Gernot Facius
Až se v sobotu před Svatodušními svátky v Augsburku zahájí 64. Sudetoněmecký den, bude český státní prezident Miloš Zeman v úřadě už 71 dní. Dopřejme mu tedy oněch 100 dní lhůty, kdy jej budeme šetřit, lhůty, která připadá dle mezinárodního zvyku nově zvolenému. V případě Zemana přeci ještě nevypršela. Je nový pán domu na pražském hradě proto osvobozený od veškeré kritiky?
Spíše ne. Zeman, brachiální rétorik, učinil už poměrně dost ze své strany, aby dal vzniknout averzím vůči jeho osobě a jeho politickému kursu. Při svém nástupu do úřadu se nevyjádřil žádným slovem o svých konkrétních cílech, ani dokonce o svém zahraničně-politickém konceptu, ačkoliv zrovna zahraniční politika je přirozenou doménou hlavy státu. Kníže Karel Schwarzenberg, Zemanův kontrahent při prezidentských volbách, na to právem upomínal. Zeman zato vyhlásil válku části českých sdělovacích prostředků – měl na mysli zřejmě ony tiskové orgány, které kritizovaly jeho nacionalistický volební boj, prošpikovaný prudkými výpady proti Schwarzenbergovi a sudetským Němcům. Vytýkal jim „vymývání mozků“ a manipulaci veřejného mínění. Kdyby - abychom uvedli jenom jeden příklad - takto klackovitě vypustil ze sebe něco na adresu „čtvrté moci“ nějaký přední maďarský politik, tak by ochránci politické korektnosti v Bruselu a ve Štrasburku neúnavně zpochybňovali jeho smysl chápání demokracie. To je právě ten rozdíl: Miloš Zeman není žádným zlým pravičákem, ale levičákem. A co se týče levičáků, tak se v EU nebere věc tak vážně, nechává se jim tu a tam něco projít.
Přitom následovník Václava Klause nastoupil se slibem, že přispěje k uklidnění společnosti. To má Česká republika ovšem také nutně zapotřebí. Její společnost je hluboce rozpolcená. První přímá volba hlavy státu by bývala mohla znamenat demokratické očerstvení krve a mohla postavit základy pro osvobození od zhýralostí korupce a zneužívání politické moci, které leží jako plísňový povlak na celé zemi. Už se šířil slogan „riskovat víc demokracie“, opírající se o heslo Willyho Brandta z roku 1969. Ale nic z toho. Jenom poněkud zastírané zlomyslnosti.
Zrovna na stranickém sjezdu sociálních demokratů, v jejichž vedení kdysi stával, se prezentoval Zeman jako „neutrální zprostředkovatel“ mezi vládou pravého středu premiéra Petra Nečase. Pravdou je, že by chtěl Nečasově kabinetu nejraději udělit smrtelnou ránu a že by si chtěl vynutit brzké nové volby, aby zajistil sobě a zemi stabilní levicovou většinu. Při troše představivosti byly právě prezidentské volby zkušebním během pro tyto snahy. Že nebude stát jako nějaká pokojová květina někde v rožku na pražském hradě, ale že se bude aktivně zapojovat do vnitřní politiky, to už slíbil Zeman během předvolebního boje. Koho by udivovalo, že se prezident, který se vlastně zavazuje k stranickopolitické zdrženlivosti, objevil také na kongresu levicové „Strany práv občanů – Zemanovců“ (SPOZ): v tomto ohledu je Zeman upřímný. Dosavadního šéfa SPOZu Vratislava Mynáře jmenoval vedoucím své prezidentské kanceláře. Výkonným místopředsedou malé Zemanovy strany se stal Martin Nejedlý, zastupující ruský ropný koncern Lokoil v České republice a řadící se mezi velké sponzory SPOZu. To zase podnítilo spekulace, že se bývalý sociální demokrat dostal do úřadu díky ruské finanční pomoci.
Jak se Česká republika vůbec tváří na Rusko? To je jedna z nejnapínavějších otázek. Zemanův předchůdce Klaus projevoval vůči velkému slovanskému bratru emoční sympatie, nikdy se netajil tím, že společně s Vladimírem Putinem sdílí mnoho principů. A Miloš Zeman? Ten má spojení jak na komunistický, tak i na nacionalistický tábor, to se promítlo ve volebním výsledku. Ovšem na rozdíl od Klause se ve svých veřejných výrocích projevoval přístupně vůči Evropské unii. Jak opravdově je to míněno, ukážou nejbližší týdny. Každopádně bychom neměli být tak naivní a neměli bychom se spoléhat na to, že se takový populista jako Zeman nechá domestikovat, pokud by na to došlo, a bude pro EU spolehlivějším partnerem než Klaus. Tato opatrnost platí také z hlediska šancí duchovně-morálního zvratu v České republice, alespoň pro návrat k principům Václava Havla.
„Stejně jako Klaus je Zeman symbolem českého postkomunismu, který nezná žádnou morálku, ale jen prebendy“ - tento drsný posudek poskytly levicově alternativní berlínské noviny „Tageszeitung“. Tento list nemá obzvláště pověst média, které by bylo nakloněno sudetským Němcům. Ale Zemanovi radil, narážejíc na jeho agresivně nacionalistickou volební kampaň, aby změnil český volební slogan „Pravda vítězí“ na „Lež zvítězila“. Evropská unie, potácející se z jedné krize do druhé, potřebuje dnes více než kdy jindy předtím předvídatelnou Českou republiku se stabilní vnitřní politikou, která bude vyzařovat na nové členské státy unie v jihovýchodní Evropě. Od toho jsme ale ještě dalece vzdáleni.
Kdo chce žít v pravdě, nesmí vynechávat z politického diskursu zátěž minulosti, zbavení práv a vyhnání sudetských Němců a Maďarů, nebo, jak tomu učinil Zeman, bránit státní doktrínu. Premiér Nečas hovořil ve svém projevu v Bavorském zemském sněmu o obnovení ztracených společných rysů Čechů a sudetských Němců - chvályhodný požadavek. Byli jsme ovšem už dál, když si vybavíme jenom tu euforii během „sametové revoluce“ v roce 1989.
Tato revoluce se zdá být přerušená, snahy o zpracování minulosti začínají pokaždé nanovo. Schwarzenberg byl bez pochyb morálním vítězem prezidentských voleb. Nenechal se zdržet od toho, aby tematizoval vyhnání a Benešovy dekrety. Tím také získal souhlas u své klientely. Opomenul ovšem, na což poukazují analýzy, zmínit se o hospodářských starostech a nesnázích širokých vrstev voličů. Na tomto poli Zeman bodoval, díky svému populistickému programu českého státu blahobytu, orientovaného podle skandinávských vzorů.
„Zeman je sice možná mazaný a nebo dokonce darebák, patří k hospodskému stolu. Ale Schwarzenberg sedí v klubu“, komentoval berlínský publicista a spisovatel Richard Wagner, důkladný pozorovatel zemí střední a východní Evropy, s exkursem do minulosti: „Československo mělo vždy obojí: klub pro image a hospodský stůl pro maloměšťáky.“ Je jenom otázkou, kdo má dnes rozhodující slovo – s ohledem na evropské problémy a na vypořádání se se společnými českými dějinami. „Klub“ se doposavad nedokázal prosadit.
Nadcházející měsíce budou možná opět napínavé.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 11. dubna 2013.
