Údajná oběť „holocaustu“ si svůj příběh o koncentračním táboře Buchenwald kompletně vymyslela

Regionální německé noviny informovaly o odhalení případu „pamětníka“, který více než 200krát přednášel o svých zážitcích před německými školáky. Židovská obec si jeho údaje nikdy neprověřila.

Otto Uthgenannt před německými školáky.
(Foto: Youtube)

Muž s kipou na hlavě ukazuje mladému publiku před sebou dva krajíce chleba. Německým školákům z Wildeshausenu ve spolkové zemi Dolní Sasko přitom vysvětluje, že to byla jeho dávka jídla na dva dny. Dotazuje se zaskočených a mlčících 16letých Němců: „Dokážete si to představit?“ Podobných přednášek jako té ve Wildeshausenu absolvoval 77letý Otto Uthgenannt před školáky více než dvě stě. A v rámci těchto organizovaných přednášek vyprávěl ještě mnoho dalšího o svých zážitcích v koncentračním táboře a v nacistickém Německu. O nacistech, kteří o Křišťálové noci zmlátili jeho otce, o židovské rodině, která na poslední chvíli utekla do Itálie, o přeplněném transportním železničním vagóně, který dopravil jeho židovskou rodinu do koncentračního tábora Buchenwald. O ranních nástupech v koncentráku v roztrhaných hadrech za ukrutné zimy, o dětech, které musely čistit latríny příslušníků SS a vynášet kbelíky s jejich extrementy, a o stálém strachu ze všudypřítomné smrti. Uthgenannt mladým lidem vypráví, že nacisté zavraždili 72 jeho příbuzných. Jeho otec, jeho matka a jeho o tři roky mladší sestra, ti všichni zahynuli v koncentračním táboře Buchenwald. Otto Uthgenannt, rodák z Göttingenu (28. května 1935), přežil hrůzostrašné útrapy jako jediný ze své rodiny.

Uthgenannt zpracovával své drastické vzpomínky již v 90tých letech. V jednom ze svých článků tehdy tvrdil, že nacisté chtěli jeho kamaráda Daniela poslat v Buchenwaldu do plynové komory. Nyní svůj výklad přizpůsobil stavu vědecko-historického bádání, protože v Buchenwaldu se žádné plynové komory nikdy nenacházely. Na svých přednáškách před školní mládeží vyprávěl, že nacisté chtěli jeho kamaráda Daniela zastřelit ještě v den osvobození lágru Američany. Uthgenanntovi bylo pět let, když byl podle svých údajů v roce 1940 se svou rodinou deportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu. A nebylo mu ani deset let, když 11. dubna 1945 přišli do Buchenwaldu američtí vojáci, kterým se prý doslova v poslední minutě podařilo zachránit život jeho kamaráda Daniela před smrtí. Uthgenannt se po osvobození tábora octl v jednom švýcarském útulku pro židovské sirotky. Nebyl prý dlouho schopen řádně přijímat potravu, jak byl z koncentračního tábora zvyklý na denní dávku jídla v podobě jednoho krajíce chleba.

Harry Stein z památníku po válce zřízeném v koncentračním táboře Buchenwald hovoří již 28 let s dobovými pamětníky o jejich zážitcích v táboře. „Vzpomínky dobových svědků nejsou vždy identické s tím, co jsme mohli vybádat“, připouští, „ale přesto zůstávají autentickými vzpomínkami“. Navíc Uthgenannt byl v té době ještě malým chlapcem. V rozhovoru s novinářem z listu Nordwest-Zeitung však historik Stein přiznal, že Uthgenanntova tvrzení se s prokazatelnou realitou rozcházejí výrazně. Tak například: v roce 1940 se nekonaly žádné transporty Židů z Itálie do Buchenwaldu. A židovské děti byly do tohoto koncentračního tábora deportovány až od roku 1944. Ovšem nejvíce problematickou skutečností se jeví okolnost, že Uthgenanntovo jméno se nevyskytuje v žádném z archivů, ani v databázi památníku Yad Vashem v Jeruzalémě. Samozřejmě ani jména jeho rodičů a jeho sestry.

Přitom Otto Uthgenannt školákům pravidelně vykládá, že 9. listopadu 1938 (to mu byly 3 roky) vtrhli do bytu jeho rodičů (přímo naproti synagoze v Göttingenu) nacisté a vyřvávali: „Vy špinavá židovská prasata!“

Archivy města Göttingen však vypráví jiný příběh: Uthgenanntovi nebyli žádní Židé – otec, matka, dcera i syn byli evangelíci. Otec byl v roce 1940 povolán do Wehrmachtu a v roce 1947 se vrátil ze sovětského vojenského zajateckého tábora. Matka zemřela v roce 1961 v Göttingenu a také sestra nezemřela v koncentračním táboře, nýbrž žije ještě dnes v jižním Německu. Po samotném Utghenanntovi se v roce 1963 ztrácí stopa – do té doby totiž ještě žil v Göttingenu.

Dne 17. května 1989 přináší americké regionální noviny The Spokesman-Review zprávu, podle níž byl v jednom městě ve státě Idaho zadržen americkými policisty muž, který měl u sebe velké množství zfalšovaných dokumentů. Jednalo se o mezinárodně hledaného podvodníka a padělatele šeků, který měl podle tamějších novin za sebou „rozsáhlou kriminální minulost, která sahá až do jeho teenagerského období“. Policisté muže uvězní a dají novinářům k dispozici jeho jméno: byl jím Otto Paul Uthgenannt.

Příběh o holocaustu učinil z pachatele trestných činů oběť a hrdinu

Karsten Krogmann z deníku Nordwest-Zeitung se podivnému případu „dobového pamětníka“ Otto Uthgenannta důkladně věnoval. Uthgenannt jednoho dne vyhledal kancelář Židovské obce v Oldenburgu a předložil dokumenty z jiného města, kde se vykazuje, že je Židem. Židovská obec ho hned přijala za svého člena. V Německu vykládal, že žil v USA a pracoval tam u koncernu Sony. Pátrání v amerických novinových archivech však přináší jiné výsledky: Uthgenannt vyl ve státech vězněn za podvody a padělání, jím padělané šeky měly „velmi vysokou kvalitu“, je citován jeden americký policejní důstojník. V Goodyearu (stát Arizona) napsal Uthgenannt v roce 1994 pětistránkový článek, ve kterém líčí, jak byl jako dítě vězněn v koncentračním táboře Buchenwald a jak díky „holocaustu“ ztratil celkem 72 příbuzných. V textu vychvaloval americké vojáky a jak si díky osvobození Spojené státy získaly jeho srdce.

Novinář Krogmann k Uthgenanntově „kariéře“ ve Spolkové republice píše doslova: „Poté, co se v Oldenburgu představil u Židovské obce, přestal být pachatelem trestných činů. Stala se z něho oběť.“ V roce 2011 měl Otto Uthgenannt jako pamětník, který přežil koncentrační tábor Buchenwald , vystoupit na jednom divadelním představení v Wilhelmshavenu. Vedoucí dramaturg mírně zapochyboval o autenticitě Uthgenanntova příběhu. Zeptal se „pamětníka“ na rovinu, zda je to pravda, co vykládá. Uthgenannt se ale odvolal na oficiální pozvánku z památníku Buchenwald a odvětil: „Pokud by můj příběh měl být vymyšlený, tak proč by mě zvali na setkání přeživších z Buchenwaldu?“ Harry Stein z památníku Buchenwald dnes přiznává, že šlo „o nehodu“, že byl pozván díky tomu, že o jeho příběhu psala již jiná média, a že se nic neověřovalo. Uthgenannt mezitím vystupoval na školách a poskytoval rozhovory novinářům z rozhlasu a tisku. V jedné rozhlasové reportáži pak jeden z učitelů chválil výchovný účinek Uthgenanntovy přednáškové činnosti: „Pouze díky dobovým pamětníkům, kterých je stále méně, můžeme našim žákům poskytnout možnost si skutečně představit to otřesné z oné doby.“

Když byl nyní Uthgenannt konfrontován redaktorem z Nordwest-Zeitung ohledně nesouhlasící minulosti jeho rodiny, odmítl na to nejdříve reagovat. Bránil se navíc tím, že za své přednášky nepobíral nikdy žádný honorář a že nenárokoval žádné odškodnění jako jeden z přeživších holocaustu. Právnící se k případu vyjadřují v tom smyslu, že Utghenanntovo počínání není trestné, pokud si svou lží nevydělává. Není zakázáno si ale vymýšlet mrtvé příbuzné či svůj etnický původ.

O několik dní později se Uthgenannt k výtkám novin přece jenom lapidárně vyjádřil: „No, pak se tedy omlouvám. Je mi 77 let, myslel jsem to přeci dobře.“ A ke vzpomínkám na Buchenwald řekl: „Ty neodpovídají úplně.“ Uvedl, že má „dobrou fantazii“, ale ke konkrétním výtkám už raději mlčel: „Jsem na to už starý, to stojí hodně síly.“ Školám se mimochodem nikdy nevnucoval, ty ho na besídky se školáky zvaly samy. Jehuda Wältermann ze židovské obce je tímto odhalením šokován. Prý neexistoval žádný důvod pro to, aby se Uthgenanntovy údaje, který byl členem obce už od roku 2002, nějakým způsobem ověřovaly.

Tento příklad Otto Uthgenannta je zneklidňující a existuje odůvodněná obava, že by mohl představovat pověstnou špičku ledovce – odhalení jeho podvodu bylo snadné, protože prokazatelně nikdy nebyl vězněm koncentračního tábora Buchenwald a jeho rodina není židovského původu. Otázkou je, jakou věrohodnost můžeme všeobecně přikládat líčením skutečných bývalých vězňů koncentračních táborů, jejich vyprávění jsou často přijímána absolutně nekriticky a bezvýhradně. (-lb-)