 |
| Tomáš Kosta v pořadu České televize "Ještě jsem tady". |
Stránský o svých zážitcích z Osvětimi uvádí, že po příjezdu do lágru mu prý zachránily život náhody: potkal kamaráda, který mu vysvětlil, jak to v Osvětimi chodí, a v podšívce přiděleného kabátu našel 120 dolarů, za které si pak kupoval jídlo. O něco později měl získat „protekční" práci u Leichenkommanda, práci nosiče mrtvých. Oldřichu Stránskému se prý podařilo projít selekcí, na niž dohlížel Josef Mengele, takže 30. června 1944 Osvětim opustil.
Barvitě si ale vybavuji vystoupení dalšího hlavního hosta jednání, jímž byl prof. Tomáš Kosta (nar.1925), který působil mj. jako poradce třech českých premiérů. Za jeho „zásluhy o prohlubování česko-německých vztahů“ mu byla v roce 2002 udělena Medaile Za zásluhy II. stupně a v roce 2009 Spolkový kříž. Kosta pocházel ze židovské rodiny. Za války byl nejprve deportován v sedmnácti letech do Terezína a, jak uvedl v jednom starším televizním pořadu České televize, byl v září 1944 následně deportován do Osvětimi. Tomáš Kosta říká, že tehdy deportovali z Terezína do Osvětimi „nás všechny mladý Čechy“, kterých mělo být asi 1500. Válku jich nakonec podle jeho údajů poskytnutých České televizi přežilo pouze 200. Jemu se ovšem „jako zázrakem“ podařilo přežít a byl přemístěn do koncentračního tábora v Buchenwaldu.
Na onom setkání v Mariánských Lázních v roce 2009 Kosta zas tak příliš detailně o svých pobytech v koncentračním táboře a v ghettu nevyprávěl. Mnohokrát se mu podařilo přítomné upřímně obveselit svými anekdotami, o období války mluvil s nadhledem a připomněl, že jako mladý člověk měl tehdy v hlavě spoustu jiných zájmů a starostí, stejně jako mladí lidé dnes, a tím bylo především opačné pohlaví. Ale v publiku vzbudil částečně i nevoli některých posluchačů, když se rozvykládal o prezidentu Benešovi jako o velkém státníku a demokratovi. Velmi dobře si ale také vzpomínám, že se k perzekuci za války ve své přednášce také přeci jen ještě vrátil. Říkal, že za to, že přežil, vděčí především jeho tehdejší dobré fyzické kondici mladého člověka, a také díky okolnosti, že měl možnost pracovat v kuchyni. Možná právě díky uvedení tohoto detailu si na to velmi dobře vzpomínám.
I proto jsem si s velkým zájmem přečetl znění projevu Tomáše Kosty na letošní připomínkové akci Senátu Parlamentu České republiky u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, kterou, jako již ostatně každý rok, pořádaly Federace židovských obcí v České republice a Nadační fond obětem holocaustu dne 25. ledna 2013.
Ve svém aktuálním projevu se Kosta vyjádřil podrobně o tom, jak se mu podařilo přežít „peklo“ koncentračního tábora. Přiznám se ale zcela otevřeně, že seznámení se s obsahem této třetí verze osobního příběhu pana Kosty mi rozhodně neudělalo jasno, a ptám se, jestli jsem pouze jediný, který je z jeho vyprávění tím zmatenější, čím více verzí tohoto příběhu uslyší.
Tak tedy 25. ledna 2013 prof. Tomáš Kosta na onom připomínkovém aktu v Senátu prohlásil: „Před 69 lety jsem byl transportován po letech v ghettu Terezín do Osvětimi. Bylo nás asi 1600 vězňů. Po výstupu z vlaku jsem předstoupil před esesáka, který ukazoval doprava nebo doleva, podle toho, jestli vězeň bude žít, anebo půjde do plynu. Hlásil jsem „19 let a zdravý“. Tuto selekci přežilo 400 lidí. Po příjezdu jsme zjistili, o co šlo. Tak jsem zůstal náhodou na živu.“
Bezprostředně po těchto větách pokračuje: „Dostat se z toho pekla pryč bylo důležité – jedno jak. Byli jsme čtyři kamarádi, kteří drželi spolu. Nacisti hledali soustružníky do Auβenkommando v Moisewitz na Zwangsarbeit. (Míněno je správně Meuselwitz u koncentračního tábora Buchenwald – pozn. autora). Jeden spoluvězeň mi poradil, abych se hlásil. Dostal jsem se do té skupiny, ačkoliv jsem tam nepatřil. Byla to práce ve zbrojovce, a když mi mistr přidělil práci, prasklo, že to neumím. Mistr byl předválečný sociální demokrat a neudal mne, naopak, přidělil mne na kontrolu. Občas mi přinesl kus chleba. Tak jsem zůstal náhodou naživu.“
Znění této verze z roku 2013 samozřejmě vzbudilo mou zvědavost a nedalo mi to, abych se neseznámil s obsahem pořadu natočeného před lety Českou televizí. Tereza Brdečková tehdy ve svém cyklu „Ještě jsem tady“ zpovídala Tomáše Kostu. Můj zájem vzrostl tím spíše, když jsem si přečetl znění anotace k tomuto pořadu, kde stojí psáno: „Na životním osudu Tomáše Kosty, řediteli významného německého nakladatelství Bundverlag, by se daly názorně předvést dějiny střední Evropy po první světové válce. Narodil se v rodině židovského profesora německého gymnázia v Praze, jeho rodiče se rozvedli, otec odešel do anglické emigrace, což matka s dětmi už nestihla. Šestnáctiletý Tomáš Kosta byl roku 1941 deportován do Osvětimi. Tam vstoupil do komunistické strany a zřejmě díky tomu koncentrák přežil, protože komunisté své lidi přesouvali tam, kde se přežít dalo.“
Připusťme, že autor, který psal anotaci k pořadu, se zmýlil a zaměnil jednoduše „Osvětim“ za „ghetto Terezín“. Přesto se vyplatí si vyslechnout, co tehdy před kamerou Tomáš Kosta říkal. Z rozhovoru vyplývá, že kuchařem byl během svého pobytu v ghettu Terezín. V té době začal být aktivní v ilegální komunistické buňce. Říká, že kdyby někdo zvenčí tehdy chtěl, dal by se zorganizovat útěk „mladých lidí, no kolik nás dam bylo, 800 nebo 1000 mladých lidí. Ale oni nás klidně nechali odvézt do Osvětimi.“ Z Osvětimi do Buchenwaldu mu podle vlastních slov pomohli se dostat komunisté, ale jak, to se pokouší popsat takto: „V Osvětimi to bylo tak, to bylo vždycky 50 lidí, vězňové, kteří pracovali v krematoriích. A ty vždycky zlikvidovali po 3 měsících a šla tam nová parta. Jinak, kdo byl v Osvětimi, tak má tetování. Ale oni nás netetovali a dali nám na čelo razítko, že jsme vybraní, a dali nás do baráku 50 lidí, přesně dali nás zpátky, dali nás do jednoho baráku, že pojedeme jinam. A my jsme řekli, my jsme byli opravdu taková tvrdá parta, dobře, tak oni nás podvedli, poněvadž nás bylo 50 rovnou, my jdeme do krematoria, tam do té party, která odklizuje ty mrtvoly, a řekli jsme si ´kluci, tak kdyžtak vezmem nějakého esesáka s sebou´. My jsme měli takový kudly udělaný, už schovaný tam, ne lžíce vobroušený, ale nešli jsme tam, pak nás odvezli a pak jsme najednou byli ve vlaku..“
Nepopírám, že osvětimská verze Tomáše Kosty z roku 2013 má alespoň hlavu a patu a je srozumitelná a tudíž i lépe se hodící k tomu, aby mohla být prezentována při příležitosti připomínání si Mezinárodního dne obětí holocaustu, ale lze jí po konfrontaci s osvětimskou verzí z roku 1999 skutečně také vůbec věřit?