Lukáš Beer
Abychom jaksi předběžně uzavřeli sérii krátkých komentářů k tomu, jak je z úst „povolaných“ laická česká veřejnost dodnes intenzivně obelhávána ohledně vztahu německého nacionálního socialismu k problematice etnických poměrů v českomoravském prostoru před rokem 1945 (což jsme si zástupně uvedli na příkladu českého vydání Wikipedie, které má všeobecně dobrou publicitu), nemůžeme obcházet skutečnost, jakým způsobem je v českém prostředí některými zdroji a i historiky manipulativně recyklován pojem „konečné řešení české otázky“, sugestivně asociovaný s pojmem „konečné řešení židovské otázky“. Jedná se totiž o záměrný konstrukt české poválečné komunistické historiografie, jak už ostatně před více roky ve svých studiích jinými slovy uvádí židovský historik Michal Frankl, který je zaměstnán v Židovském muzeu v Praze jako vedoucí „Oddělení pro dějiny šoa“. Frankl se zabýval poválečným vývojem a počátky historického bádání tzv. holocaustu na našem území, tedy i v podmínkách komunistické totality. Analyzoval potřeby a motivy české komunistické historiografie parazitovat na rasově podmíněném poměru německého nacionálního socialismu k židovské otázce v Čechách a na Moravě tak, aby výklad dějin mohla přizpůsobit svým potřebám výkladu českých národních dějin. Dnes již k tomu můžeme dodat, že jedním z těchto motivů je i aktuální potřeba alibismu v otázce vyhánění a vyvlastnění sudetoněmeckého obyvatelstva po 2. světové válce, a proto tyto motivy v české oficiální historiografii přežívají až dodnes.
Michal Frankl uvádí, že spojování nacionálněsocialistického „konečného řešení židovské otázky“ s domnělým „konečným řešením české otázky“ sloužilo až do konce 80. let minulého století oficiální české historiografii jako dominující interpretační vzor pro výkladové zpracování období Protektorátu. Bezpochyby existovaly nejrůznější, často ne příliš konkrétní plány na „poněmčení“, resp. „zpětné poněmčení“ českomoravského prostoru, které se měly realizovat v mírovém období po vítězné válce. „Židovská otázka“, spojená s celým evropským kontinentem, však ani v nejmenším nesouvisela s nacionálněsocialistickou otázkou řešení etnického a rasového uspořádání českomoravského prostoru.
Skutečnost, že právě tyto plány byly českými historiky zvoleny jako pomůcka při interpretování této etapy českých moderních dějin, lze chápat za narativní strategii, která umožňovala integrovat pronásledování Židů do prezentace dějin německé okupace českomoravských zemí, která podléhala nacionálním argumentům. Na druhou stranu poskytovalo v době totality toto umělé propojení židovským historikům, kteří se otázkou „konečného řešení“ zabývali, jakési legitimování jejich bádání v oblasti „židovských“ témat. Tím, že tito historikové vytvářeli umělou souvislost mezi pronásledováním Židů a plány národnostního uspořádání v Čechách a na Moravě, mohli zároveň odůvodňovat, proč se vůbec zabývali tématem tzv. holocaustu.
Jako názorný příklad takovéhoto postupu české komunistické historiografie lze jmenovat dodnes často citovanou publikaci „Město za mřížemi“ (Naše vojsko, 1964), jejíž autoři (Karel Lagus, Josef Polák) označovali „konečné řešení židovské otázky“ za „generální zkoušku“ toho, co měli němečtí nacionální socialisté v úmyslu s českým národem: „Kapitoly naší knihy čtenáři ukazují, jak by probíhal osud českého národa po generální zkoušce, která byla vzorem pro to, co by se stalo v mnohem větším měřítku s ,méněcennými´, slovanskými národy a v první řadě s českým národem.“ Mnoho českých poválečných historiků (v první řadě komunistický historik Václav Král) se zabývalo pronásledováním Židů pouze do té míry, pokud to zapadalo do jejich konceptu výkladu českých dějin Druhé světové války. S tím úzce souviselo uvádění počtu „československých“ popř. „českých“ obětí Druhé světové války, kdy běžná literatura uváděla čísla v rozmezí 300 až 360 tisíc lidí. Zcela zamlčován byl fakt, že se přinejmenším ze tří čtvrtin jednalo o oběti příslušející k židovskému etniku a nikoliv o osoby, které byly snad pronásledovány kvůli aktivnímu odboji nebo snad v důsledku „nacistického teroru“ vůči českému či slovenskému národu.
Zatímco se koncem 90. let a zejména v posledním desetiletí historické bádání dějin tzv. holocaustu v českomoravském prostoru plně „emancipovalo“, neodvažuje se stále oficiální česká historiografie přímo jmenovat skutečný počet českých obětí Druhé světové války, nebo jej alespoň v určitém rozmezí odhadnout. A následující citát z knihy „Protektorát Čechy a Morava v obrazech“, jejímž autorem je v Česku velmi uznávaný vojenský historik Jan B. Uhlíř, dokumentuje zcela jasně, že ani současná česká historiografie není z pochopitelných důvodů ochotna opustit cestu svých ahistorických mýtů, pomáhajících jí udržovat v celých generacích při životě obraz českého národa, jenž byl nacisty po vítězné válce předurčen k likvidaci a který byl v období Protektorátu „ušetřen smutného osudu Židů nebo Poláků“ pouze proto, že jeho pracovních sil chtěla Říše využít v maximálním měřítku pro účely svého válečného hospodářství:
„Skutečnost, že Češi přežili období protektorátu s relativně malými ztrátami a nebylo s nimi zacházeno např. jako se Židy či Poláky, není ovšem náhodná. Od smutného osudu obou jmenovaných národů je zachránilo to, že Třetí říše neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovních sil, jež by v protektorátním průmyslu mohly obratem nahradit zkušené české dělníky. Ti se proto stali pro Berlín nepostradatelnými – a prioritním úkolem říšských i zastupujících říšských protektorů nebylo proto nic jiného, než za každou cenu udržet v Čechách a na Moravě klid a pořádek.“ (Boris J. Uhlíř v knize „Protektorát Čechy a Morava v obrazech“, Ottovo nakladatelství Praha 2008, str. 360.)
Už jenom pro srovnání ta absurdní představa, že by německý nacionální socialismus předpokládal přivtělení příslušníků židovského etnika k „německému národnímu tělesu“ (tj. jejich „germanizaci“) a „přísun jejich krve“ do německé národní krve, napovídá něco o nesmyslnosti a nevědeckosti tohoto tvrzení známého českého historika, porovnávajícího osud Čechů k osudu Židů.
Český národ zaujímal z důvodů historických, kulturních a především geografických zvláštní postavení ve vnímání nacionálněsocialistické politiky, která v poněmčení českomoravského prostoru, včetně vtělení podstatné části „české krve“ do „německého národního tělesa“, spatřovala dlouhodobě jedinou možnost zajištění trvalé stability v prostoru, tvořícího z geografického hlediska srdcový prostor Říše. O procentuálním podílu „(zpětně)poněmčitelného“ českého obyvatelstva lze vycházeje z historických pramenů diskutovat, jednoznačné je, že i ty nejskeptičtější předpokládaly 50-60%ní podíl poněmčitelnosti. Každopádně by se tedy jednalo o milionové počty Čechů a je z hlediska nacionálněsocialistické politiky více než pochopitelné, že tedy musel být kladen zvláštní důraz na rasovou strukturu těchto přinejmenším 4 milionů Čechů, jejichž „krev“ by se v následujících generacích „vlila do německého národního tělesa“. Jednalo by se tedy o historicky významný, takřka jedinečně závažný „biologický“ zákrok, který by mohl ovlivnit v dalším vývoji rasovou strukturu německého národa, jednalo by se doslova o biologické vtělení české krve do krve německé, abychom obrazně zůstali u dobové terminologie. Jaký to naprostý kontrast k nahlížení na „židovskou otázku“ německým nacionálním socialismem, který si kladl za cíl oddělit a zamezit míšení německé krve se židovskou, naprostou segregaci Židů od německého národa! Veškeré pokusy, přirovnávat „českou otázku“ k otázce židovské, jsou od základu ahistorické a nevědecké. Fabulování o „méněcennosti Slovanů“ má tomuto konstruktu dodatečně přikládat na vážnosti a serióznosti. (Doplňme jen na okraj, že nic obdobného se nikdy nezvažovalo ve vztahu k jiným evropským národům - žádné milionové "vtělení" anglické, italské, maďarské, rumunské, francouzské, slovenské, bulharské atd. krve do "německého národního tělesa". Rozhodujícím hlediskem zde tedy nebyla žádná "rasová méněcennost", nýbrž rasová příbuznost.)
Právě v současné době, kdy už širší kruhy české veřejnosti začínají postupně otevřeně vnímat a vstřebávat diskuse o otázkách nedávné traumatické minulosti česko-německých vztahů, omezujících se prozatím na období bezprostředně po ukončení Druhé světové války (tj. divoký odsun, vyhánění a vyvlastnění německého obyvatelstva z českomoravského prostoru), se zdá být ulpívání na některých ahistorických konstruktech české historiografie probátním prostředkem k tomu, aby mohlo být těmto pokusům o zpětné střízlivější posuzování historických souvislostí totálního odněmčení našich zemí na emocionální úrovni účinně zabraňováno a poválečné události mohly být neustále stavěny do konceptu, který se dá nadsázkou popsat jako chápání „konečné řešení sudetoněmecké otázky“ v kontextu s nacisty plánovaným „konečným řešením české otázky“, které by si nebýt hospodářským potřebám Říše v podstatě nic nezadalo s „konečným řešením židovské otázky“ v Čechách a na Moravě.
