnými otroky Velkoněmecké říše. V okamžiku, kdy se český národ postaví jako jeden muž za Velkoněmeckou říši, české jméno bude mít nejskvělejší zvuk ve Velkoněmecké říši a tím také v celé Evropě.

Ministr v dalším zdůraznil, že dnes si máme především přát plné vítězství naší Velkoněmecké říše nad nepřítelem, nad Anglii a nad sovětským Ruskem, kteří nás před 4 lety hanebně zradili a zaprodali. Z Anglie a Moskvy různí lháři namlouvají jiným i sobě pro marnou útěchu, že prý i v této válce musí Anglie se svými spojenci vyhrát. Nepřátelská propaganda tvrdí, že čtyři pětiny obyvatel světa jsou proti jedné pětině, kterou představuje Velkoněmecká říše, Itálie, Japonsko a jejich spojenci Rumunsko, Maďarsko, Finsko, Slovensko, Chorvatsko a Bulharsko. Ve skutečnosti ze dvou miliard obyvatel zeměkoule jen ta menší polovina může dát Anglii a jejich spojencům vojáky. Indie stojí proti Anglii a jen tam je pětina všeho lidstva. Druhá pětina je v Evropě ovládána Německem a Itálii a třetí pětina ve východní Asii, která je pod kontrolou japonské veleříše. Přímo zoufalé jsou podmínky, za kterých Anglie a jejich spojenci válčí na moři. Za první světové války proti válečnému loďstvu německému a několika rakouským jednotkám bylo pět mocných válečných loďstev: britské, americké, japonské, francouzské a italské. Německé ponorky měly velmi nevýhodné základny jen na německém pobřeží a v obsazené Belgii. Dnes v evropských vodách proti britskému loďstvu stojí spojené německo-italské loďstvo. Francouzské válečné loďstvo dva roky leží v přístavech a neválčí a sovětské válečné loďstvo je zničeno. Proti válečnému loďstvu Spojených států velmi obratně manévruje japonské válečné loďstvo, které mu zasazuje ránu za ranou. V první světové válce německé ponorky potopily Anglii a jejím spojencům 12 a půl milionu tun dopravního lodního prostoru. V této válce, která netrvá ještě ani tři roky, loďstvo, ponorky a letectvo Německa, Itálie a Japonska potopily už více než 21 milionů tun nepřátelského lodního prostoru, tedy o 8 a půl milionu tun více než v první světové válce. Přes všechny sliby ani Anglie, ani Spojené státy nemají dost lodí, kterými by dopravily větší množství vojska jak do Austrálie proti Japonsku, tak do Egypta proti generálu polnímu maršálovi Rommelovi, který porazil Angličany na hlavu v severní Africe a nyní stojí na hranicích Egypta s mnohem většími silami než v minulém roce.

Bezmocné je i sovětské Rusko. Na Ukrajině, kterou se rudý maršál Timošenko marně pokusil dobýt od Němců zpět, zraje pěkná první úroda, na kterou čeká hlavně německá východní armáda a kus Evropy, kde se potravin nedostává. Kdo prožil první světovou válku, pamatuje si dobře, že na konci třetího roku války byl nadbytek různých potravinových lístků, ale nic se za ně nedostalo. Dnes při omezeném kontrolovaném zásobování každý na své lístky dostane to, co je na nich vytištěno. V první světové válce Německo nebylo poraženo v poli. Ono se zhroutilo hlady a zradou ve svém vysíleném týlu. V této válce nemůže Anglie počítat v Evropě s hladem a se zradou jako se svými hlavními spojenci. Nejen ve Velkoněmecké říši, nýbrž i v ostatní Evropě, která je pod dohledem Německa a Itálie, hospodaří zemědělství jinak než za první světové války. Tehdy také Německo obsadilo Ukrajinu, ale teprve ve čtvrtém roce války, a tak nemělo možnost její sklizně využít. Tentokrát se Ukrajina dostala pod kontrolu Říše již koncem druhého roku války a s ní rozsáhlé končiny západního sovětského Ruska, které měří daleko přes 1 milion čtverečných kilometrů. Také letos, jak se ukazuje, můžeme počítat u nás i v celé ostatní Evropě s dobrou úrodou.

Na počátku léta, řekl ministr, o druhé frontě, kterou Anglie Stalinovi ještě na konci zimy slibovala, není ani řeči. Pokud Židy známe, ti budou válčit do posledního Rusa, do posledního komunisty a do posledních svedených. Ale nejen se sovětským Ruskem a s Anglií, nýbrž také se židovstvem bude řádně v této válce zúčtováno. Tato zlověstná rasa má tuto válku na svědomí a proto musí počítat s pomstou Evropy a všeho ostatního světa, který zavlekla do této strašné nesmyslné války. Tušíme blízkost velikého vítězství, které vysoko povznese Velkoněmeckou říši a s ní všechny ty, kteří k ní náležejí. Z neněmeckých národů je to pouze jediný, a to jsme my, Češi.

Právě tento ostravský kraj může počítat s přímo pohádkovými možnostmi úspěchu a blahobytu. Přitom bude dbáno nejen toho, aby platy dělnictva byly přiměřené lidské důstojnosti, nýbrž také toho, aby český sedlák netrpěl východní zemědělskou výrobou.

Českému národu proto vítězství Říše nepřináší žádné nebezpečí, nýbrž jen a jen blahobyt a do budoucna posilu. Nebezpečí, zkázu a zubožení, řekl ministr dále, nám mohou přivodit jen ti, co jdou s Anglií. Zničit se můžeme pouze sami svou vlastní hloupostí. Velkoněmecká říše, jak jsem se přesvědčil naposled v Berlíně, si cení neobyčejně nadaného českého národa, pokud je jejím spojencem. Kdyby se však chtěl postavit na stranu nepřítele, je rozhodnuta celý český národ nemilosrdně rozdrtit, jako rozdrtila nelítostně dosud každou zradu a každý nevděčný úskok. Po poučení, kterého se nám dostalo tragickou smrtí Obergruppenführera Reinharda Heydricha, doufám, že nebude Čecha, který by zítra volil cestu národní zkázy. Myslím, že letos v červnu jsme zúčtovali nadobro se zrádnou a zaslepenou emigrací a s národním nepřítelem Benešem, když jsme ji vyloučili z národa a poslali tam, kam patří city, totiž do smutné minulosti, která byla z Evropy vyhnána také s posledním Židem.

V závěru řekl:

„Za dva měsíce tomu budou tři roky, co jsem začal v českém rozhlase vám vykládat o válečných událostech, o žalostných perspektivách nepřátel Říše a o tom, jak se má český národ v této největší revoluci dějin chovat, aby nezašel jako marná oběť k porážce předurčené Anglie. Nemusím se za tu práci stydět. Události daly mi prozatím za pravdu. Se stejně pevnou vírou hledím do budoucna, kde nejen Velkoněmeckou říši, naši širokou vlast, nýbrž také náš drahý český národ čeká jen dobré v nadějné budoucnosti. Jsem přesvědčen, že my ve vládě to děláme dobře a že jsme vás v této pohnuté době nezklamali. Věříme totiž v rozum českého člověka, a proto se za něho bijeme, dokud nám dech a síly stačí. Víme, že nás nezklame. Víme, že právě nyní pochopil pravé dějinné poslání v rámci Velkoněmecké říše, které nyní bude celým svým úsilím pomáhat, aby co nejdříve zvítězila nad nepřítelem, který se ukázal znovu naším největším národním škůdcem. Pomáháte-li prací Velkoněmecké říši k vítězství, pomáháte také českému národu, zajišťujete jeho budoucnost a našim dětem ono štěstí míru a jistoty chleba, které naše generace nepoznala. Proto všechno pro vítězství naší Velkoněmecké říše a všechno pro náš drahý český národ! Ať žije náš Vůdce Adolf Hitler!“

Přednesem národní hymny a provoláním „Zdar!“ davem shromážděných se vztyčenými pravicemi byla manifestace zakončena.

POKRAČOVÁNÍ.