Carl Djerassi se narodil ve Vídni v roce 1923 do rodiny lékařského manželského páru Alice Friedmannové, aškenázské Židovky, a Samuela Djerassiho, sefardského Žida z Bulharska. Když se jeho rodiče ve věku pěti let rozvedli, přestěhoval se se svou matkou z bulharského hlavního města do Rakouska. Jeho rodiče se po anšlusu Rakouska v březnu 1938 znovu vzali, aby byla ulehčena emigrace židovské rodiny nejprve do Bulharska a odtud do USA. Společně s mexickým chemikem Luisem E. Miramontesem se Djerassimu podařilo počátkem padesátých let vyrobit umělý sexuální hormon noretisteron, z něhož se konstruovala první antikoncepční pilulka. Djerassi je proto dodnes po celém světě nazýván „matkou antikoncepční pilulky“.
V roce 2009 vznikl kolem Djerassiho menší mediální rozruch, když vynálezce pilulky v rozhovoru pro levicově-liberální list Der Standard židovského vydavatele Oscara Bronnera kritizoval „xenofobní postoje“ rakouské veřejnosti a postavil Rakušany před alternativu, aby si buď pořídili tři děti na rodinu, nebo přizvali do země více přistěhovalců, pokud nechtějí, aby v jejich zemi ubýval počet obyvatel. Konkrétně tento počet porozených dětí na manželský pár prý doporučuje zvláštně těm Rakušanům, kteří „se stavějí nepřátelsky vůči imigraci cizinců“. Djerassi tak tehdy reagoval na poslední přírůstek „xenofobních“ volebních hlasů při volbách do parlamentu a mínil tím volební přírůstky politických stran FPÖ, resp. BZÖ. Jako drastický příklad, jak to s "xenofobním" Rakouskem může dopadnout, uváděl Japonsko, které díky tomu, že do země nepouští cizince, trpí dramatickým poklesem počtu obyvatel a prudkým „stárnutím obyvatelstva“. Alpská republika si podle Djerassiho nemůže dovolit přísun imigrantů do země odmítat.
Tento Djerassiho výlet do politiky je ale spíše okrajovým intermezzem, v popředí jeho zájmu stojí totiž láska k umění. Miluje díla německého malíře a grafika Paula Kleeho (1879-1940), o kterém se již za Výmarské republiky tradovalo, že je židovského původu. On sám to nikdy nepopíral. Říkával, že i kdyby byl židovského původu, neubíralo by mu to přeci nic na jeho kvalitách. Jeho expresionistická, kubistická díla, stejně jako tvorba zahrnovaná do konstruktivismu, primitivismu a surrealismu byla po roce 1933 označena za „zvrhlé umění“ a 17 exponátů od Kleeho bylo prezentováno na stejnojmenné nacionálněsocialistické propagandistické výstavě. Djerassi vlastní dnes kolem 150 maleb a grafik tohoto autora a sbírku prezentuje v „Museum of Modern Art“ v San Franciscu.
Další oblíbenou postavou Djerassiho je Sigmund Freud, jehož bezprostřední vliv na myslitele, kteří stáli za „sexuální revolucí“, je evidentní. Pojem „sexuální revoluce“ se vyskytuje poprvé už v titulu „The Sexual Revolution“ židovského "zastánce orgasmu" Wilhelma Reicha v roce 1945 a stal se později heslem hnutí roku 1968 a tzv. emancipace. A právě Djerassiho „pomoc“ ve formě vynálezu antikoncepční pilulky dala této „revoluci“ potřebný motor. Ale už ve 20. letech existovaly pokusy ve Výmarské republice o rozvracení „sexuální morálky“, známá je propagace homosexuality a pedofilie židovským lékařem Magnusem Hirschfeldem. V roce 1943 obdržel Alfred Kinsey, profesor na univerzitě v americkém Bloomingtonu, velkorysou finanční podporu od nadace Rockefellerů, aby mohl realizovat velkou „sexuální studii“, tzv. „Kinsey Report“. Rockefellerové se intenzivně zabývali psychologickým vedením války, a protože racionální bytost člověka lze manipulovat sexualitou jako nejsilnější vášní, bylo v jejich zájmu „pochopit a kontrolovat lidské sexuální chování“. Krom toho se již tehdy dospělo k poznání, že „sex“ je právě z tohoto důvodu probátním a účinným prostředkem, využitelným k reklamním účelům.
O roli židovských osobností v rámci „sexuální revoluce“ napsal Hervé Ryssen ve své úvaze „Psychopatologie Židovstva“:
„Po Freudovi vypracovali další židovští myslitelé symbiózu mezi marxismem a Freudovou naukou. Nejprve Wilhelm Reich a poté Herbert Marcuse: socialistická revoluce měla být i revolucí sexuální. Podle jejich názoru bylo třeba rozbít patriarchální rodinu a ,osvobodit sexualitu´. Tyto teorie silně inspirovaly v květnu 1968 studentské hnutí, ve kterém opět hráli významnou roli mnozí židovští agitátoři (Geismar, Cohn-Bendit, Krivine a další). V 70. letech se stejně tak rozvíjel feminismus, ve kterém stály v popředí Židovky (Gisèle Halimi, Elisabeth Badinter a další). Tehdy byla vydána celá řada zákonů, které měly za cíl rozkládat rodinu: po Neuwirthově zákonu z roku 1967, který legalizoval potratové pilulky, byla v roce 1970 zničena autorita otce jako hlavy rodiny, poté byl v roce 1974 zaveden rozvod se vzájemným souhlasem a prostřednictvím Simeon Veilové (1975) beztrestnost potratu. Velká záplava pornografie doprovázela toto ,osvobození´. A znovu musíme konstatovat: židovští režiséři a producenti hráli obrovskou roli v pornoprůmyslu… Zároveň zvýhodňuje Freudovo chápání bisexuality rozvoj homosexuality.“
Říká se, že člověk má tendenci podléhat myšlenkovým stereotypům. Někdy je ovšem velmi obtížné se jich při takovémto nakupení náhod vyvarovat...
A abychom nezapomněli, aktuální oslavný rozhovor s průkopníkem sexuální revoluce vedl pro deník Der Standard (nebo jak se také mezitím ve vlastních reklamách deníku vysílaných v rakouském rozhlase říká genderově správně „Die Standard“) dlouholetý obdivovatel Carla Djerassiho, profesor z dortmundské univerzity Walter Grünzweig...