Autentické svědectví neúplatného švédského vlastence o III. říši

Sven Hedin – člověk, který se čtyřikrát setkal s Adolfem Hitlerem – a jeho kniha „Bez pověření v Berlíně“
Lukáš Beer

Sven Hedin (1865-1952) promlouvá k mládeži na berlínských
Olympijských hrách v roce 1936. (Foto: repro z knihy)

Himmlerův obličej byl všední, prostý a nezajímavý. Ani skřipec nezastíral nepřítomnost výrazu inteligence, vřelosti, krutosti nebo jiné vlastnosti, které se obvykle prozrazují v lidských očích. Jeho pohled byl spíše lhostejný a nic neříkající, očím scházel život a touha po tvořivosti… U Goebbelse byl na očích znát živý temperament, spád myšlenek i chytrý hovor. U Hitlera jsem měl okamžitě dojem, že jsem v přítomnosti jedinečné osobnosti, vyznačující se vůlí a rozhodností, muže, který slepě důvěřuje jen sám sobě, bezohledného a vášnivého vládce a diktátora, který se domnívá znát všechno, co je třeba o světě a lidech vědět a jehož pohled míří daleko přes moře a kontinenty… Heβ byl vysoký a urostlý, přímého vystupování se vztyčenou hlavou. Rysy měl vážné a pohled smutný. Postrádal jsem u něj život a pohyblivost jak tělesnou, tak i duševní. Byl tichý, zdrženlivý a důstojný. Měl jsem pocit, že mu působí potíže mluvit bez přípravy a své myšlenky o světě a životu že si raději nechává pro sebe. Přesto byl ve všech směrech sympatický muž, působící v zásadě jako soucitný a nešťastný člověk. (Výňatky z knihy „Bez pověření v Berlíně“)

Jako člověk žil po Druhé světové válce izolovaně od veřejnosti ve svém bytě, pouze se svými rodinnými příslušníky. Výtah s návštěvou se jenom málokdy zastavil v sedmém poschodí domu na stockholmské Norr Mälarstrand 66, kde žil až do své smrti roku 1952. Ale jako na vědce byli na něj Švédové pyšní stále, i po roce 1945. Díky svým znalostem, pověsti, vstřícnému a korektnímu vystupování byl vítaným hostem nejmocnějších osobností své doby, a to na všech stránkách politického spektra. Švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf a autor cestopisů dr. Sven Anders Hedin (narozen 1865). Roku 1902 byl jako poslední Švéd, jenž nebyl z královského domu, povýšen do šlechtického stavu a stal se koryfejem své vlasti. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení cen Nobelovy ceny. Král Gustav mu ještě v roce 1948 zaslal osobní pozdravy a Hedin i přes svůj kritizovaný postoj k nacionálněsocialistickému Německu nadále zůstal jedním z 18 čestných členů Švédské akademie věd. Hedinův částečný pozitivní vztah k německému nacionálnímu socialismu a do jisté míry i vřelý kontakt s Adolfem Hitlerem, se kterým se setkal celkem čtyřikrát (1935, 1939, dvakrát v roce 1940), znamenalo zavržení jeho osobnosti ve Švédsku už během války. A to i přesto, že Hedin ve styku s německými představiteli otevřeně kritizoval například církevní politiku nacionálněsocialistického státu a nesouhlasil s některými protižidovskými opatřeními.

Ve svém díle „Ohne Auftrag in Berlin“ (Bez pověření v Berlíně), které vychází v roce 1949 ve vydavatelství německého emigranta v Buenos Aires, uvádí Sven Hedin mnoho příkladů, jež mají doložit, že se v určitých bodech proti nacionálněsocialistické politice i stavěl a že se snažil využít svého vlivu u významných představitelů Říše, když se zasazoval o svobodu nebo zmírnění trestu u určitých osob, jako například některých vězněných Norů, nebo dokonce tematizoval pomoc Finsku před agresí Sovětského svazu na nejvyšších německých místech. V říjnu 1939 žádal o to německého Vůdce – ten však „z diplomatických důvodů“ odmítl. V knize Hedin uvádí, že se společně s jinými lidmi staral i o některé pronásledované Židy. Ke konci roku 1942 byl na Hedinův podnět propuštěn z koncentračního tábora Sachsenhausen univerzitní rektor z Osla Didrik Arup Seip. Přesto švédský nakladatel roku 1949 odmítal knihu vydat a Hedin nepochodil ani u německého Brockhausu, který mu sdělil, že doba ještě není zralá na vydání takovéto knihy. Dürer-Verlag v Buenos Aires nakonec vydal titul v němčině a španělštině.

Knihu Svena Hedina "Bez pověření v Berlíně" lze
zakoupit v eshopu vydavatelství guidemedia etc

Hedinova kniha na druhé straně poskytovala nezaujatý, a podle autorova vlastních slov objektivní pohled na nálady a situaci v Berlíně během prvních válečných let. Hedin jako mezinárodně uznávaný badatel Tibetu se v letech 1935 až 1943 jako soukromá osoba setkával s vedoucími osobnostmi tehdejší Říše a vedl s nimi podrobné rozhovory. Tato setkání v izolovaném, proklínaném Německu měla proto zvláštní hodnotu. Dodávají barvitý autentický obraz o mužích, jako byl Hitler, Göring, Goebbels, Heß, Ribbentrop, Himmler a mnozí další a poskytují hluboký pohled dovnitř nacionálněsocialistického vedení Německa. V knize ale nalezneme i děkovný dopis přímo od Adolfa Hitlera, adresovaný tomuto Švédovi v říjnu roku 1942. Hitler si s velkým zájmem přečetl Hedinovu knihu „Amerika v boji kontinentů“ hned tentýž večer, respektive noc po jejím obdržení, a byl upřímně dojat. Hitler v dopise švédskému badateli uvádí, že je z dnešního pohledu vlastně dobře, že Poláci v roce 1939 nechtěli přijmout jeho velkorysé mírové návrhy na vzájemné vyrovnání: „Vždyť v tomto případě lidé, kteří zamýšleli zlo, udělali nakonec dobro“, píše Hitler v osobním dopise. „Kdyby byli bývali Poláci k mým snahám o porozumění přístupní, nedošlo by k válce. V tom případě by však mohli Rusové dokončit své vyzbrojení v rozměrech, které teprve nyní známe a můžeme posoudit. Stačilo by ještě pět let míru a Evropa by byla jednoduše převálcována bolševickou válečnou mašinérií.“ Německý vůdce se tehdy upnul především na poslední slova z Hedinovy knihy z roku 1942, kde stojí: „Tato válka vejde do historie jako válka prezidenta Roosevelta“.

Zjevně ne čistou náhodou stojí stejná věta i na konci nové Hedinovy knihy z roku 1949. Sven Hedin jako neúplatný a ušlechtilý švédský vlastenec nikdy nechtěl být poplatný době – na nacionálním socialismu shledával mnoho pozitivních stránek, ale stejně tak se přímo před nejvyššími představiteli Říše nebál vyslovit i kritiku jejich politiky. Stejně tak si stál za svým názorem i po skončení války, kdy si vítězné mocnosti upravovaly historiografii dle svých potřeb.

Nicméně Hitlerův postoj k válce se Sovětským svazem Sven Hedin nesdílel, považoval ji dokonce za osudovou chybu, která nakonec přinese porážku Německa. V roce 1949, na pokraji Studené války, k tomu ve své knize „Bez pověření v Berlíně“ prozíravě napsal: „Vnější změny, k nimž v Rusku po první světové válce došlo, ve mně vyvolávají pocity lítosti a nechuti. Bolševické Rusko se stalo expanzivním zdrojem neklidu, gigantickou unií, jejíž výbojná politika ohrožuje mír, svobodu a budoucnost Evropy i celého světa. Hitlerova osudová chyba, vytvořit násilím a expanzí věnec satelitních států na ochranu Říše, vyvolala krvavé protesty a mobilizaci milionových armád většiny ostatních zemí, nyní dělá tutéž chybu Stalin v rozměru, odpovídající velikosti Ruska. Budoucnost ukáže, zda výsledek bude pro Rusko stejný jako pro Německo. Vyšší moudrost nás učí, že stromy nerostou do nebe, a v historii lidstva existují zákony, přes něž se nepřenese sebevětší síla.“

Sven Hedin, jenž jak již bylo uvedeno, hovořil s Hitlerem čtyřikrát za život, však svou kritiku přímo takto nevyslovoval v přítomnosti Vůdce samotného, dovolil si pouze zmínit několik opatrných poznámek ohledně skandinávské politiky. Ostatně i jeho popis Vůdce napovídá, proč tak činil: „V zásadě je správné tvrzení, že při audiencích mluvil jen Hitler a návštěvníci se museli spokojit s tím, že tiše a trpělivě naslouchali jeho přednášce. Byl diktátor, sám o všem rozhodoval, a v Německu neexistovala jiná vůle než jeho. Ministři, kteří mu měli být ve svých oborech poradci, jen poslouchali jeho rozkazy.“

V roce 1937 se Hedin zdráhal vydat v Německu svůj nový titul „Německo a světový mír", protože říšské ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu trvalo na vypuštění některých kritických pasáží z knihy. Z dopisu autora státnímu tajemníkovi Waltheru Funkovi z dubna 1937, který v knize „Bez pověření v Berlíně“ v celém znění nacházíme, vyplývá, co na nacionálním socialismu v knize vystavoval Hedin kritice. Přátelským tónem zde zdůraznil, že odstranění významných židovských profesorů, kteří lidstvu prokázali velké služby, je pro Německo škodlivé a v zahraničí dalo podnět k silné agitaci proti Německu. "Postoj, který jsem zaujal, je tedy jen v zájmu Německa", mínil Hedin. Na druhé straně však Hedin ve stejné knize z roku 1937 zastával částečné pochopení pro jiná protižidovská opatření. V jeho očích to byla do jisté míry opatření obranná, protože Židé byli výrazně pro Versailleský diktát, který přinesl Německu neštěstí a katastrofu, a také měli nezdravý vliv v tisku a kultuře, která za Výmarské republiky propadla dekadenci, společně s upadajícími mravy. Když v roce 1949 vychází v latinské Americe Hedinova kniha „Bez pověření v Berlíně“, udivoval se německý Der Spiegel nad poměrně pozitivním Hedinovým vztahem k nacionálnímu socialismu, protože „syn stockholmského vedoucího architekta Ludwiga Hedina po své matce Anně Berlinové zdědil židovskou krev“.

Zajímavé jsou také argumenty pro navrhované úpravy pro německé vydání, které uváděl Walther Funk v dopise Hedinovi ohledně připravované knihy v dubnu 1937: „Pokud tedy máte jisté výhrady při posuzování německého vedení státu i lidu, nelze proti tomu přirozeně nic namítat, a my budeme rádi o těchto záležitostech s Vámi věcně diskutovat. A to tím spíše, když víme, že Vaše kritika je absolutně dobromyslná a přátelská. Taková diskuse však v autoritativním státním útvaru může být vedena pouze státním vedením, ne ale širokými masami lidu. V autoritativním státě má odpovědnost zcela výhradně pouze jeho vrcholek. Odpovědnost přechází zdola, tedy z lidu, na vedení státu a ne jako v parlamentních státech shora dolů. Z toho důvodu tedy autoritativní státní vedení nemůže trpět, aby v Německu vyšla kniha, která důležité zásady řečeného státního vedení kritizuje a odmítá.“

Hedin trvá na svém a chce v Německu vydat knihu v necenzurované podobě. Věří, že pro jeho konstruktivní námitky bude mít „Lutherův národ“ pochopení. Mezitím vychází kniha v zahraničí, zatímco vydání v Německu se stále oddaluje, protože Hedin nechce z knihy vypustit ani jediné slovo. O nějakou dobu později dostává z Německa dopis: „Nyní ke svému údivu slyšíme, že v českém vydání mají být vypuštěny všechny pasáže, které jsou pro Československo nepříznivé. Za těchto okolností neumím pochopit, proč jste, vážený pane doktore, nevyhověl mé tehdejší prosbě a rovněž neodstranil z knihy pro Německo neúnosná místa.“ Ale ani tento pádný argument - zrovna demokratické Československo nesnese vydání knihy bez cenzury - Hedina nepřesvědčil. Kniha v „Německo a světový mír“ v Říši definitivně nevychází...

Je to právě nespočet citovaných dokumentů z osobní korespondence, zveřejněný v Hedinově knize „Bez pověření v Berlíně“, které umožňují bezprostředně nahlédnout do uvažování nacionálněsocialistického vedení. Sven Hedin však zůstává neúplatným, stojí si za svým názorem ve víře, že jeho kritika dobře míněná. Po válce mu bylo z některých kruhů vytýkáno, že svou knihou z roku 1949 chtěl především ospravedlnit své „sympatie“ vůči Třetí říši tím, že díky svým kontaktům pomohl mnoha lidem. Mnozí mu zazlívali ještě nekrolog, který Sven Hedin nechal zveřejnit 2. května 1945 v největších švédských novinách, v liberálním deníku Dagens Nyheter: „Dnes chovám hluboké a nevymazatelné vzpomínky na Adolfa Hitlera a považuji jej za jednoho z největších lidí, které znaly světové dějiny. Proměnil Německo ve světovou moc. Nyní stojí toto Německo na pokraji propasti, protože jeho odpůrci nemohli snést jeho rostoucí sílu a moc. Ale národ osmdesáti milionů, který po dobu šesti let vzdoroval celému světu s výjimkou Japonska, nemůže být zničen. Vzpomínka na velkého Vůdce bude v německém národě žít nadále tisíce let.“

Sven Hedin umírá 26. listopadu 1952 ve svém rodném Stockholmu ve věku 87 let.

Knihu „Bez pověření v Berlíně“ nyní můžete zakoupit v eshopu nakladatelství guidemedia etc, které svou nabídku rozšířilo o tři poutavé tituly z produkce nakladatelství Reconquista.

Sven Hedin: Bez pověření v Berlíně, nakladatelství Reconquista, 236 str., 2007 ISBN 978-80-903919-0-1