Izraelská dívka po návštěvě koncentračního tábora má touhu "zabíjet nacis- ty" a jejich potomky. Z filmu "Defamation". |
Izraelským studentům jsou nejprve ve vlasti promítány dokumentární filmy o koncentračních táborech, tito posléze vysvětlují svou motivaci k cestě do Polska („nikdy neodpustit, nikdy nezapomenout“) a jsou školou varováni, že v momentu opuštění území Izraele se vydávají do nepřátelského prostředí, kde na každém rohu čekají antisemité, aby jim ublížili. Nad bezpečím školáků během jejich pobytu v zahraničí bdí příslušník izraelské tajné služby, který účastníkům dává jasné pokyny, jak se nevystavovat bezpečnostním rizikům. Během pobytu v Polsku dojde k několika zvláštním situacím: například, když se izraelské dívky baví s polskými důchodci, kteří se jich prostě jenom dotazují, odkud jsou. Jedna z Izraelek reaguje nepřiměřeně a okřikuje ostatní, aby se s Poláky nebavili, že jsou to antisemité a sprostě jim nadávají. Mladé Židovky si ovšem celý konflikt pouze vsugerovaly. Účastníci exkurze vidí paranoidně za každým rohem antisemitu. Po prohlídce koncentračního tábora upadají izraelské dívky kolektivně do nářků, jedna z nich vzlyká: „Proč mi to udělali, nic jsem jim neudělala“, vztahuje události v koncentračním táboře automaticky na sebe jako na Židovku. Myslela těmi, jež se na ní provinili, „nácky“ nebo také „Němce“, o kterých mluvil při výkladu vedoucí zájezdu. Po ukončení prohlídky rozmlouvá režisér Shamir s psychicky vytočenými dívkami. Jedna z nich, právě co si utřela slzy, náhle s úsměvem v tváři prohlašuje, že si přeje zabíjet „nacisty“. Když Shamir namítne, že ti, kteří to udělali, jsou přeci už mrtví, odvětí že „mají přece svoje potomky“…
Neméně zajímavé jsou i okamžiky, které Shamir tráví s Abrahamem Foxmanem, ředitelem ADL. A to jednak v hlavním sídle organizace, ale i při jeho výjezdech např. do Itálie nebo na Ukrajinu. V Kyjevě jedná ADL s ukrajinskými politiky a hospodářskými činiteli. Ukrajinci mají zájem o intenzivnější navázání hospodářských kontaktů na západ a považují ADL, tedy Židy, za vlivný činitel, mající váhu ohledně nazírání USA na ukrajinské zájmy. Foxman Ukrajincům jasně vysvětluje: „Holocaust a ten váš golodomor, to není to stejné, nesmíte to dávat na roveň.“ Ukrajinští zástupci Foxmanovi poslušně přitakávají a slibují, že se příště budou snažit se této chybě vyhnout.
Ve filmu se dostanou ke slovu i známé osobnosti – například Norbert Finkelstein. Z rozloučení s tímto kritikem izraelské politiky po poskytnutém interview si divák odnáší rozpačité dojmy – Finkelstein, zanechávající dojem nenáviděného a pronásledovaného „podivína“, provokativně zahajluje a hlásí, že srovnávat Foxmana s Hitlerem by bylo urážkou Hitlera. Ale před kamerou promluví i Foxmanem nenávidění autoři knihy The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy, John Mearsheimer a Stephen Walt. Paradoxně nejvíce "antisemitsky" z celého filmu působí názory dámy, která rozhodně není tak známá jako naposled jmenovaní pánové - totiž vlastní babička filmaře. A to přesto, že je přesvědčenou sionistkou. Vzhledem k tomu, že jde o jednu ze scén, kterou lze vidět hned na začátku filmu, bude dobré, když si svůj obrázek udělá každý sám. (-lb-)