Alfred Oberwandling
 |
| Erwin Guido Kolbenheyer (1878-1962) se sice narodil v Budapešti, ale jeho matka pocházela ze Sudet. (Foto: Wikimedia commons) |
Kolbenheyerova matka pochází z Chebska, otec ze Spiše, vyrůstal v Karlových Varech a po studiích se stal spisovatelem na volné noze. Jeho romány získaly vysoké náklady, jako například román o Spinozovi „Amor Die“, „Meister Pausewang“, trilogie „Paracelsus“ a „Das gottgelobte Herz“ (Bohem chválené srdce [z období německé mystiky]). Kromě toho psal povídky. dramata a básně. Filozofii, jež zastával, zanechal ve svém díle „Die Bauhütte“ (Stavební bouda), zakládajícím se na biologickém pokladě a heroickém životním postoji, které v německých osudových letech nacházelo silnou podporu. Po válce ale spadl o to hlouběji, když jej skupina závistivců a nepřátel kvůli jeho omylům, kterých zůstala většina kritiků ušetřena díky svému pozdnímu narození, ocejchovala prototypem nacionálněsocialistického básníka a okupační moc mu uložila pětiletý zákaz psaní. Jeho odvážné vystupování proti plebejisticky-nacionalistickému neduhu v roce 1933 bylo zamlčováno, jeho velké humanistické dílo mělo být zapomenuto. Zbídačelého stařeckého básníka utěšovala věrnost jeho sudetoněmeckých krajanů. Sepsal ještě svou autobiografii ve třech svazcích: „Sebastian Karst über sein Leben und seine Zeit“ (Sebastian Karst o svém životě a své době).
Na závěr ještě vzpomeňme na onu, až po válce se objevující se básnířku, která zemřela v roce 2009: Gertrud Fusseneggerovou. Narodila se v roce 1912 v Plzni a složila tam roku 1930 maturitu. Byla plodnou autorkou: z jejího pera vzniklo přes 60 děl. K jejím nejsilnějším a nejznámějším dílům patří „Das Haus der dunklen Krüge“ (Dům tmavých džbánů), rodinný román z období, kdy nacionálních napětí stále více zatěžují soudržnost dunajské monarchie. Ještě v roce 2001 vyšlo pokračování ságy pod titulem „Bourdanins Kinder“ (Bourdaninovy děti). Kdo čte nekrology na Gertrudu Fusseneggerovou, mnohonásobná hrubá uklouznutí duchu doby, musí dospět k závěru, že ne životní dílo básnířky je vhodné povšimnutí, nýbrž že je důležitý její politický postoj před více než sedmi desetiletími. Jenom jeden příklad: Zatímco povídka „Mohrenlegende“ (Mouřenínova legenda) byla roku 1937 tehdejšími držiteli moci označována za katolický škvár, tak po roce 1945 byla ohodnocená jako rasistická. Ačkoliv některé knihy byly po roce 1945 zakázány, našla v kulturním životě Druhé (rakouské - pozn. překl.) republiky místo přiměřené jejímu významu. Ocenění a vyznamenání jako Cena Adalberta Stiftera, v roce 1972 velká kulturní cena Sudetoněmeckého krajanského sdružení, roku 1979 Mozartova cena Nadace Alfreda Toepfera, roku 1984 německý spolkový kříž za zásluhy 1. třídy, v roce 2003 Velký zlatý čestný odznak s hvězdou za zásluhy o Republiku Rakousko, roku 2007 komturový kříž papežského řádu sv. Silvestra. Její dílo bylo provázeno včleňováním německého jazykového a kulturního života do křesťansko-západních hodnot.
Také ve výtvarném umění se setkáváme s velkým počtem sudetských Němců, kterým se dostalo významu nejen ve jejich užší domovině a v monarchii, nýbrž v celém německém jazykovém prostoru. Také zde několik příkladů: Brňan Adolf Loos se ve Vídni stává avantgardním tvůrcem nové architektury bez ornamentů, materiálově vyhovující a vázanou na svůj účel. Pro libereckou radnici maloval August Frind z Krásné Lípy kolosální malbu „Rudolf von Habsburg an der Leiche König Ottokars“ (Rudolf Habsburský u mrtvoly krále Otakara). Ale zakázky jako skulptury Franze Metznera u Památníku bitvy národů v Lipsku nebo ohromná socha Bismarcka v Hamburku nemohly být zadávány v jejich vlasti. Ještě ve starém stylu 19. století stvořili sochaři Max Gabriel a Viktor Tilgner v Mnichově a ve Vídni svá nejlepší díla. Hans Canon ztělesňoval vedle slavného Hanse Markarta styl 80. let 19. století.
Stejně tak sudetoněmecké kořeny měl Oskar Kokoschka, syn pražského zlatotepce, to stejné platí pro Gustava Klimta. K expresionismu se řadil z Brna pocházející Anton Hanak, člen secese vyučující na akademii. Litoměřičan Alfred Kubin, říkalo se mu „mág kreslícího pera“, pracoval hlavně jako grafik, který se zálibou přenášel na papír kouzelné události a surrealistické myšlenky a vytvořil ilustrace k mnohým knihám.
Mezi vělkými skladately jmenujme Gustava Mahlera, pocházejícího z Kaliště v Čechách, a operetního komponistu Ralpha Benatzkyho z Moravských Budějovic. Z kruhu ještě dnes známých pěvců jmenujme známou wagnerovskou pěvkyni Marii Müllerovou, dalšími jsou Maria Jeritza, Leo Slezak, Rudolf Rittner a Julius Patzak.
Dostávám se nyní ke konci této revue sudetoněmeckých vědeckých výkonů, které ční daleko přes hranice domovských území. Sigmund Freud z Příbora na Moravě objevil, že psyché člověka je pouze z nepatrné části určováno úrovní vědomí. Zrevolučnil modení hlubinnou psychologii a psychoterapii. Hans Kudlich z Úvalna nebyl pouze rebelem, nýbrž také osvoboditelem rolníků. Politik a později lékař v USA byl v roce 1848 zvolen do Říšského sněmu, kde zažádal zrušení rolnického poddaneckého vztahu a rolnických břemen, což bylo nakonec 7. září 1848 přijato. Po své účasti na vídeňském a falckém povstání byl v nepřítomnosti odsouzen ke smrti, takže uprchl do Švýcarska a později odešel do Ameriky.
Gregor Mendel z obce Vražné na Kravařsku, prelát a opat augustinského kláštera v Brně, patří k největším biologům své doby a je zakladatelem nauky o dědičnosti. Na zemědělských školách v St. Florianu a Kremsmünsteru v letošním roce zorganizoval SLOÖ (hornorakouský svaz Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku) při příležitosti 125. výročí jeho úmrtí zvláštní výstavu. Dolnorakouská zemská výstava se svými rakouskými historiky udělala z Gregora Mendela Čecha. Tomu se říká přispívání ke kulturní krádeži.
Mistr Anton Pilgram, narodil se kolem roku 1400 v Brně, pracoval jako stavitel a sochař nejprve v Brně a poté ve Vídni a věnoval své umění vnitřnímu zařízení Dómu sv. Štěpána, kde se dvakrát zvěčnil autoportrétem, kdy vyhlíží z okna. Jméno Porsche ovládá ještě dnes titulky na hospodářských stránkách tisku. Ferdinand, narozen 1875 ve Vratislavicích nad Nisou, zanechal po své smrti v roce 1951 celkem 1.230 patentů. Byl otcem „Brouka“, navrhoval letadla, závodní i obrněné vozy. Pouze politická omezenost víděňských vládních kruhů překazila, aby se Ferdinand Porsche po válce mohl usadit v Rakousku, ačkoliv v Rakousku, poté co byl propuštěn z francouzského zajetí, již vyráběl první legenární vozy Porsche 40. Josef Ressel z Chrudimi v Čechách se vedle svého povolání úředníka věnoval početným vynálezům, m. j. pro lisy, parní stroje, potrubní poštu, metodu k výrobě mýdla a zhotovil již roku 1812 návrh lodní vrtule. Myšlenka nalezla své praktické uplatnění u Angličanů s největším úspěchem. Ressela postihl na dolnorakouské zemské výstavě stejný osud jako Mendela, když jej nechali mutovat na českého vynálezce.
Lépe se ohledně možného přebírání Čechy daří železničním pionýrům Franzi Josefu Ritterovi von Gerstner z Chomutova a jemu v Praze narozenému synovi Franzi Antonu Ritterovi von Gerstner. Zěmě Horní Rakousko jim vděčí s koňskou železnicí České Budějovice – Linec – Gmunden za pionýrský výkon evropské třídy. K tomu, aby si tito v historiografii udrželi v budoucnu své sudetoněmecké kořeny, zřejmě přispěl reastaurovaný památník pro oba železniční pionýry před ředitelstvím Spolkových drah v Linci. Také Balthasar Neumann, narozený v roce 1687 v Chebu, největší stavitelský umělec 18. století, musí být v totmo rámci zmíněn. Vedle rezidence ve Würzburgu s jedinečným schodištěm vytvořil tento barokní stavitel podobné v zámcích Bruchsal a Brühl. Četné farní a klášterní kostely, pevnostní zařízení, mosty a studniční zařízení ve Švábsku, Frankách a v Porýní svědčí o jeho tvůrčí síle.
Jako zakladatele vídeňské Lékařské školy známe v Hradci Králové roku 1804 narozeného Karla von Rokitansky, od roku 1844 univerzitního profesora ve Vídni a spoluzakladatele patologické anatomie. Nebyl pouze prezidentem Akademie věd, nýbrž prezidentem Společnosti pro lékaře a nejvyšším sanitním radou, jako který vedl celkové vojenské zdravotnictví Rakouska. Jeho památník stojí na arkádách vídeňské univerzity.
Poté co jsem Vám poskytl vcelku hrubý přehled o kulturním kraji Sudety, byl to jenom vrcholek hory, nyní k neradostnému úkazu, který patří ke všednímu dni českého vztahu k německé historii a obzvlášť nestydatě je zneužíván turistickým průmyslem. Ani nechci hovořit o Praze nebo jiných městech, nýbrž postačí příklad 64 stránkové brožury na vysokolesklém papíře z Českého Krumlova v německém jazyce. Nyní cituji: „Po První světové válce existovala jasná tendence k nárůstu českého obyvatelstva (tzn. plánovaná čechizace), což se statisticky projevilo při posledním sčítání lidu (1930) před Druhou světovou válkou. Z celkového počtu obyvatel 8700 bylo tehdy napočítáno 6400 Němců a asi 2000 čechů, zbytek byli cizinci. Po Mnichovské dohodě zůstal Český Krumlov v okupované zóně. Čeští obyvatelé museli uprchnout do vnitrozemí a v teroritoriu města zůstali až na malé výjimky pouze Němci. Česky Krumlov byl v roce 1945 osvobozen Američany. Krátce po osvobození se mnozí Češi, kteří tu žili před válkou, do města vrátili. S nimi zároveň mnoho nových osídlenců z nejrůznějších krajin Čech a Moravy, později částečně dokonce i ze Slovenska.“ (S těmito přistěhovalci měl být nakonec vzhled tohoto kdysi německého města korigován – lépe řečeno zničen, což se nakonec do roku 1990 beze zbytku podařilo.)
Poté se tam dále uvádí: „Po transferu Němců se obyvatelstvo téměř úplně vyměnilo. Nedostatek bytů ve městě byl poněkud zvládnut masovým budováním ve všech městských čtvrtích, přičemž systematické renovování starých domů ve středu města v Latránu se zanedbávalo…"
To se nyní pokouší vynahradit a lze očekávat, že Český Krumlov se po ukončení rekonstrukčních prací stane pro návštěvníky z celého světa ještě atraktivnějším. Dnes je Český Krumlov jako světové kulturní dědictví restaurován z peněz EU a je samozřejmě považován za historický český výstavní klenot. Zůstává přenecháno všem, aby si každý nalezl vhodný, politicky korektní výraz pro to, jak by se tento způsob postupu našeho severního souseda dal pojmenovat.
(Slavnostní řeč autora při příležitosti Dnu vyhnanců 2009 s uvedením hry „Der Ackermann von Böhmen“ v Zemském divadle v Linci.)