Tomáš Krystlík
Článku Manfreda Maurera Zbytečné obavy chybí zamyšlení nad důsledky takové restituce pro srbský (obecně jakýkoliv tehdy Němce vyhánějící) stát. Princip je správný - co bylo ukradeno, má být navráceno - jenže jen část ukradeného je dnes v rukou státu, obcí, řada ukradených věcí patří soukromníkům a často má již x-tého majitele.
Nemovitosti ze státní nebo komunální držby se dají restituovat v principu relativně nejjednodušeji, ale ukradené nemovitosti, které jsou dnes v rukách dalšího majitele než původního-zlodějského restituovat in natura dost dobře nelze. Přesněji řečeno lze, ale vede k tomu velmi trnitá cesta. Nastupuje tedy restituce finanční. A co ti, kterým byly zcizeny věci movité, např. sbírky cenných obrazů nebo uspořené obnosy v bankách? Věci ze sbírek mohou být zhusta v rukou státu, v muzeích a podobně, ale jiné věci movité?
Srbský restituční zákon jsem v internetu nenalezl, ale jde o riskantní počin, pokud hodlá poskytnout finanční restituci za nemovitosti, které nelze vrátit, protože není zcela jasné, kolik to může celé stát. V roce 1940 bylo v Jugoslávii kolem 550.000 podunajských Švábů, ve válce jich zahynulo kolem 120 tisíc a cca 57 tisíc v Jugoslávii zůstalo. Odhadněme, že asi polovina z nich byla vyhnána ze Srbska. Kolem 3/4 z nich se uchytilo v západním Německu.
Vyhnanci usídlení ve SRN požívali výhod Lastenausgleichsgesetzu - německý stát jim nahradil v DM zanechaný majetek, poskytl jim velmi výhodné půjčky s tím, že v případě restituce jejich majetku mu onen Ausgleich (vyrovnání) za zanechaný majetek v zemi, odkud byli vyhnáni, vrátí. Dá se tedy předpokládat, že restituci od srbského státu žádat nebudou. Tomu tak nebylo v Rakousku, takže podunajští Švábové tam usedlí - asi nejvýše 50 tisíc osob bezprostředně po 2. světové válce - si mohou zažádat o restituce. Restituční nároky oněch vyhnaných do Rakous, včetně tehdejších nezletilců, týkající se nemovitostí by srbský stát zřejmě unesl. Obdobný postup pro ČR nepřichází kvůli mnohem vyššímu počtu vyhnaných v úvahu - jen do sovětské okupační zóny a do Rakouska bylo vyhnáno přes milion československých Němců včetně dětí, kteří nedostali vyrovnání za zanechaný majetek a mohli by si v takovém případě, spíše jejich potomci, zažádat o restituci.
Požadovat majetek zpět by mohli s poukazem na rovné zacházení i ti, kteří přišli o majetek movitý. Tím vyvstává značné riziko, že stát nebude s to restituce zaplatit. Proto se jeví jako nejschůdnější cesta maďarská ze začátku 90. let: symbolické finanční odškodnění a maďarské občanství pro vyhnané, pro jejich děti a vnoučata a jejich manžele.
