Lukáš Beer
 |
| Alexander Beer se intenzivně angažoval proti zřízení symbolického hrobu nezákonně zastřeleným německým civilistům z Nového Boru (nahoře vlevo oběť Martha Wernerová, vpravo Ilsa Wernerová). Pro něj byli tito lidé zločinci a "sudetoněmečtí nacisté a esesáci". Sám se dnes pyšní tím, jak osobně pozabíjel stovky Němců, drtil je tankem a nelitoval jich, jak nechával německé zajatce svévolně zastřelit a kochal se při mučení vyslýchaných příslušníků SS. |
Tím Beer alespoň prokázal upřímnost, když své ideály neschovával za ctnostný „boj proti nacismu“, nýbrž otevřeně přiznává, že „dával svůj život všanc“ za Československou republiku, mnohonárodnostní stát, se kterým se podstatná část jeho obyvatel již od začátku neztotožňovala, a jakkoliv je dnes nasazení za obnovení československého státu po roce 1945 moralizováno posvěcením formou „boje proti německému nacismu“ či s odstupem času dokonce „bojem za demokracii“, nemá nárok na morální vyvyšování se nad kterýkoliv jiným, nacionálním šovinismem podmíněným bojem. Ostatně o Beerově problematickém vztahu k demokratickým ideálům vypovídá dost barvitě i sama skutečnost, že bezprostředně po válce se stal a byl až do roku 1968 členem Komunistické strany Československa. Tentýž člověk se před několika lety cítil "osobně pohaněn", když byl v Novém Boru zřízen symbolický hrob německým civilistům (mezi nimi 3 starci a 2 ženy), kteří byli v červnu 1945 bez soudu postříleni příslušníky československé armády. Beer protestoval proti postavení „pomníku sudetoněmeckým esesákům“. Židovský generál byl přesvědčen, že „pomník“ je třeba odstranit, a své odhodlání dál proti němu bojovat doprovázel slovy: „Není možné, aby vedle sebe leželi vrazi i jejich oběti.“
Přitom je to právě Alexander Beer, který se dodnes pyšní svým zabijáckým uměním, zatímco život mrtvých „sudetoněmeckých esesáků“ z Boru u České Lípy nebyl nikdy poskvrněn krví zabitých lidí. „Já jsem zabil ne jednoho Němce, ale stovky. Já jsem jich nelitoval. Zajel jsem do obranného postavení a tankem točil, až tam zařvali všichni. Nepočítal jsem je. Jednou jsem vzal německého plukovníka, dal jsem ho Rusům a ti ho nechtěli. Říkám: 'Tak si ho zastřelte. Já neberu zajatce.'“ To jsou slova Alexandera Beera, vypovídající o osobních kvalitách jeho vojácké etiky. Beer také vzpomíná na boje u Kyjeva a na to, jak jej v té době trápily bolesti v ústech, rozbolel ho zub moudrosti a jeden tankista a příležitostný lékař mu se zubem pomohl: „Vzal kleště a vytáhl mi zub moudrosti. Seděl jsem na německé mrtvole a proplachoval jsem si pusu vodkou.“ Díky svým znalostem němčiny pomáhal Beer ve válce po nějaké období při překladu výslechů německých důstojníků Wehrmachtu a SS, i na to rád dodnes vzpomíná: „Nejhorší zajatci byli esesáci. Při výslechu na nás plivali, a tak se s nimi nikdo nemazlil. Nechceš mluvit? Tak přivázat za koně a vláčet pár desítek metrů, pak nadutost ztratili, a ještě rádi povídali.“
Bylo by mylné domnívat se snad, že pohnutkou Alexandra Beera by mohla být osobní pomsta. Nikoliv, sám otevřeně přiznává, že s ním Němci zacházeli docela nadstandardně, když byl odchycen při pokusu utéct do zahraničí po březnu 1939. Přál si utéct přes Švýcarsko do Anglie, ale Švýcaři skupinu utečenců zadrželi, předali Němcům a ti je věznili tři týdny v německé škole. „To musím popravdě říct, že ostře proti nám nevystupovali. Dali nám i oběd.“ Po krátké internaci byl slovenský Žid Beer tenkrát odvezen vlakem do Prahy. Ve svých vzpomínkách uvádí: „Doprovázeli nás asi čtyři Němci, jenomže nás bylo přes třicet. To se nahromadilo, jak všichni utíkali z protektorátu. My jsme utekli z vlaku, čtyři nebo pět se nás schovalo naproti Hlavnímu nádraží do domu a tam jsme čekali, než se vše uklidnilo.“ Nakonec se mu poměrně hravě podařilo uprchnout až do Sovětského svazu, kde vybudoval svou „kariéru“, za kterou byl loni oficiálně oceněn prezidentem Václavem Klausem.
O to víc se nyní Alexander Beer cítí povolán vyjádřit se k politickému dění ve vlasti. Jeho soud k dějinám je znám již z jeho postoje k symbolickému hrobu v Novém Boru, kde se intenzivně angažoval, a nyní své stanovisko zopakoval: „Většina Němců v pohraničí tvořila pátou kolonu, hanebně se zachovala k své vlasti – Československé republice - a tak jejich odsun v souladu s mezinárodními smlouvami vítězných mocností byl po II. světové válce opodstatněný a spravedlivý.“
Hanebně se zachovali ke své vlasti? Ke „své vlasti“, která na své civilní obyvatelstvo nechala v březnu 1919 střílet a zabíjet ženy a mladistvé?
Je nepochybné, že naprostá většina českého národa nesouhlasila v březnu 1939 s přičleněním česky osídleného českomoravského prostoru k Německé říši. Stejně tak je nepochybné, že naprostá většina německy mluvícího obyvatelstva v českomoravském prostoru si po první světové válce nepřála přičlenění svého sídelního území pod správu československého státu v podmínkách, za kterých tento stát vznikl a který se již od počátku proklamoval jako „stát Čechoslováků“. Může Alexander Beer, navíc sám do českomoravského prostoru příchozí slovenský Žid, vytýkat sudetským Němcům nedostatek vlasteneckého cítění? Když bylo před několika lety v otázce sporu okolo „pomníku“ zastřelených německých civilistů v Novém Boru argumentováno tím, že někteří ze zastřelených byli členy NSDAP a tím se automaticky prokazuje jejich „zločinnost“, bylo toto členství ve straně automaticky chápáno jako jejich zločinné provinění na úrovni vraha. Jistěže, v kontextu překrucovaného podání historického výkladu, omezujícího se primitivně na definici nacionálního socialismu dle formulky „nadřazenost germánské rasy, nenávist ke všemu neněmeckému, vyhlazení Židů a Slovanů“, to tak může pro nezasvěcené vyznívat. Tvrdím zde ale zcela vědomě a naplno: členství v NSDAP není žádným proviněním ani žádným zlým skutkem a statisíce řadových členů NSDAP byli charakterově a morálně a mravně čistí lidé, kteří se nikdy ničím zlým na nikom neprovinili.
U brigádního generála Alexandera Beera si v tomto ohledu nejsem tak jist.