Manfred Maurer
Karel Schwarzenberg se nesporně zachoval odvážně, pokud tedy nechceme přímo říci jako hazardér, když v nejžhavější fázi předvolebního boje tak otevřeně odsoudil vyhnání sudetských Němců a přisoudil sloupovníku Edvardu Benešovi dokonce blízkost k válečnému zločinu. Když uvážíme, že (i když pomalu smršťující se) většina Čechů považuje „odsun“ nadále za spravedlivý trest a Beneše za nadprůměrného státníka, pak byla Schwarzenbergova slova nanejvýš odvážlivá, ne-li přímo sebevražedná. Oportunismus tedy slabšímu kandidátovi na úřad prezidenta v žádném případě vytýkat nelze, což samotné už jej vyzdvihuje z masy politické třídy. Ano, je morálním vítězem, jak píše Bernd Posselt ve svém komentáři v tomto vydání.
Doveďme ale myšlenku skutečného vítězství onoho poraženého kandidáta do konce. Z pohledu sudetských Němců byl vzhledem k nediskutabilní alternativě v každém případě tou lepší volbou. Ale co by se bývalo dalo od prezidenta Schwarzenberga očekávat?
V oné záležitosti by toho na Hradčanech sotva mohl dosáhnout více, než už mohl učinit ve své dosavadní funkci ministra zahraničí. Tvůrčí kompetence českého prezidenta nejsou – nehledíme-li na právo veta, jež lze přehlasovat – o mnoho větší než ty rakouského nebo německého prezidenta. Aktivně dávat podněty k procesům nemůže. Může ale připouštět určitý vývoj. Václav Klaus by rozhodně nikdy nenechal projít nějaký zákon ve prospěch sudetských Němců bez veta. Miloš Zeman by to také neudělal. Karel Schwarzenberg by to zřejmě učinil. Ovšem rozhodujícím faktorem je skutečnost, že žádný český prezident v dohledné době před nějakým takovým rozhodnutím stát nebude, protože z parlamentu nevyjde žádná odpovídající iniciativa.
Čeho by ale Schwarzenberg dosáhl s jistotou, by bylo pokračování atmosférické politiky uvolňování napětí mezi Prahou a Vídní stejně jako mezi Prahou a Berlínem. Vůbec by nemusel nic dodávat k tomu, co již řekl v rámci volebního boje o vyhnání a o Benešovi – hostitelé by mu leželi u nohou, aniž by se za tyto úsudky doznání českého prezidenta dožadovali důsledných kroků. Tím by byl už z hlediska kompetencí, jak jsme si uvedli úvodem, přetížen.
Mnohým vyhnancům, kteří stejně už nic víc neočekávají, by nedostatek náplně v milých slovních obalech dokonce ani nevadil. Spokojí se s oním atmosférickým klimatem. Někdo, kdo je po celá desetiletí prezentován jako outsider dějin, může mít jednoduše už radost jenom z toho, když se mu pro změnu jednou dostává o něco přátelštějších slov. Ne všem vyhnancům to ale stačí. Také to se musí respektovat a nesmí se to pranýřovat jako blokáda usmíření.
Schwarzenberg by uspokojil pouze část vyhnanců, pravděpodobně by mezi nimi byli i vedoucí zástupci. Ta druhá část by byla ale o to víc zklamaná, až by krásná slova opět nebyla vystřídána žádnými skutky. Nedalo by se ale očekávat víc než politika ukonejšování.
Takové politiky se od Miloše Zemana nedočkáme. Jako první muž státu se bude zřejmě snažit o něco diplomatičtější formulace, ale elegantní zdrženlivost neodpovídá zrovna jeho naturelu. Soudě podle bezostyšnosti, se kterou ve volebním boji bez ohledů na ztráty vlastní vážnosti vstřelil nastavenou penaltu sudetoněmecké otázky do branky, bychom neměli očekávat ani omluvu za verbální uklouznutí z minulosti. Lze s napětím očekávat, co Zeman bude mít na jazyku na téma sudetských Němců při svých nástupních návštěvách ve Vídni a v Berlíně. Zeman znamená i nadále vysoký frikční potenciál. Šance na učinění ultimativní tlusté čáry bez zapojení té skupiny, která byla postižena, je v jeho případě každopádně mnohem menší, než by tomu bylo u Karla Schwarzenberga. Zeman naopak poskytuje šanci, že toto téma bude neustále přiváděno na řeč, protože u něho nemůže být tak elegantně zameteno pod kobereček, jak by se toho dalo dosáhnout u Schwarzenberga. Pro sudetské Němce to nemusí být to nejhorší. I když od Zemana zřejmě neuslyší nic milého.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 14. února 2013.
