Turné českých umělců po Říši (1.)

Lukáš Beer

Dne 12. ledna 1943 se vypravuje do Berlína první skupina českých umělců,
která bude v Německu předvádět zábavný program pro české dělníky.
Patřil sem úspěšný imitátor Vlasty Buriana, Franta Neumann, dále harmoni-
kář Antonín Brych, kouzelník Camillo, stepařská dvojice Jenny a Birnes,
harmonikářka Betty Nejtková, pěvecký pár Vlasta Hrubá a Dano Živoj-
novič a šestičlenná kapela Otty Macháčka.

Ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec se často povzbudivě obracel svými slovy na české dělníky pracující v Říši. V průběhu roku 1942 mu však ve svých dopisech nemálo dělníků vyjádřilo své zklamání z poměrů na pracovištích a ubytovnách, které je v Německu čekaly. Na Moravcově pracovním stole přistála také psaní vyjadřující různá přání na zlepšení poměrů. To, že se těmito dopisy Moravec pečlivě zabýval, dokazuje i skutečnost, že řadu z nich nechal jeho nejbližší spolupracovník a ideový souputník, sekční šéf ministerstva Adolf Leitgeb, překládat do němčiny a předkládal tyto osobně přímo K. H. Frankovi. A tak skončil nakonec i u samotného Franka dopis bývalého vojáka z povolání, jistého Musila z Brna, který si stěžoval na nespravedlnost při rozdělování pracovních míst pro mladé protektorátní příslušníky. Určitá kategorie mladých Čechů podle autora dopisu musela prý odjíždět za prací až daleko na sever k moři, kde je čekaly drsné podmínky, zatímco druhá kategorie Čechů, těch „protekčních“, dostala zprostředkovaná místa například ve Vídni či v nedalekých Sudetech, kde měli tito Češi často nějaké své příbuzné. Bývalý příslušník rakouské armády Musil neskrýval před Moravcem své zklamání: „Stále se dozvídám, že ten či onen odjel pracovat do Vídně, kde má příbuzné, jiný zase do Ostravy, do Zlína, nebo do župy Sudety. Tito lidé se vyznají. Tito lidé, tato druhá kategorie, se dostanou sem tam domů, stravují se zde, mohou se převlékat do čerstvých šatů. A co dělá ta první kategorie? Ta je odsouzena ke zmaru někde u moře? A jenom proto, že byla loajální, dobře se učila a měla hned po škole nějaké zaměstnání? Ti schovaní ve Vídni atd. jsou většinou lidé bývalých legionářů, ti se mohou zašívat. Jsou nespolehliví, tak jsou schováváni, ale na syny bývalých rakouských vojáků má platit železná disciplína…?“

Jistý Jan Vrba, který pracoval v Heilbronnu, zaslal Moravcovi 10. prosince 1942 z Německa krátké psaní: „Velevážený pane ministře, přijměte vánoční a novoroční pozdrav od Čechů v Říši. Jak můžete vidět na přiložených zbytcích potravinových lístků, jsme my tady cizinci a tak se na nás dívají také soukromé osoby. Neříkejte těm, kteří přijdou po nás, že Říše je naší vlastí. Zde dospěje každý brzy k jinému názoru.“ A k přiloženým týdenním stravenkám, na kterých jasně stál německý nápis „Ausländer“, ještě doplnil: „Na svatého Václava jste nám také v rozhlase vyprávěl, že jsme příslušníky Říše, ale lístky pro cizince dostáváme my všichni.“

Dne 8. ledna 1943 byl v budově Národní odborové ústředny zaměstnanecké
v Praze prezentován program vystoupení českých umělců, chystajících se
na šestitýdenní turné po Německu. Přítomen byl i ministr Moravec, jehož
ministerstvo zodpovídalo za cenzuru představení.

K zástupcům českých dělníků pracujících v Říši promlouval Moravec opět 21. prosince 1942 v Praze, kde řekl: „Když před třemi lety odjížděly prvé transporty českých dělníků do Říše, byl jsem si vědom jejich vysokého politického poslání. V duchu jsem těmto našim vojákům práce žehnal a prosil osud, aby za nás za všechny, kteří jsme byli pověřeni jinou prací v naší domovině, v Čechách a na Moravě, v Říši mluvili jasná a důrazná slova věrnosti svou kvalitní poctivou prací. Vaše řady práce v Říši stále rostly. Byl jsem s vámi ve styku. Psali jste mi ještě, než jsem vstoupil do vlády, a já hleděl vaše starosti, kde se dalo, zaplašovat. Také dnes vím, co vám chybí. Píšete dále. Snažím se pomoci. Znám význam vašeho díla a na vás je, abyste také pochopil, jakou máte k celému národu i odpovědnost.“ A po chvíli pokračoval: „Nemůžeme na frontu, která se bije se zbraní v ruce s nepřítelem nacionálněsocialistickíé revoluce, ač mnohý z nás by rád. Vůdce umožnil nám pomáhat k vítězství prací. Doma u nás se silně pracuje, ale nejodpovědnější poslání má však práce vaše, práce českého dělníka v Říši. Podle toho co vy dokážete, jak vy se chováte, podle toho budou naši němečtí spoluobčané posuzovat celý český národ.“ To byla slova, která zvlášť někteří Češi pracující v Německu vnímali citlivě. V Moravcově projevu nechyběly i náznaky útěchy: „Když jsem před nedávnem byl v Říši, přes nedostatek času navštívil jsem jeden z vašich táborů. Přesvědčil jsem se, že je o vás postaráno tak, jak to poměry ve čtvrtém roce války dovolují. V každém případě máte to lehčí než statečný německý voják na frontě, pro něhož pracujeme. Poměry, ve kterých žijeme a které sdílíme ochotně a obětavě s německým bratrským národem, jsou poměry válečné. Snášíme odříkání války proto, aby společná věc Říše a českého národa zvítězila, aby byl těmto poměrům konec. (…) Musíme sebrat všechny síly, abychom dorazili k cíli, kde nás čeká odpočinek. Odpočinkem českým, odpočinkem naší Velkoněmecké říše a celé Evropy je mír.“

K. H. Frankovi bylo předáno i toto kritické psaní, původně adresované ministru Moravcovi a odeslané 23. prosince 1942 z bavorského Kaufbeurenu jedním českým zaměstnancem železnic: „Jak může naše vláda chtít, aby naši zaměstnanci reprezentovali náš národ, když není postaráno o řádné oblečení a vybavení? Mnozí jsou na tom hůř než váleční zajatci. Neustále přijíždějí nějací pánové redaktoři do táborů na návštěvy. Měli by se pozdržet také u nás. Poskytneme jim rádi také téma pro jejich časopis. Doufáme, ctěný pane ministře, že pro nás uděláte, co bude ve Vašich silách. Přijměte za to předem od nás srdečný dík.“

Tyto stížnosti českých dělníků byly v mnoha případech skutečně oprávněné. Vyplývalo to ze skutečnosti, že v otázce právního postavení Čechů pracujících v Říši panovaly zpočátku nejasnosti, a to až do října 1942, kdy byla konečně dohodnuta jasná pravidla o tom, jaké postavení český dělník má. Je pochopitelné, že obrat k lepšímu v tomto ohledu nastal až v roce 1943.

Protektorát Čechy a Morava byl součástí Německé říše a jeho státní příslušníci byli tedy zpočátku považováni za „tuzemce zvláštního druhu“. Koncem roku 1941 v Německu pracovalo již 142.257 českých dělníků, to byl po Polácích (798.101) největší počet zahraničních dělníků v Říši, po nich početně následovali Holanďané, Italové a Belgičané. Rok 1941 s sebou přinesl změny, vyvolané situací na válečné frontě. V důsledku posilování početního stavu Wehrmachtu zvýšenými odvody německých dělníků postupně vzrůstal podíl Čechů zařazených na kvalifikovanější místa v kovodělném a elektrotechnickém průmyslu. V březnu 1942 jmenoval Adolf Hitler generálním zmocněncem pro pracovní nasazení Fritze Sauckela, jehož úkolem bylo vyrovnat úbytek německých dělníků způsobený odvody k Wehrmachtu a současně zajistit nové pracovní síly pro potřeby válečného hospodářství. Za této situace rychle stoupal zájem různých říšských míst o kvalifikované české dělníky. Už v červnu 1942 Sauckel požadoval, aby Protektorát do 30. dubna 1943 dodal v pravidelných měsíčních kontingentech 100.000 dělníků. V rámci tzv. Sauckelova programu, který probíhal až do jara 1943, bylo na práci v Německu posláno bezmála 70.000 mladých lidí z ročníků 1918-1922. Jedině tímto způsobem se nakonec podařilo naplnit požadovanou kvótu a dosáhnout toho, že od ledna do prosince 1942 Protektorát dodal celkem 135.158 pracovních sil. Rok 1942 tak znamenal vrchol pracovní mobilizace Čechů pro potřeby německého válečného hospodářství. Většina nasazených pracovala ve zbrojní výrobě, tisíce mladých mužů však bylo povoláno i k organizaci Todt, jednotkám Technische Nothilfe a Luftschutzu a do pracovních praporů podřízených Wehrmachtu. Z Protektorátu rovněž odjely velké skupiny železničních a poštovních zaměstnanců, kteří byli zařazeni u říšských drah a pošt jako náhrada za muže povolané do německé armády.

Podle výnosu úřadu generálního zmocněnce pro pracovní nasazení Sauckela z 21. července 1943 byli protektorátní příslušníci po stránce pracovně právní rovni Němcům. Pracovní doba byla s vypuknutím války stanovena na deset hodin, později byla dvanáctihodinová se dvěma patnáctiminutovými přestávkami na snídani a svačinu a půlhodinovou přestávkou na oběd. Čeští dělníci pobírali mzdu podle platných německých tarifů. Průměrný čistý plat tak činil u svobodného nekvalifikovaného zaměstnance asi 30-40 marek týdně, u ženatého kvalifikovaného 50-60 marek. Čeští dělníci měli nárok na některé přídavky, zejména rodinné, odlučné atd.

Péče o všechny pracující lidi v Německé říši podléhala Německé pracovní frontě (DAF), a to i v případě zahraničních dělníků. DAF se také starala o duchovně kulturní oblast života dělníků a jejich způsob trávení volného času. Způsob, jakým „bylo zacházeno“ s českými dělníky v Říši ve srovnání s příslušníky jiných národů, závisel na několika faktorech. Tam, kde Češi byli pracovně zařazeni jako kvalifikované síly resp. tam, kde nepracovali hromadně ve velkých skupinách "mezi svými" ale roztroušeně mezi Němci a jinými zahraničními dělníky, nepociťovali, že se k nim okolí chová hůře než k ostatním. Jinak tomu bylo v situacích, kdy byli zaměstnáni ve velkých závodech jako nekvalifikované pracovní síly. Zde se k nim okolí často stavělo jinak než k Italům, příslušníkům germánských národů a negermánských národů zemí, které byly spřáteleny s Německem (Bulhaři, Slováci). Na Poláky a tzv. ostarbeitery se nahlíželo nepříznivě. DAF sama se necítila kompetentní v této oblasti něco udělat, protože to spadalo do kompetence říšského protektora či říšského vedoucího SS. Nastávala situace, kdy pravidla zacházení pro všechny ostatní národnosti pracující v Říši byla stanovena, pouze v otázce Čechů panovala nejasnost. Až do října 1942 nebyla uskutečněna žádná dohoda mezi DAF na straně jedné a mezi říšským protektorem či říšským vedoucím SS na straně druhé. To byl neúnosný stav, zvláště když se šířila frustrace velké části českých dělníků z toho, že s nimi je zacházeno jako s „cizinci“.

Přitom je paradoxní, že německý tisk referoval o českém dělníkovi ve velmi pozitivním světle. Například druhý nejvýznamnější list nacionálněsocialistického Německa, týdeník Das Reich, zveřejnil v lednu 1943 článek autora H. Schwarze van Berk, ve kterém se pochvalně uvádělo, jak „čeští inženýři ve vývoji zbraní a francouzští odborníci ve stavbě lokomotiv přinášejí své nejlepší pro věc Evropy a náš boj“. Českou práci a výkon českých pracovních sil však hodnotil stejně i další říšský tisk. V českém tisku bylo také upozorněno na zvláštní zhodnocení pracovní výkonnosti neněmeckého dělnictva v Říši, které sestavil jeden velký německý průmyslový podnik a které prezentovala instruktorka Heddy Neumeisterová. V tomto posudku například stálo, že holandští dělníci se prokazují jako „schopní, ale ne vždy ochotní k pilné práci“, Češi zde byli charakterizováni jako zvláštně pilný a pracovně dovedný národ, s určitým odstupem pak i Francouzi, kteří prý však nejsou tak svědomití jako dovední. Francouzi stáli se svými výdělky v čele všech cizinců, ale velkou část těchto výdělků prý utratí v hostincích. Dělníci z východu, „ostarbeiteři“, jsou prý pomalí, ale spolehliví a zvláště pilní.

Nálady mezi českými dělníky se zhoršily, když tito zjišťovali, že pro ostatní národnosti (krom Poláků a ostarbeiterů, ovšem vyjma Ukrajinců) existovala možnost, že tyto národy měly své zástupce v tzv. „Verbindungsstellen“, místech, která koordinovala péči o dělníky s DAF. Tito zástupci národností pak měli možnost organizovat pro dělníky své národnosti kulturní vyžití, dodávky tisku, knih, aktivity ve volném čase apod., zatímco Češi tuto možnost neměli. Tento stav se jevil neúnosným i mnohým německým místům, a proto bylo po několikaměsíčních předběžných jednáních mezi říšským protektorem, pražskou služebnou říšského komisaře pro upevňování německého národovství a příslušným stranickým místem NSDAP na straně jedné a Německou pracovní frontou na straně druhé uzavřena v říjnu 1942 dohoda o zřízení podobné instituce jako měly ostatní národnosti i pro Čechy a Moravu, s platností od 1. listopadu 1942. Smysl těchto úprav se zdůvodňoval tím, že je nutné, aby český dělník pochopil „osudovou spojitost“ svého národa s osudem Německé říše. Dále se uváděl argument, že zlepšení podmínek českých dělníků je jedinou cestou, jak si získat Čecha, protože český člověk je prý „materialista a individualista“ a lze jej přesvědčit „jedině socialismem činu“.

Přesto bylo na postavení českých dělníků pracujících v Německu nahlíženo z velmi specifického úhlu. Důvod spočíval paradoxně v tom, že zatímco ostatní cizinci pracující v Německu se po určité době zase vraceli do svých neněmeckých vlastí (tj. Francouzi, Italové, Bulhaři, Slováci či Holanďané), žili příslušníci českého národa kol dokola obklopeni německojazyčným prostředím i doma, ve své vlasti. Čechům měla Říše představovat do určité míry také vlast a časem se s ní měli ztotožňovat. I čeští dělníci si v Říši měli pomalu zvykat na to, že český národ bude žít v německém prostředí. Zatímco Francouzi či Bulhaři pracující v Říši směli pořádat sportovní utkání mezi jednotlivými závody či dokonce městy, staraly se německé úřady o to, aby se příslušníci českého národa v Říši neorganizovali v širším rozsahu, než je nutné, aby se tím neposkytoval prostor pro budování jejich národnostního uvědomění a aby se sami neodlučovali od německého okolí. V případě Bulharů či Francouzů to nehrálo roli, protože ti se pak vraceli do vlasti, ale Češi se vraceli do Protektorátu, jehož obyvatelstvo mělo být postupem času „národnostně neutralizováno“ v tom smyslu, aby se neseparovalo od německého okolí resp. neorganizovalo v protiněmeckém duchu. S tím mimochodem souvisela i snaha německých úřadů, aby byla Čechům pracujícím v Říši poskytována v rámci možností dostačující výuka německého jazyka. „Čech si má zvykat na okolí, ve kterém na rozdíl od ostatních příslušníků cizích národů natrvalo zůstane“, uvádělo se v jednom interním dokumentu.

Týdeník Český dělník odebíraly všechny německé podniky s českými zaměstnanci. Německé firmy většinou samy podporovaly vybavování společenských místností českými časopisy, gramodeskami, knihami a sportovními potřebami.

Do budoucí péče o české dělníky měla samozřejmě spadat i oblast kulturního vyžití ve volném čase. Vedle zásobování dělníků a jejich ubytoven knihami, gramofonovými deskami či radiopřijímači bylo rozhodnuto, že do Německa se vypraví skupiny českých umělců, které budou cestovat po jednotlivých župách a nabízet českým dělníkům zábavný program. Ministerstvo lidové osvěty převzalo náklady na první turné 14 českých umělců, kteří za dobu 6 týdnů měli zvládnout předvést svůj program zhruba na 50 místech po celém Německu. První skupina umělců měla na turné vyrazit v lednu 1943, druhá poté v březnu.

Vyskytly se se sice skepse, zda by rozšířená nabídka kulturního vyžití v českém jazyce ve volném čase nepěstovala mezi českými dělníky v Německu dodatečně národnostní uvědomění a nepodporovala separování se od německého okolí. Ale ve srovnání s dosavadním negativním dopadem zanedbávání českých dělníků na jejich vztah k Říši se usoudilo, že je přínosnější, když bude od nynějška o české dělníky odpovídajícím způsobem postaráno tak, aby neměli důvod pociťovat křivdu ve srovnání s jinými zahraničními dělníky pracujícími v Německu. Kvůli rámcové úpravě pravidel pro zlepšení postavení českých dělníků pracujících v Německu úspěšně intervenoval K. H. Frank v roce 1943. Novou úpravou pak byli Češi skutečně postaveni na úroveň německého dělníka a tím se řádově jejich postavení lišilo od pozice polských dělníků a tzv. ostarbeiterů, v některých oblastech byli dokonce mírně zvýhodněni i ve srvnání s ostatními zahraničními dělníky.

Zdroje:

NA Deutsches Staatsministerium für Böhmen und Mähren inv. č. 1067 sg. 110-11/5
Museli pracovat pro Říši, Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války (kolektiv autorů), Státní ústřední archiv v Praze 2004
Dobový tisk 1942-1943

Pokračování: ZDE