V Německu se blaho tohoto národa a zajištěná existence Izraele prohlásily za jádro „státního rozumu“, ačkoliv v německé ústavě o tom nic nestojí. Proč tomu tak je? Německá vláda chce tomu taky tak. Ale co tu bylo dřív? Teze, jež byla ještě před dvaceti lety předmětem diskursu historiků o tom, že toto pronásledování bylo singulární? Nebo bezpodmínečná ochota povznést uznání singularity holocaustu na dogmatickou úroveň, na úroveň – jak to formuluje paní Merkelová – „předpokladu pro to, abychom mohli být svobodní a suverénní“?
Je naprosto možné, že části nějakého národa mohou trpět stihomamem, tím spíš, když tento národ jednou nebo vícekrát skutečně prožil pronásledování. To se dá možná dokonce doložit prostředky psychoanalýzy – židovského vynálezu, vždyť sám Freud se zabýval „kolektivními neurózami“. Nebudu se nyní pokoušet vyjmenovat četné příklady toho, kdy byli Židé z různých zemí, ať už jakýchkoliv důvodů, vyháněni. Ale i když nějaký národ zažil pronásledování, nemůže očekávat, že všichni ostatní budou sdílet představu nějakého nikdy nekončícího pronásledování. To by bylo bezuzdné sebepřeceňování!
… Nespočetné židovské organizace slouží k tomu, aby udržovaly představu nekonečného pronásledování Židů – počínaje místními „Ústředními radami“ až po mocný AIPAC (America Israel Public Affairs Committee) a po ADL, založenou v roce 1913.
… Jak panikáři moc dobře vědí, nudí a rozčilují normálního člověka o to víc, čím více se běduje nad „antisemitismem“. Jsou z toho důvodu jednoznačně odpovědní za to, že vzniká skutečné nepřátelství k Židům, které by se neuskutečňovalo bez jejich námahy. A to je přeci právě cílem. Pak mohou tvrdit: „Vidíte, říkali jsme vám to, antisemitismus ještě vzkvétá!“ Je jim lhostejné, že tím vystavují životy normálních Židů v nebezpečí. Neboť oni, ti důležití, jsou chráněni jako kdyby byli členové vlády.
Ve skutečnosti je tedy tento nekonečný koloběh objevování a rozšiřování údajného antisemitismu pro jejich věc podstatný – včetně samotných funkcionářů, kteří by se jinak museli poohlížet po normální práci. Pokud jsme tomuto jednou porozuměli, tak také pochopíme, že nemá vůbec žádný smysl proti tomuto údajnému ohrožení bojovat – protože v naprosté většině případů buď vůbec neexistuje, nebo pokud existuje, tak jedině z důvodu neúnavné práce notorických bojovníků proti antisemitismu samotných. Nechme tedy z toho důvodu takovéto židovské organizace konečně žít na jejich vlastní vsugerované planetě. A pokusme se pomocí zdravého rozumu řešit naše vlastní problémy.
Gerard Menuhin na své přednášce na téma „Antisemitismus jako politická zbraň“, která se konala v červenci 2007 v Německu.