„Čtyři z tanku a pes“ to věru nejsou

Polská kritika německého filmu „Naše matky, naši otcové“
Lukáš Beer

Polští partyzáni se chystají přepadnout německý vlak. Transportované
Židy však po vyrabování vlaku nechají ve vagonech zavřené umírat
hlady a žízní, odnesou si jen zbraně. (Scéna z fiĺmu "Naše matky, naši otco-
vé". Foto: screen shot Youtube)

Třídílný televizní film německé produkce „Naše matky, naši otcové“ (Unsere Mütter, unsere Väter), vysílaný před necelým měsícem na německém kanálu ZDF a v rakouské televizi ORF, který zhlédlo jenom v Německu přes 21 milionů diváků, si vysloužil kvůli způsobu ztvárnění charakteru polských partyzánů za 2. světové války podrážděnou kritiku u východního německého souseda. Polský týdeník Uwazam Rze šel ve svém pohoršení dokonce tak daleko, že na své titulní stránce vyobrazil německou kancléřku Merkelovou v oděvu vězenkyně koncentračního tábora za ostnatým drátem. V kritice časopisu se tvrdí, že německý seriál přepisuje dějiny a snaží se z Němců učinit oběti Druhé světové války. (Pozn.: Recenze filmu v českém magazínu Týden.)

Zvlášť pohoršená byla polská kritika nad vykreslením polské Zemské armády, největšího hnutí odporu v Němci obsazené Evropě, jako antisemitské organizace, jejíž členové byli tvrdými odpůrci Židů. Skupina polských partyzánů, mezi kterými se ve filmu díky osudovým zvratům ocitá německý Žid Viktor Goldstein (Ludwig Trepte), nešetří antisemitskými narážkami. Jeden z partyzánů dokonce pronesl, že Židé se mají topit jako kočky. Při přepadení německého železničního vlaku s vězni koncentračního tábora usmrtí partyzáni strojvůdce a německé vojáky. V jednom vagónu pak naleznou zbraně, o které jim při přepadení šlo, ale když otevřou dveře od ostatních vagónů, nalézají v nich místo zbraní zklamaně zbídačené transportované Židy. Vůdce polských partyzánů se znechuceně ušklíbne nad zápachem, který je cítit z vagónu, a okamžitě dveře vagónu opět pevně zavře. To stejné u ostatních vagónů. Partyzáni se od vlaku vzdalují a přenechávají Židy uvězněné ve vagónech, kteří se z nich nemohli dostat ven, svému osudu – smrtí žízní a hladem. Žid Viktor, kterého partyzáni doposud považovali za německého zběhlíka, však nevydrží, vzdálí se od skupiny odbojářů a v nepozorovaném momentu všechny Židy vypustí ven z vagónů. Jakmile to vůdce partyzánů vidí, rozhodne se Viktora ze skupiny vyloučit. Jeden partyzánů dokonce požaduje Viktorovu smrt, nakonec jej ale nechají pouze „běžet“...

Jeden z hlavních hrdinů Wilhelm Winter (zahrál Volker Bruch, vlevo) byl
na začátku války velkým idealistou a optimisticky věřil v brzké vítězství.
Snímek je z posledního dílu, kdy byl nucen sloužit v trestní divizi.
(Foto: screen shot Youtube)

Polská média vytýkala tvůrcům filmu historickou „ignoraci“ a „přenášení viny“. Polské velvyslanectví v Berlíně vyjádřilo znepokojení nejen nad filmovým ztvárněním polské Zemské armády, ale také nad způsobem, kterým se bránila některá německá média vůči původní polské kritice. V německých novinách Bild vyšel totiž například článek, jehož autor o seriálu napsal: „Zemská armáda … se skládala z polských nacionalistů. Antisemitismus byl v jejích řadách extrémně rozšířen. Vůbec byl antisemitismus ve východní Evropě silně rozšířený, což nacistům usnadňovalo vraždění Židů.“ Polské sdělovací prostředky navíc zdůraznily, že v jejich vlasti neexistovala žádná kolaborace s Třetí říší a Zemská armáda se nikdy neúčastnila „likvidování“ židovského obyvatelstva. Naopak, tato významná odbojářská „armáda“ prý poskytovala židovskému odporu dokonce zbraně. Polské obyvatelstvo včetně partyzánů prý bylo ve filmu znázorněno jako primitivní a partyzáni jako jediní Židy skutečně zarytě nenávidějící jedinci. Polské velvyslanectví také poukázalo na to, že čestný titul „Spravedlivý mezi národy“ (termín označující lidi nežidovského původu, kteří měli přispět k záchraně Židů před holocaustem) nese téměř šest a půl tisíce Poláků, což je více než jedna čtvrtina lidí z celého světa, vyznamenaných tímto titulem. Přes nevoli polských kritiků však historici skutečně poukazují na antisemitský charakter polského nekomunistického odboje navazujícího na obecně protižidovské nálady v meziválečném Polsku. Příslušníci tzv. Zemské armády například chytali Židy uprchlé z transportů a předávali je zpět německým složkám.

Ve filmu se mj. také vyskytuje scéna, kdy sovětští vojáci vpadnou do Němci na poslední chvíli kvapně opuštěného německého lazaretu, ve kterém se nacházejí už jen pacienti a dvě zdravotní sestry. Sověti střílí jednoho pacienta po druhém, jeden z vojáků znásilní německou sestru, dokud nezakročí sovětská důstojnice. Druhá zdravotní sestra – Ruska – je sovětskými vojáky nejprve týrána a ponižována jako zrádkyně, dokud jí sovětská důstojnice sama nezastřelí.

Ve skutečnosti je však 270timinutový třídílný film plný především zla a zločinu páchaných příslušníky německého národa, kteří jsou však – pokud jde o hlavní hrdiny - vykresleni jako lidé s různými složitými charaktery s mnoha facetami, podléhajícími navíc především každodennímu dramatu války, strádání a hrůz kolem sebe, které tyto charaktery dále utvářejí. A tak například jednu z hlavních postav filmu, Friedhelma (roli obsadil Tom Schilling, který si zahrál roli hlavního hrdiny ve filmu Napola), nelze jednoduše zaškatulkovat mezi ty dobré nebo špatné, i když se ve filmu přímo podílí na popravách polských civilistů, kteří podporovali partyzány. Friedhelm přitom zpočátku nesdílí válečné nadšení svých kamarádů, ale až teprve válka z něj udělá na první pohled jakoby chladnokrevného zabijáka. Tento německý film nemoralizuje, ale nastavuje zrcadlo charakterům, které nelze snadno kategorizovat, ale přesto je divák vnitřně chápe a je schopen ke všem vylíčeným postavám pociťovat empatii. Z tohoto ohledu je pojetí německých tvůrců revoluční – na německé poměry a s ohledem na skutečnost, že film zpracovává období nacionálního socialismu a způsob adaptace jednoduchého člověka na vnější podmínky kolem sebe.

O nějaké snaze učinit z Němců pouze oběti, jak to vyznívalo z polské kritiky, však nelze v žádném případě mluvit. Samozřejmě, v televizním filmu „Naše matky, naši otcové“ jsou i Němci vylíčeni jako lidské bytosti a ne pouze jako bezcitné bestie a fanatická monstra, nebo navíc jako tupci a idioti, což se může pro polskou kinematografii jevit jako nezvyklé, pokud je zvyklá orientovat se na autentičnosti oblíbeného seriálu Čtyři z tanku a pes, vysílaného v době komunistické diktatury s velkou oblíbeností mezi diváky i v tehdejším Československu.

Ale zpět k novému filmu, který tak pobouřil polskou mediální scénu kvůli „zkreslování faktů“. Už v prvním díle popraví jeden z hlavních německých hrdinů, německý poručík Wilhelm Winter (Volker Bruch), téměř bez hnutí brvou zajatého sovětského důstojníka, protože mu to bylo rozkázáno. Důstojník SS zastřelí malé židovské děvčátko jen proto, aby jednomu vojákovi od pěchoty udělil lekci. I když mu při tom vystříkne do obličeje mozek s krví. Zatím kdesi mimo záběr kamery vraždí ukrajinští židobijci příbuzné holčičky, rodinu z místního statku. V jiné scéně před sebou němečtí vojáci v močálišti ženou ruské civilisty, aby se s jejich pomocí dostali přes minové pole atd. Jedině Židé jsou ve filmu vykresleni pouze jako oběti nebo neutrálně, hlavní židovská postava – Viktor, kterému se podařilo válku přežít – je vylíčen čistě kladně. (-lb-)

Jednotlivé tři díly seriálu (kritizované scény s polskými partyzány stejně jako scéna z německého lazaretu jsou ke zhlédnutí ve třetím díle):

1. díl: "Jiná doba"

2. díl: "Jiná válka"

3. díl: "Jiná země"