Následující série článků má za úkol seznámit čtenáře se základními rasovými typy evropského člověka tak, jak je viděli němečtí rasoví teoretici v době do skončení druhé světové války. Autor textu by chtěl upozornit, že sám není antropologem, lékařem ani jiným odborníkem na lidské tělo a přírodní vědy. Taktéž je třeba upozornit, že některé údaje již nemusejí být aktuální a některá fakta a teorie mohou být z pohledu moderní vědy považovány za překonané. Samotný text byl vytvořen převážně s použitím dobových odborných publikací německých autorů, jakož i s použitím dalších děl, ve kterých byl obsah těchto publikací reprodukován a popularizován. Seznam použité a doporučené literatury bude uveden na konci posledního dílu této série.
Co je rasa?
Antropologové považují za kritérium příslušnosti k určité rase komplex ustálených a dědičných anatomických, fyziologických a psychologických znaků. Do rasových skupin dělili lidstvo již staří Egypťané. V současné době jsou všeobecně uznávány tři hlavní rasové skupiny. Jedná se o rasu europoidní (bílá nebo také kavkazoidní), mongoloidní (žlutá) a negroidní (černá nebo také ekvatoriální). Koncovka –oid přitom označuje to, že tímto termínem označujeme nejen čisté typy, nýbrž i všechny možné typy, které komplexem svých vlastností mohou být zahrnuty do stejné skupiny s čistými typovými kombinacemi. V následujících dílech se nebudeme zabývat mongoloidní a negroidní rasou, ale ani europoidní rasa nebude komplexně popsána, nýbrž se omezíme pouze na její část, tedy na rasy evropské. Určitou výjimkou bude poslední část zabývající se mimoevropskými rasami, které se v Evropě vyskytují, ale ani tak nebude výčet europoidních plemen kompletní. Následující kapitoly se tedy budou zabývat rasou alpínskou, baltickou, mediteránní, nordickou (kam řadíme i rasu fálskou, někdy uváděnou samostatně), dinárskou a nakonec budou stručně zmíněny některé rasy mimoevropské.
Jedna věc musí být ohledně pojmu rasa vyslovena hned na začátku – je třeba důsledně odlišovat pojmy rasa a národ. Existují germánské, slovanské a románské jazyky, ale neexistuje žádná germánská, slovanská nebo románská rasa. Národnosti, jazyka nebo víry se může člověk vzdát, ale rasy ne. Rasa se zakládá na společném biologickém původu a kontinuitě vývoje. S rasou se člověk rodí, to je základní a nejhlubší rozdíl mezi rasovými a ostatními lidskými skupinami. Francouzský antropolog Paul Topinard již v roce 1889 na jednom vědeckém kongresu uvedl, že nikdy není nadbytečné zopakovat fakt, že rasa a národ nejsou to samé. Otevřeme-li kteroukoliv knihu libovolného německého antropologa z období Třetí říše, nikde nenajdeme ani slovo o germánské nebo slovanské rase. Tito antropologové přitom byli ve většině případů i členy NSDAP. Přesto se dodnes tvrzení, že Němci považovali Židy a Slovany za méněcennou rasu, drží oficiální historiografie jako opilec plotu. Jakékoliv řeči o germánské a slovanské nebo dokonce třeba o německé a ruské rase jsou terminologický nonsens, se kterým se bohužel lze i dnes setkat v pracích historiků, a co je ještě horší, i v pracích soudních znalců, jejichž posudky založené na těchto nesmyslných tvrzeních posílají lidi do vězení.
Každý evropský národ je z větší či menší míry tvořen pěti výše zmíněnými rasovými typy. Všechny evropské národy jsou konglomerátem těchto pěti příbuzných rasových typů. Každý, i nejhomogennější, národ má svojí rasovou strukturu a stejně tak i svojí rasovou historii, která tomuto stavu předcházela. Fyzické a psychické charakteristiky určitého národa jsou tak formovány jeho rasovou strukturou, zejména rasovým typem, který v daném národě převládá. Alfred Rosenberg například uvádí: „Mediteránní typ je dominantní ve Španělsku, dinárský typ mezi Srby, nordický typ mezi Němci a Angličany.“ (1) V prvních dvou případech se přitom jedná o absolutní většinu obyvatelstva, v případě Němců a Angličanů o většinu relativní, respektive nordická rasa je nejpočetnější rasou mezi těmito národy (ale i to může být předmětem sporů).
Kvantitativní a kvalitativní znaky
Při určování rasové kvalifikace můžeme rozlišovat kvantitativní a kvalitativní znaky. Rozlišujeme je podle toho, zda lze danou charakteristiku vyjádřit numerickou hodnotou, nebo ne. Výšku těla měříme metrem, objem plic spirometrem a tak dále. Tvar rtů neměříme, ale popisujeme. Při určování rasové příslušnosti většina autorů zkoumá pouze několik kvalitativních nebo kvantitativních vlastností, patří mezi ně především tělesná výška, výška trupu, největší šířka a největší délka hlavy, výška hlavy, šířka čela, výška tváře, výška a šířka nosu a uší, barva očí, barva a struktura vlasů a ještě čtyři nebo pět dalších znaků.
Zřejmě nejpodstatnější tělesnou partií je při určování rasové příslušnosti hlava, respektive lebka, u které je základním rozlišovacím znakem to, zda se jedná o lebku krátkou (brachykefalní) nebo dlouhou (dolichokefalní). Toto určíme podle šířko-délkového indexu lebečního podle vzorce i = (šířka x 100) : délka. Lebky s indexem do 74,9 se označují jako dolichokefalní, lebky s indexem 75,0 až 79,9 jako mesokefalní a lebky s indexem vyšším než 80 jako brachykefalní. Naopak obráceně se určuje index obličejový i = (výška x 100) : šířka. Obličej s indexem do 84,9 se označuje jako euryprosopní (široký), s indexem 85,0 až 89,9 jako mesoprosopní (střední) a obličej s indexem nad 90,0 jako leptoprosopní (úzký).
 |
| V horní řadě z leva: dolichokefalní lebka (index 72,9) a brachykefalní lebka (index 88,3); V dolní řadě z leva: leptoprosopní obličej (index 93,5) a euryprosopní obličej (index 83,5). |
Mezi kvalitativní znaky patří v první řadě barva očí, vlasů a pleti. Všechny tyto znaky lze určit podle stanovených tabulek a vzorů. Obecně byly s větší přesností určovány barvy vlasů a očí (duhovek), než barva kůže. Podobným způsobem určujeme také další kvalitativní znaky, kupříkladu držení těla. Podle vzorů a tabulek se určuje také tvar nosu – může být rovný, konvexní (orlí) nebo konkávní. Stejně tak existují vzory pro určování tvaru ucha, zejména je třeba si všímat, zda je lalůček volný nebo přirostlý. Rovněž existují i způsoby, jak určit tvar a stupeň ochlupení, tvar vlasů, tvar očí, tvar hlavy a obličeje a podobně.
Konstituční typy
Zkoumání konstitučních typů činí jakýsi přechod mezi morfologickou a fyziologickou antropologií. Z jedné strany zde máme osoby, které se více rozvinuly do šířky. Jejich tělo je kratší a plnější, krk široký a krátký, hrudní koš větší, břicho velké, údy kratší, jsou chlupatí a ve většině případů tlustí, jejich zuby mají sklony ke kažení a vlasy k vypadávání. To je takzvaný digestivní typ. Na druhé straně máme osoby štíhlé, s dlouhým krkem, úzkým hrudním košem, dlouhými údy a dlouhýma nohama. Jsou málo ochlupené, ale jejich vlasy jsou husté a jejich zuby zdravé. Tento typ se nazývá respiratorní.
 |
| Dva základní konstituční typy: respiratorní a digestivní. První typ zde představuje rasa nordická, druhý typ rasa baltická. |
Dva základní rasové typy
Při pohledu na evropské obyvatelstvo můžeme pozorovat dva základní typy. Jsou plně rozdílní, plně divergentní morfologicky, funkcionálně i psychicky. Jsou to spíše prototypy, které jsou více fikcí, než skutečností. Nejsou to dvě zvláštní rasy, ale spíše formy, ke kterým směřují evropské rasy. Z čistě praktických důvodů je třeba je zmínit a ilustrovat tak formy, které dnes existují. Kdybychom všechny evropské rasy rozdělili podle jejich vlastností, na obou koncích této škály by se nacházely tyto dva prototypy. Obličej i celý jejich vzhled je odlišný. Evropské rasy nedělíme do těchto dvou velkých skupin, ale lze tvrdit, že podle svých vlastností se přibližují dvěma divergentním bodům.
Jeden typ je vyššího nebo středního růstu, respiratorního konstitučního typu, je pohyblivý, štíhlý a houževnatý. Druhý má sklony k digestivním formám, tukovým rezervám, je nízký a podsaditý a méně pohyblivý. U prvního typu jsou údy dlouhé, u druhého jsou kratší. Dlaně a chodidla jsou absolutně i relativně širší. U prvního typu jsou všechny formy prodloužené, u druhého jsou kratší a širší. Tato různost forem ukazuje i na funkcionální rozdíly. Tvarům těla odpovídají i vlastnosti hlavy a obličeje. U prvního typu je obličej dlouhý a úzký. Obličej druhého typu je širší a více zploštělý.
Toto jsou základní rozdíly mezi těmito dvěma prototypy. První se ve velké míře shoduje s euroafrickým typem, jak jej definoval významný italský antropolog Giuseppe Sergi. Druhý odpovídá jeho euroasijskému typu (homo eurafricus a homo euasicus podle rané Sergiho klasifikace). Sergi je takto nazval podle toho, že se domníval, že první typ je původem z Afriky a druhý původem z Asie, s tímto názorem však zůstal spíše osamocen.
 |
| Euroasijská (bílé pole) a euroafrická rasová skupina. |
Rasová psychologie
Člověk se od člověka odlišuje svalstvem a kostrou, obličejem a držením těla, morfologicky i funkcionálně, tělesně i duševně. Příslušníci jedné rasy se od příslušníků druhé rasy liší i mnohými psychickými vlastnostmi. Na druhou stranu je třeba říct, že psychické kvality se nemohou určit a měřit tak přesně, jako kvality fyzické. Psychické kvality se projevují v čase, fyzické kvality v čase i prostoru. Když se hovoří o určitých vlastnostech dané rasy, nemyslí se tím na každou jednotlivou osobu tohoto rasového typu, ale obecně na rasu jako celek, na větší část příslušníků té rasy, nebo ještě lépe, na větší část psychických vlastností příslušníků té rasy.
Psychické vlastnosti evropských ras doprovázejí jejich morfologické a funkcionální vlastnosti, jelikož duše a tělo tvoří jeden biologický celek. Rasa je biologický celek svého druhu. Každé tělo má své duševní vlastnosti, stejně jako má svojí konstituci. Paralelu mezi tělesnými a duševními vlastnostmi nacházeli při svých objevných výpravách již první cestovatelé.
Zatímco menšina rasových teoretiků samotný pojem rasové psychologie odmítala, většina předních německých antropologů, jako byli Clauß, Günther, Eickstedt, Fischer, Hildebrandt a mnozí další, s tímto konceptem souhlasila. Eugen Fischer kupříkladu zastával názor, že rasové duševní rysy jsou dědičné, stejně jako rysy tělesné. Tento svůj závěr podpořil i tím, že se v rámci jednotlivých ras dědí dispozice k určitým psychickým chorobám, a tím pádem i dispozice pro normální duševní život.
Ludwig Ferdinand Clauß (vzděláním psycholog) byl, pokud ne přímo nejvýznamnějším, tak zcela jistě jedním z nejvýznamnějších rasových psychologů Třetí říše. Vycházel z názoru, že přírodní vědy, a stejně tak i antropologie, vychází z Platónových idejí, z ideálních forem a typů, které ve skutečnosti sice nikde neexistují, ale kterým se konkrétní osoby více méně přibližují. Tělesný rasový typ je pouze výrazem duchovní ideje. Duše potřebuje určitou tělesnou formu, aby se mohla vyjádřit. Z toho důvodu jsou tělesné rasové typy pouze sekundárním výrazem. Za tělesným a duševním typem je společná formovací idea (gemeinsame Gestaltidee). Tělo je tedy třeba pochopit zevnitř, jako duševně podmíněnou formu – rasová psychologie je podle něj klíčem každé fyzické antropologie.
Když dnes hovoříme o charakteristikách jednotlivých národů, kupříkladu o chladných a odměřených Švédech nebo o horkokrevných Italech, vyjadřujeme tím i psychologické rysy rasových typů, které v těchto národech převažují. Clauß dokonce dělí i úsměv na nordickou a alpínskou variantu – jeden má těžiště v dolní a druhý v horní části tváře. Rasová psychologie se ale neodráží pouze v temperamentu, ale i v kolektivních, sociálních produktech, ve státě a kultuře. Také stupeň a forma inteligence jsou podmíněny rasově. Fritz Lenz, který se v roce 1923 stal prvním profesorem rasové hygieny (eugeniky) v Německu, shrnul význam rasové psychologie těmito slovy: „Kdyby existovaly pouze tělesné rasové rozdíly, byla by celá rasová otázka bez zvláštního významu.“ (2)
Prameny:
(1) ROSENBERG, Alfred: Memoirs, str. 47
(2) BAUR, Erwin; FISCHER, Eugen; LENZ, Fritz: Menschliche Auslese und Rassenhygiene – Band 1 (1936) str. 713
POKRAČOVÁNÍ: ZDE