Karl Vitovec byl požádán o bližší osvětlení okolností, které vedly k jeho odtržení od rodiny

Redakce Našeho směru v kontaktu s německým občanem českého původu, který měl být jako mladý chlapec násilně zgermanizován
Lukáš Beer

Karl Vitovec bojuje o to, aby byl úřady uznán za oběť
nacistické totality. (Foto: archiv K. Vitovec)

Před více než měsícem proběhla českými sdělovacími prostředky zpráva o případu jednaosmdesátiletého německého občana, žijícího nyní v Porýní, který měl být v roce 1940 vybrán „nacistickým důstojníkem“ (bližší specifikace nebyla uvedena) v Českých Budějovicích na poněmčení. Karl Vitovec, jak se tento muž nyní jmenuje, měl totiž částečný německý původ, odůvodňovaly tehdy české sdělovací prostředky. Vycházely přitom z údajů článku německého týdeníku Der Spiegel, který však blíže nekonkretizoval důvody a okolnosti, jež vedly k oddělení tehdy osmiletého chlapce od svých rodičů. Chlapec žil několik měsíců v náhradní rodině poblíž Lipska, pak nastoupil na německou školu v Táboře, kde byl s ostatními spolužáky vychováván k němectví. Karl Vitovec se na stará kolena rozhodl bojovat o to, aby také „uloupené“ děti byly považovány za „oběti nacistické totality“ jako třeba vězňové koncentračních táborů. Penzistovi jde i o finanční odškodnění. Před Vánocemi mu však přišla zamítavá odpověď z petičního výboru německého spolkového sněmu. Česká média informovala, že lidé s „uloupenou identitou“ v Německu dosud žádné odškodnění nedostali. Přitom v Rakousku byli „násilně poněmčení“ lidé v uplynulém desetiletí odškodněni podobně jako například nuceně nasazení symbolickou částkou 1 453 eur.

O několik týdnů později vyšel článek v MF Dnes, čerpající z rozhovoru, který listu Vitovec poskytl. Vladimír Ševela v článku upřesňuje, že rok po zřízení Protektorátu Čechy a Morava byli na sekretariát českobudějovické NSDAP pozváni rodiče osmiletého Karla Vítovce. „Tehdy se psal se rok 1940 a rodiče mu řekli, že nacistický funkcionář si ho vybral k poněmčení. Vitovcovu českému otci a německé matce nacisté pohrozili, že pokud s převýchovou svého syna v Říši nebudou souhlasit, čekají je vážné problémy. Rodiče tlaku podlehli“, uvádí se v textu. Matka chlapce pocházela z Novohradska – to je jediný konkrétní údaj k pozadí tohoto případu, jinak z dosavadních informací vůbec nevyplývá, z jakého důvodu byli rodiče předvolání na sekretariát NSDAP, a celý případ je prezentován jako jednoduchý akt svévole nacistických orgánů, které si posle libosti vybíraly české děti, odcizovaly je rodičům pod výhrůžkou a odvážely je germanizovat do Říše či je umísťovaly v internátech, kde panovala brutální výchova. Dále je uváděno, že do těchto škol byli posíláni čeští chlapci „v rámci programu vrchního velitele SS Heinricha Himmlera, který nařídil vyhledávat na obsazených územích děti splňující ,rasové´ předpoklady, odtrhnout je od rodin a vyrobit z nich oddané říšské Němce“. Vitovec prý byl ve škole bit nejen svými spolužáky, ale i učiteli, například mu „s oblibou tloukli do rukou pažbami pušek“.

Karl Vitovec byl umístěn do (blíže nespecifikovaného) internátu v Táboře, kde panovala přísná disciplína a tvrdý výchovný režim. Ke konci války byl zajat Rusy při obraně „mostu směrem k lineckému předměstí“ společně s jinými příslušníky Wehrmachtu, brzy se však ze zajetí dostal v neposlední řadě také díky znalostem češtiny, uvádí se v jiném zdroji. Karl Vitovec ve svém vlastním odůvodnění všeobecně doplňuje, že „za Druhé světové války spáchali Němci ve své vlastní zemi a také v zemích sousedních mnoho bezpráví“. A tak prý byly v rámci germanizace dětí z okupovaných území „rozdělovány rodiny a jejich děti byly proti vůli rodičů odvezeny na tehdejší říšské území, kde byly v duchu Adolfa Hitlera a Himmlera vychovávány k němectví.“ Podle Vitovce byly přitom upřednostňovány děti ze smíšených manželství a později také děti, které „vzhledem ztělesňovaly germánský typ“, a za tímto účelem se zřizovaly speciální internáty, ve kterých probíhala „nelidská, pokořující a brutální výchova“. Vitovec je toho názoru, že takto vychovanými jedinci měla být po vítězné válce osídlena „odlidněná území, která měla být spravována v duchu říšského území“.

Jednaosmdesátiletý důchodce nyní marně bojuje o uznání statutu „oběti nacionálního socialismu“, ačkoliv se na jeho stranu postavilo několik poslanců spolkového sněmu. V zamítavé odpovědi spolkového ministerstva financí mu bylo sděleno, že „popisovaný osud se týkal v rámci válečných událostí velkého počtu rodin a sloužil válečné strategii (přesídlení, vliv, výchova)“. Dále nebylo cílem těchto opatření zničení nebo omezování svobody jedince, „nýbrž jejich získání k vlastnímu využití, a proto se jedná o osud všeobecných následků války“.

V minulých dnech se Karel Vitovec obrátil na redakci Našeho směru s dosud publikovanými informacemi o jeho případu. Při té příležitosti byl požádán o poskytnutí bližšího vysvětlení pozadí předvolání jeho rodičů na českobudějovický sekretariát NSDAP v roce 1940. S obsahem tohoto stanoviska pak budou čtenáři Našeho směru seznámeni.

Kupodivu se však k případu Karla Vitovce, který si nárokuje finanční odškodnění jako oběť nacismu, doposud nevyjádřil žádný historik z české strany. Nehledě na některé výroky o osídlování odlidněných oblastí germanizovaným dorostem, které neodpovídají výsledkům historického bádání, je nanejvýš pravděpodobné, že za pozváním rodičů na českobudějovický sekretariát NSDAP a oddělením syna od rodiny musely ve skutečnosti stát ještě jiné, podstatnější důvody. Není také zcela jasné, zda se rodiče po roce 1945 mohli se synem kontaktovat resp. proč k tomu nedošlo a jaký byl jejich osud za války a po ní.

Dle výsledků výzkumu známého sociálního antropologa Karla Valentina Müllera, který zveřejnil výsledky svých studií za války, proudila v polovině českého národa „německá krev“. Rasové průzkumy českého obyvatelstva za války se dopátraly k výsledkům, podle kterých statisíce českých dětí odpovídaly rasovým předpokladům umožňujícím „(zpětné) poněmčení“, nikdo je však ze svých rodin svévolně nevytrhával a „násilně negermanizoval“. Proč by tomu mělo být právě takto v případě Karla Vitovce, musí být ještě zodpovězeno.

Na druhou stranu bylo za války od svých rodin i na velmi dlouhá období (až 18 měsíců) odděleno až 2 miliony německých dětí v rámci „Kinderlandverschickung“ (KLV), tedy "prázdninového" pobytu dětí mimo bombardováním ohrožená území Říše, a to často s nevolí rodičů. Ovšem takto byly takto zachráněny životy statisíců dětí, které takto mohly uniknout bombovému teroru spojeneckých náletů. Jejich rodiče si po skončení války nenárokovali od státu uznání svých ratolestí za "oběti nacismu". Problematické a přezkoumání hodné je také Vitovcovo líčení přísných poměrů v internátu, kde si některé uvedené údaje navzájem odporují. Jak známo, byla přísná disciplína na denním pořádku i na elitních nacionálněsocialistických školách Napola, kam měli mít na přání Himmlera od školního roku 1945/1946 přístup i vybraní čeští chlapci, ovšem na základě dobrovolného rozhodnutí a se souhlasem rodičů. Tvrzení o násilných metodách germanizace nejsou historicky podložena a navíc odporují zásadám germanizační politiky, programově stanoveným pro území Protektorátu – germanizace měla probíhat formou „lákadel“ a nikoliv formou násilí, nebo dokonce fyzického násilí, které by se jevilo jako zcela kontraproduktivní. Navíc údajné páchání násilností na jedinci, který měl své němectví přijímat s láskou, a nikoliv s odporem, logicky odporuje výchovným směrnicím poplatných době.

Proto doufejme, že další informace Karla Vitovce konečně pomohou všechny pochybnosti ujasnit, aby tak mohl v případě, že na něm bylo tehdejším režimem skutečně spácháno bezpráví, o to přesvědčivěji na příslušných místech o své nároky usilovat.