Lukáš Beer
Organizátoři letošního průvodu homosexualistického hnutí Prague Gay Pride si spokojeně mnou ruce, protože vše opět nasvědčuje tomu, že i letošní srpen jim bude nakloněn a česká společnost si na jejich exhibici a „svátky různosti“ zvykla a je ochotna akceptovat tuto zdánlivě neškodnou manifestaci využitých homosexuálů a nemocných, exhibicionisticky založených spoluobčanů jako folklór, dávno patřící k Praze asi stejně tak jako Karlův most. Fáze „zahnízdění" gay průvodu proběhla tehdy úspěšně. Ostatně letošní všeříkající pyšné motto organizátorů pro srpnový pestrý průvod zní „Založili jsme tradici“. Nedávné obrázky z ulic Paříže budí ještě naději, že zdravý národní instinkt a pud sebezáchovy a cit pro základní ctnosti nemusí být pouze čistou utopií. „Grande Nation“, sama se zmítající v imigrační záplavě, předvedla něco, o čem Češi, Němci, Slováci nebo Rakušané mohou zatím jenom snít. Mnohé z nás naplňoval při pohledu na účastníky pařížských masových demonstrací pocit spoluúčasti, obdivu a uznání vůči protestujícím Francouzům.
Jak už bylo na tomto místě v minulosti poukázáno, homosexualistické nátlakové skupiny a jejich mediální poskokové využívají ve své propagandě „homocaustu“ nejedné lži při výkladu dějin. Jedním z nich je rozšiřované tvrzení, že „nacisté uvěznili tisíce gayů a lesbiček v koncentračních táborech“, navzdory jednoznačné skutečnosti, že ženská homosexualita za nacionálního socialismu v žádném případě stíhána nebyla a netýkal se jí ani homosexuální trestní paragraf 175. Ani jediná lesbička tedy pro svou sexuální orientaci stíhána nebyla, natož aby byla umístěna v koncentračním táboře! Homosexualistické kruhy a jejich lobby (zejména v Německu) úspěšně parazitují na veřejných prostředcích určených pro „oběti postihnuté nacionálním socialismem“ a posluhují si přitom přímo hrubým zkreslováním historických skutečností.
Ale i na samotné stíhání mužské homosexuality za nacionálního socialismu je nutno pohlížet v detailech. I dnešní česká veřejnost žije v nesprávné představě, že „Hitler chtěl všechny Židy, homosexuály a Cikány vyhladit“. Ve fantazii laika, neznajícího skutečné historické pozadí, se zakořenila představa, podle níž každý prokazatelný homosexuál musel v nacionálněsocialistickém Německu prožít zbytek krátkého života v koncentračním táboře.
Tak tomu v žádném případě nebylo. Několik faktů je může vyvést z tohoto omylu:
Je pravdou, že onen německý „homosexuální paragraf“ z roku 1871 byl v roce 1935 drasticky zpřísněn. Každá forma „smilstva“ mezi muži byla trestána a nejvyšší trest se zvýšil z pěti let vězení na deset let káznice za „těžké smilstvo mezi muži“. V roce 1939 nejvyšší říšský soud rozhodl že „smilstvo“ existuje i v případě, „když se neuskutečnil žádný tělesný kontakt s druhým jedincem“ (například když dospělý homosexuál činil nezletilému určité návrhy písemnou formou či jej k něčemu naváděl či sváděl). Do roku 1945 se uvádí celkem 50.000 odsouzení dle paragrafu 175 v Německu. V roce 1936 byla zřízena „Říšská centrála pro potírání homosexuality a potratů“. V této souvislosti je nutno uvést rozhodující skutečnost: zvláštní kategorii stíhaných homosexuálů tvořili jedinci, u kterých bylo prokázáno vícero homosexuálních kontaktů, tedy kontakty s více osobami. Pro ty platila zvlášť přísná hlediska. Tehdejší pohled byl totiž takový (jednalo se o teoretickou domněnku), že homosexualita je nakažlivá a vychází od několika jedinců, kteří ji například šíří mezi mládeží. Pokud se těmto „pachatelům trestného činu“ podařilo prokázat více kontaktů, bylo to nahlášeno Gestapu a tím byly tyto osoby předány k převedení do koncentračního tábora.
A jedna docela podstatná poznámka na okraj: když do Německa v roce 1945 vpochodovali spojenci, nechávali uvězněné německé homosexuály nadále ve věznicích, dokud si po válce své tresty neodseděli, protože paragraf 175 platil na území Německa až do roku 1969.
Stojí za to opravdu procházet archivní materiály, které podchycují případy stíhání projevů homosexuality za nacionálního socialismu do detailu. Dozvíme se, čeho se stíhané osoby měly dopustit a čím se konkrétně prohřešily. Zjistíme přitom, že ve valné většině případů jde o okolnosti, kdy dospělý mužský jedinec (zpravidla mající na starosti péči o mládež například v Hitler-Jugend) navazoval či pokoušel se navazovat tyto kontakty s mladými lidmi, za jejichž zdravý tělesný a duševní vývoj zodpovídal a kteří mu byli svěřeni do péče (často nešlo o plnoleté jedince). Několik takových případů z Protektorátu (homosexuální vedoucí v Hitlerově mládeži apod.) je zdokumentováno a dnes uchováno v pražském Národním archivu.
Jaká asi byla běžná situace, ilustruje příklad káznice v německém Hameln, kde si za nacionálního socialismu odpykávalo trest celkem 208 homosexuálních mužů kvůli paragrafu 175. Přitom během války zemřelo z tohoto počtu mužů 8 z nich na nemoci. A 36 z nich bylo po odpykání trestu předáno policii (protože jim bylo prokázáno, že udržovali homosexuální styk s několika osobami), což prakticky znamenalo převedení do koncentračního tábora.
Německý historik Bernhard Gelderblom, který se zabývá především historií židovského etnika v Dolním Sasku a jeho osudy za nacionálního socialismu, se věnoval také problematice pronásledování homosexuálů a konkrétně jejich osudu v káznici Hameln. Podařilo se mu zmapovat život tří osobností, které byly „pro svou homosexualitu“ po nějakou dobu svého života v káznici uvězněny.
Tyto tři exemplární případy si nyní prohlédneme zblízka. Jedná se zřejmě o nejpůsobivější příklady pronásledovaných homosexuálů v Hameln. Nutno dodat, že Gelderblom o těchto mužích s přesvědčením hovoří jako o obětech nacistického bezpráví. Že tyto „oběti“ měly na svědomí životy mladých lidí, prakticky ještě dětí, tohoto německého historika jaksi netrápí. Ale nepředbíhejme a seznamme se s případy ukřivdění homosexuálům, které publikoval.
Walter Timm se narodil v roce 1905 a byl v letech 1933-36 dokonce členem NSDAP. Od roku 1936 působil (tedy ve věku 31 let) v Hitlerově mládeži v hodnosti Gefolgschaftsführera jako vedoucí kulturního oddělení a vedoucí chlapeckého roje HJ. Rok na to byl odsouzen zemským soudem podle paragrafu 175 na šest let káznice. V rozsudku se praví, že Timm zneužil svého postavení jako vedoucí mládežnického roje. „On, který byl povolán jako vedoucí Hitlerovy mládeže, aby udržoval jemu svěřenou mládež duševně a duchovně dle Vůdcovy vůle ve zdraví, síle a čistotě a aby ji pomáhal nadchnout se pro vše krásné a dobré, tuto mládež kazil nejšpinavějším a nejhnusnějším způsobem.“ Timm byl po šestiletém pobytu v káznici převeden do koncentračního tábora Sachsenhausen, po válce se oženil a zemřel ve věku 58 let v roce 1963.
Další příklad: Heinz Wetenkamp se narodil v roce 1914 a působil od roku 1941 jako duchovní v Hannoveru. V roce 1944 (ve věku 30 let) byl odsouzen k jednomu roku a devíti měsícům pobytu v káznici. Důvod: jako duchovní naváděl tři biřmované chlapce ve věku pod 14 let ke „stejnopohlavnímu smilstvu“. Konkrétně prováděl se 13letými chlapci „tělesná silová cvičení“, kdy si chlapci museli navzájem o sebe třít hlavy, tváře a ústa. Na jaře 1944 je umístěn v káznici Hameln, ale protože onemocněl na TBC, byl v prosinci téhož roku propuštěn domů k rodičům a na Vánoce 1944 v bytě rodičů zemřel.
A do třetice Hans Bielefeld. Narozen v roce 1909, od roku 1927 činný jako domácí učitel a od roku 1933 člen Hitlerovy mládeže. Od roku 1940 učitelem v jednom vesnickém školském domově, kde tráví celé dny se svými žáky a v létě s nimi pořádá tábory. V roce 1940 vyjde najevo jeho „vztah“ s jedním ze žáků – v té době mu bylo 31 let. Když tento poměr dospělého muže se školákem praskl, podává sám na sebe trestní oznámení a při svém soudním procesu v roce 1941 se otevřeně doznává ke své homosexualitě. Je odsouzen ke čtyřem letům káznice. Po svém propuštění v březnu 1945 měl být převeden do koncentračního tábora, ale z důvodu problémů s transportem zůstal nadále v káznici, kde musel pobývat i po příchodu Američanů, protože paragraf 175 zůstal v Německu nadále v platnosti. Kromě toho mu pak po válce nadále bylo zakázáno vykonávat povolání učitele. Bielefeld, který propagoval homosexualitu jako ctnost, po válce otevřeně bojoval za odstranění paragrafu 175 a napsal dokonce i vlastní knihu, kterou mu nebylo ochotno vydat žádné německé nakladatelství. Nakonec se mu to podařilo na vlastní náklady a v roce 1951 posílá své dílo na všechna možná místa – od státních zástupců, přes soudy a právnické fakulty až po poslance Spolkového sněmu, dokud na něj jeden z poslanců CDU nepodá trestní oznámení za rozšiřování mravně závadné literatury. Policie prohledala jeho byt a zabavila mu výtisky knihy, nakonec Bielefeld přišel i o práci docenta na lidové škole.
Pro homosexualistické aktivisty a novináře přebírající jejich propagandu je Bielefeld dnes typickým mučedníkem, nacisty pronásledovaným homosexuálem. Jako u obou předcházejících mužů však poněkud přehlížejí okolnost, že tito muži, vesměs ve věku kolem 30 let, se pokoušeli navazovat nebo dokonce navazovali intimní styky s mládeží ve věku pod 18 let, která jim byla svěřena, ať už v rámci výchovy v Hitlerově mládeži nebo v rámci školního vyučování. Využívali jim do péče svěřené nedospělé chlapce ke svému sexuálnímu potěšení.
Tito lidé nebyli stíháni primárně pro svou sexuální orientaci, nýbrž především z důvodu jejich společensky nebezpečného chování. Nemluvě o tom, že společnost považovala toto počínání nejen v období nacionálního socialismu, ale i dlouhá desetiletí po něm, za škodlivé a trestuhodné a měla by jej i v době dnešní, která nás učí, že správné je nosit všechno naruby, hodnotit stejně. Sexuální zneužívání mládeže dospělými jedinci si vyžaduje trest, který nezná žádné pardon před jakoukoliv sexuální orientací.
