Turné českých umělců po Říši (2.)

Předchozí část: ZDE
K. H. Frank se počátkem roku 1943 úspěšně zasadil o zlepšení postavení českých dělníků pracujících v Říši. Argumentoval také rasovou příbuzností českého národa.
Lukáš Beer

Subreta Tylova divadla v Praze, Vlasta Hrubá, na večerním
zábavném vystoupení před českými dělníky v Berlíně v lednu
1943. S ní vystupoval i tenorista Dano Živojnovič.

Dne 8. ledna 1943 byl v Praze v sále domu NOÚZ (Národní odborové ústředny zaměstnanecké) před zástupci pražských závodních výborů předveden více než dvouhodinový zábavný program skupiny 14 českých umělců, kteří se o čtyři dny později vydali do Německa jako první vyslaná skupina na šestitýdenní zájezd, v rámci kterého měla probíhat vystoupení před českými dělníky pracujícími v Říši. Ministr Emanuel Moravec se s umělci osobně rozloučil a poprosil je, aby vyřizovali v Německu jeho pozdravy českým dělníkům. Po příjezdu v Berlíně českou výpravu uvítal vedoucí Úřadu pro pracovní nasazení Německé pracovní fronty (DAF), Franz Mende, a sice ve společenském domě DAF. Následovalo ubytování Čechů v několika berlínských hotelích.

Vůbec první vystoupení umělců proběhlo ve velkém sále kulturního centra Prälat v berlínské čtvrti Schöneberg. Toto centrum o rozloze 12 tis. čtverečních metrů bylo založeno koncem třicátých let a od roku 1938 se zde konaly pravidelně plesy, v sále bylo místo pro dva tisíce lidí. Sjelo se sem především mladé publikum ze všech možných koutů říšského hlavního města a z ubytovacích táborů českých dělníků berlínských předměstí.

8. ledna 1943 se nejprve s umělci rozloučil ministr Moravec
a řekl jim, že s nimi bude během jejich turné v myšlenkách.

„Z hovorů mezi návštěvníky je slyšet tu a tam nedůvěru a pochyby nad tím, co je čekáno, kriticky je odhadováno, jaký asi program bude a zda se vůbec vyplatí rozhodnutí vážit tak dalekou cestu za trochou zábavy“, popisoval tehdejší atmosféru v sále Český dělník, list pro české dělníky pracující v Říši. Tyto pochybnosti se měly rozplynout, když po obřadném uvítání vběhl do světla na jevišti konferenciér Franta Neumann, který v programu vystupoval jako velmi úspěšný imitátor Vlasty Buriana a mnoha berlínským divákům byl znám už z představení NOÚZ pro dělníky v Protektorátu. Neumann zahájil svou kariéru roku 1932 v pražském Tylově divadle, tehdy ještě prvním vystoupením za neuvěřitelný honorář 5 Kč. Největšího úspěchu dosáhl během let svým lidovým humorem u dělníků. Diváci dále viděli kousky kouzelníka a eskamotéra, který si říkal Camillo a patřil ke špičce českých salonních kouzelníků, původem byl tento umělec zaměstnancem Českomoravské železárny. Dále postupně vystupovaly dva manželské páry. Jednak mladá stepařská dvojice, která pod mezinárodně znějícím jménem Jenny a Birness předváděla elegantní souhru tanečního rytmu, a pak oblíbené harmonikářské duo Antonín Brych a Betty Nejtková. „Král harmonikářů“ a jeho partnerka vykládali také o svých těžkých hudebních začátcích. Tenorista Dano Živojnovič přednesl mj. oblíbenou píseň „Já mám rád, než jdu spát, od děvčete políbení“, ale vystupoval i zároveň s první subretou Tylova divadla, Vlastou Hrubou. Živojnovič byl také znám z Tylova divadla, ale účinkoval i v kabaretu a rozhlasu. Další z umělců, Miloslav Šalanda, zahrál na saxofon a velkou pozornost vzbudilo jeho sólo na dva klarinety a dvě trubky současně. Všichni z umělců byli provázeni doprovodem šestičlenné kapely Otty Macháčka, která seděla za speciálně zhotovenými pulty s emblémem „Radost a práce“.

O den později se pak úspěšné představení opakovalo v pivovaru Löwen-Böhmisch (čtvrť Alt-Hohenschönhausen) a poté probíhaly zábavné večery přímo v táborech velkých průmyslových podniků v různých částech hlavního města Říše. Například v ubytovacím táboře v Berlíně-Weissensee přihlíželo výkonům českých umělců přes 750 mladých mužů a žen a umělci pak byli pozváni, aby spolu s dělníky pojedli jejich běžnou večeři. Pak byl na programu tábor v Grunewaldu, další dva dny následovala představení v táborech společnosti Argus a výprava se nakonec zdržela v Berlíně do 23. ledna 1943. Někteří horlivci z řad dělníků dokonce navštěvovali berlínská vystoupení několikrát po sobě v různých čtvrtích města. Těchto večerů ve městě bylo celkem osm a po skončení berlínského programu pokračovala skupina v turné, které mělo trvat 6 týdnů a mělo vést všemi župami Říše, ve kterých byli zaměstnání čeští dělníci ve větším počtu.

Po příjezdu do Berlína přijal skupinu českých umělců
Franz Mende, vedoucí Úřadu pro pracovní nasazení DAF.

Přeci jenom existovaly dvě okolnosti, které pobyt českých umělců v Berlíně poněkud komplikovaly, i když ne nějak výrazně. Prozrazuje to i komentář, který vyšel několik dní po ukončení berlínského turné v novinách Český dělník: „Pracující lidé, kteří pomáhají svou činností v říšských továrnách a podnicích ke konečnému vítězství Říše a lepší organizaci Evropy, jsou spokojeni s tím, že jejich práce je uznávána a že z uznání za tuto jejich práci je pro ně uspořádána tato chvíle zábavy a vyražení, tento večer, kdy se mohou bavit tak, jak jsou zvyklí z domova a slyšet své umělce, kteří nastupují několikatýdenní cestu, jež za nynějších poměrů samozřejmě není bez obtíží a vyžaduje leckdy mnoho obětavosti od všech účinkujících.“

Osobou, která zodpovídala za péči o české dělníky v Říši, byl Franz Seiboth. Právě k němu se donesly zprávy o tom, že někteří čeští umělci vyjádřili svou nespokojenost nad tím, jak je o ně v Berlíně postaráno. Sekčnímu šéfovi v Moravcově ministerstvu lidové sověty, Leitgebovi, bylo z německé stany sděleno, že si čeští umělci stěžují, že je DAF ubytovala v Berlíně ve špatných hotelech, že se o ně přes den nikdo nestará a že nejsou k dispozici žádné autobusy, když potřebují odjet na představení do jednotlivých ubytovacích táborů a podniků. Nálada mezi českými umělci prý byla tak špatná, že se z toho dalo odvodit, že by tito mohli po návratu do Protektorátu odpovídajícím způsobem kritizovat poměry v Říši. Leitgeb přednesl tuto zprávu vrchnímu vládnímu radovi Antonu Zanklovi, který zaúkoloval odpovědné osoby, aby urychleně připravily podrobnou zprávu o stavu státnímu sekretáři K. H. Frankovi.

Pohled do hlediště na jednom z prvních vystoupení českých umělců v Berlíně v lednu 1943.

Seiboth však stížnosti českých umělců pokládal za přehnané a v podstatě tuto situaci vysvětloval tím, že umělci díky poměrům v Protektorátu v podstatě ještě nepocítili, že Říše se nachází ve válce a že s tím souvisejí určitá nepraktická omezení, která se týkají úplně všech, tedy i Němců. Připustil, že čeští umělci nebyli v Berlíně ubytováni v prvotřídních hotelech, ale odůvodňoval to tím, že turné podle původního plánu mělo začít v Breslau a pak pokračovat přes Stettin do Berlína, ale tento plán se musel nakonec změnit, protože skupina by pak dorazila do Berlína koncem ledna, tedy v době, „kdyby ubytování bývalo kvůli konajícímu se desátému výročí Třetí říše nemožné“ - na 30. leden připadalo totiž kulaté výročí převzetí moci nacionálními socialisty v Německu a ubytovací kapacity byly z toho důvodu přetížené. Výprava tedy proto raději začala v Berlíně a DAF kvůli této změně plánu v poslední chvíli nebyla schopná ubytovat české umělce v jednom hotelu, nýbrž je musela rozptýlit po 4 resp. 5 berlínských, „ovšem ne prvotřídních“ hotelech. Poskytnuté pokoje byly bez ústředního topení a bez tekoucí vody, ale zato „se daly vytápět kachlíkovými kamny a byly čisté“. Franz Seiboth poznamenával: „Sám jsem si prohlédl dva dvojlůžkové pokoje a konstatuji, že se přitom jedná o vcelku slušné byty. Pokud si jednotliví umělci vůči stranickému soudruhu dr. Hoffmannovi stěžovali na špatné ubytování, pak se to dá odvodit pouze z toho, že tito lidé jsou rozmazlení z Prahy a neznají hotelové poměry v Říši, kterými musí trpět také němečtí soukmenovci. Protože má skupina vystupovat také ve městech, která jsou poškozena bombardováním, bude nutné pozvolna je seznámit myšlenkou, že Německo se nachází ve čtvrtém válečném roce.“ Umělci si prý také stěžovali na to, že jim speciálně nebyl přidělen člověk od DAF, který by se o ně neustále staral. „K tomu poznamenávám“, pokračoval Seiboth ve své zprávě, „že v důsledku nedostatku spolupracovníků pro takovéto nadbytečné využití nejsou k dispozici žádní spolupracovníci. Nesmíme u takových věcí používat protektorátní měřítka, protože tam, kde v Říši na jednu určitou úlohu stojí k dispozici jenom jeden muž poslední kvality, může být v Praze nasazeno 10 použitelných Čechů.“ Seiboth dal podnět k tomu, aby se turné zúčastnil ve funkci českého župního prostředníka jeden zaměstnanec. Tento člověk prý plnil svou úlohu ke vší spokojenosti, ovšem „se nemůže očekávat, že přes den bude zástupu českých umělců poskytovat výklad k pamětihodnostem měst nebo bude zařizovat objednávání jídelníčků“. A „že se čeští umělci musí k večerním představením dopravit tramvají nebo metrem, je ve válce zřejmě samozřejmostí. Stejně tak je samozřejmé, že DAF nebo jí pro berlínská představení pověřený muž z Kraft durch Freude klade důraz na disciplínu mezi umělci a včasnou docházku na určitém shromaždišti před odjezdem na představení. Kdo v tom vidí příliš silné omezování osobní svobody, jenom dokazuje, že se nehodí na úkol, který mu byl přidělen.“

Atmosféra při představení umělců v berlínském kulturním centru Prälat.

Atmosféra podle Seibotha však byla jinak dobrá: „K umělcům se všechna oficiální místa v Říši a také české dělnictvo chovalo vstřícně a byli radostně uvítáni. Víc než pro ně bylo učiněno, nemůže být ve válce uděláno. Po Německé pracovní frontě, která má přeci na starosti také umělecké skupiny jiných národností, nemůže být požadováno, aby pro Čechy zavedla zvlášť přednostní zacházení a nasadí pro ni vlastní štáb pečovatelů. Pokud byla vyslovena obava, že čeští umělci budou po návratu do Protektorátu podávat jenom negativní zprávy o Říši, pak musí být konstatováno, že statisíce českých dělníků v Říši by při návratu do své vlasti mělo k tomu mnohem větší důvod, protože nemají podobně jako čeští umělci příjem denní gáže až 100 říšských marek a musí často pracovat deset či více hodin.“ Seiboth žádal, aby jeho zpráva byla K. H. Frankem také vyslyšena.

Jakou váhu měly kritické dopisy českých dělníků pracujících v Říši adresované ministru Moravcovi, dosvědčuje už jen skutečnost, že dopis jistého dělníka Jana Vrby, ve kterém si dotyčný stěžoval, že Říše v rozporu s tím, co stále říká Moravec v rozhlase, není také vlastí Čechů, protože jinak by nedostával v Německu stravenky pro „zahraniční dělníky“, přistál až v kanceláři Karla Hermanna Franka, který si jeho obsah bral k srdci. Franz Seiboth byl pověřen, aby toto „politicky špatné zacházení“ s Čechy bylo ukončeno. Vznikly oprávněné důvody domnívat se, že by se pak celé ty snahy, jako například posílání českých umělců za dělníky, minuly účinkem. Bylo především potřeba vyřešit problematiku kategorizace jednotlivých národností, které byly pracovně nasazeny v Říši, z hlediska postoje k nim v německém okolí, a to z důvodu principu „ochrany německé krve“. Podle původního nařízení říšského vůdce SS a vrchního velitele německé policie Heinricha Himmlera byli Češi zařazeni do „skupiny D“, například společně se Srby a s „Ostarbeitery“. „Aby se prosadilo politicky správné zacházení s Čechy, rozdílné od zacházení s ostatními slovanskými dělníky“, muselo se ale nyní prosadit pro Čechy v tomto ohledu označení „tuzemci zvláštního druhu“.

Byly to i další oblasti, které si nutně vyžadovaly nápravu. V Říši počátkem roku 1943 pracovalo na 400-450 tisíc českých dělníků, kteří měsíčně odevzdávali 700-800 tisíc říšských marek ve formě příspěvků pro DAF. Německá správa v Praze požadovala, aby měl český dělník, který se pak vrátí zpět do Protektorátu, stejná práva a stejné nároky, jako kdyby byl členem DAF. Zhruba polovina z těchto příspěvků by měla náležet říšskému protektorovi a ten by tyto finanční zdroje používal pro hrazení výdajů péče o české dělníky v Říši, jako například ve formě placení českých a německých osob, které měly péči na starosti. Dále bylo třeba vyřešit otázku invalidity a péče o české dělníky, kteří přišli k invaliditě a vrátili se do Protektorátu, tak, aby o ně bylo náležitě postaráno. Velkým problémem při nasazení českých pracovních sil v Říši byla ale také téměř 40%ní chybnost při zprostředkování vhodného místa, odborné síly se nedostávaly do svého oboru a naopak. Někde se tento nedostatek konečně podařilo úspěšně řešit, jako například v essenské továrně Krupp, jejíž vedení konstatovalo, že Češi jsou její nejspolehlivější a odborně nejschopnější dělníci ve srovnání se všemi ostatními národnostmi. Dalším bodem, který měl zlepšit postavení českých dělníků v Říši, byla nutnost rychlejšího a efektivnějšího vyřizování stížností v dopisech. Překládání dopisů do němčiny si často vyžadovalo dlouhá prodlení.

Seiboth se pak Leitgebem z Moravcova ministerstva ještě včas vydali do Německa, aby tam zastihli 1. turné českých umělců. Původní potíže, které popisovali umělci v Berlíně, byly během zbytku turné odstraněny: „Především se členové skupiny sami vyslovovali velmi pochvalně a uznaně o svých zkušenostech a pozorováních v Říši. Chválí stravování“, psalo se už v interní zprávě z počátku února 1943.

O vyjasnění státoprávní pozice a zlepšení postavení Čechů nasazených do říše usiloval především z obav před „nežádoucím vlivem nálad na politickou situaci v Čechách a na Moravě“ i státní sekretář při Úřadu říšského protektora K. H. Frank. O českých dělnících psal, že „jsou v některých župách stavěni na roveň s německými dělníky, v jiných naproti tomus dělníky východními“. Své žádosti adresoval přímo říšskému vůdci SS a vrchnímu veliteli německé policie Heinrichu Himmlerovi, říšskému vedoucímu Martinu Bormannovi a říšskému vedoucímu Německé pracovní fronty Robertu Leyovi. Ti proti jeho snaze neměli vážnější námitky, a tak se K. H. Frankovi formálního posílení pozice českých nuceně nasazených dosáhnout podařilo.

Českým dělníkům mělo být v budoucnu usnadněno studium němčiny. List Český dělník kromě toho nabízel na svých stranách  jednoduché lekce německého jazyka.

Žádosti odeslal Frank ve stejné datum, 10. února 1943, a kritizoval v nich skutečnost, že DAF se doposud starala o české dělníky pouze krajně nedostačujícím způsobem, poměry se přitom lišily v jednotlivých župách. V některých dostávali Češi německé oděvní přídělové lístky, v jiných zase protektorátní a v některých jim zas nárok na tyto poukazy nebyl přiznán. Podobným způsobem neexistovalo jednotné pravidlo pro potravinové lístky. Frank argumentoval, že český dělník musí mít pocit, že je s ním spravedlivě zacházeno, a nezapomněl vyzdvihnout rasovou blízkost českého národa k národu německému, „protože právě český národ v sobě nosí tolik německé krve, že značnou část tohoto národa lze označit za schopnou k poněmčení“. Státní sekretář Frank žádal Himmlera, aby i v rámci Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (SD) poukazoval na to, „že Češi se nemají dávat na stejnou úroveň s Poláky a ostatními Ostarbeitery“, a také připomněl, že „rasová substance“ Čechů „je germánské rasové substanci bližší, než je tomu u mnohých jiných zahraničních dělníků“. Podle K. H. Franka bylo nutné tyto nedostatky řešit neodkladně. V žádosti adresované Bormannovi Frank psal, že s českým dělníkem „nesmí být zacházeno hůře než s národy, které jsou od nás rasově vzdáleny mnohem více“.

Především ale bylo nutné provést úpravy ve směrnicích o „obraně před nebezpečími při nasazení cizinců“ vydaných Himmlerem v prosinci 1942, které dělily jednotlivé národnosti dělníků pracujících v Říši celkem do čtyř skupin. K. H. Frank požadoval korekturu těchto směrnic již 10. ledna 1943. Stálo v nich, že Češi se zahrnují do skupiny D. Ve skupině A se nalézali italští dělníci. Itálie byla bojovým spojencem Německa a Himmler to charakterizoval tak, že „partner Osy může očekávat, že jeho státní příslušníci se setkají se zacházením, které celou dobu bude brát zřetel na německé bojové společenství“. Do skupiny B patřili v Německu pracující příslušníci germánských národů, které bylo třeba získat pro myšlenku sounáležitosti germánských národů. Ve skupině C byly negermánské národy, „se kterými jsme spojenci nebo se kterými jsme spojeni na základě jejich kulturního a celoevropského významu“, a mínil tím Slováky, Chorvaty, Rumuny, Bulhary, Maďary, Španěly a Francouze. Tyto národy měly být ideově směřovány na „nový evropský řád a oprávněný vedoucí nárok Velkoněmecka“. Himmler doslova psal, že tyto národy „musí prostřednictvím rozvážného a spravedlivého zacházení poznat, že jsou chápány jako příslušníci váženého národa ve vznikající nové Evropě“. Do skupiny D zařazoval „příslušníky negermánských slovanských národů, které více méně žijí pod bezprostřední výsostnou správou Německé říše“. Na mysli měl protektorátní příslušníky, Srby, Slovince, pracovní síly z baltských zemí, Poláky, Ostarbeitery a další. Zde bylo dle těchto směrnic z prosince 1942 třeba vést dělníky „přísně“ a dodržovat „vůči nim obzvláště jasný odstup“, který byl „podmíněn hrubými rasovými rozdíly“. A právě tato pasáž, ve které se čeští dělníci zařazovali do skupiny D, vzbudila nesouhlas K. H. Franka, který následně požadoval po Himmlerovi změnu ve směrnici. (A jak si ukážeme v dalším díle, bylo jeho žádosti úspěšně vyhověno.)

Mezitím stihli čeští umělci v rámci 1. turné navštívit vedle Berlína také Stettin, Trassenheide, Braunschweig, Hannover,Wattenstädt, Hamburk, Frankfurt nad Mohanem, Augsburg, Mnichov, Norimberk, Chemnitz, Drážďany, Weimar, Halle, Lipsko, Görlitz, Schweidnitz, Oels a Breslau. V některých městech vybírali dělníci při příležitosti vystoupení umělců dobrovolné příspěvky na „Dílo sociální pomoci v Čechách a na Moravě“, jako například v Hallendorfu u Braunschweigu 28. ledna 1943 (550 říšských marek). Po 7 týdnech následoval návrat umělců do Prahy ke kratšímu odpočinku. V Praze vystoupili umělci na velkém večeru, uspořádaném pro pražské dělnictvo v sále Lucerny, kdy program nesl titul „Tak jsme hráli našim dělníkům v Říši“, a krátce nato odjela skupina na nové třítýdenní turné do Rakouska (Ostmark).

Zdroje:

NA Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren inv. č. 1067 sg. 110-11/5
Dobový tisk

Pokračování.