Lukáš Beer
Českými sdělovacími prostředky proběhla v uplynulých dnech zpráva o nalezení ostatků německých vojáků 2. světové války ve Vrbovci na Znojemsku archeology. V hrobu se má podle německých záznamů nacházet 12 až 14 německých vojáků. Brněnským archeologům se zatím podařilo exhumovat sedm těl. Jedno z těl patřilo Kurtu Knispelovi, který je považován za vůbec nejlepšího tankového střelce poslední světové války. Knispel se narodil v roce 1921 v obci česky nazývané Salisov u Zlatých Hor v Jeseníkách. Knispel byl příslušníkem německého 503. oddílu těžkých tanků, který bojoval také na území Moravy, zejména v okolí Mušova, Vlasatic a Nové Vsi. Především se ale zúčastnil bojů v Normandii, u Budapešti, a nakonec zemřel na Moravě, kam jeho jednotka ustoupila. V bojích dosáhl 168 potvrzených vítězství, z toho 42 jako velitel tanku, 126 pak jako tankový střelec. Oficiálně nepotvrzených bylo dalších 27 vítězství. Byl proto nazýván "černým baronem" druhé světové války. Všichni padlí budou po exhumaci pohřbeni na Ústředním hřbitově v Brně v části německého polního hřbitova.
Sdělovací prostředky informovaly o nálezu a o postavě Knispela poměrně „civilizovaně“ a lidsky, uveřejnily i několik dochovaných zajímavých fotografií tankisty a vylíčily jej v podstatě jako sympatického mladého muže, který si dokázal postavit hlavu a nosil dlouhé vlasy.
Něco takového zvedlo hladinu adrenalinu publicistovi a bývalému sportovci Lubomíru Manovi (narozen 1930), který už v období komunistické diktatury přispíval do tiskovin jako Rudé právo, Svět práce či Mladý svět a jenž i nyní své politické i jiné názory zveřejňuje v komunistických tiskovinách Haló noviny a Obrys-Kmen. Žluč učinila s Lubomírem Manem své – v záchvatu pohoršení nad tím, že česká média se o Knipselovi zmiňovala jako o člověkovi, vytáhl onen starý prolhaný obušek „čechocaustu“, pamatující ještě dogmata komunistického historika Václava Krále („Chtěli nás vyhubit“). Man ironicky ve svém krátkém článku v Haló novinách píše:
„Uvaž, že kdyby těch vyřazených tanků z děla Kurta Knispela bylo ještě víc, dejme tomu tisíc nebo dva tisíce, nemusela válka vůbec dopadnout tak bídně, jak dopadla, totiž porážkou Hitlerovy říše, ale jejím velkolepým vítězstvím, po kterém bychom my Češi, jak bylo zcela neodvolatelně Hitlerem naplánováno, cestovali v dobytčácích stejnými cestami a do stejných táborů smrti, jako předtím cestovali Židé. I my bychom se měnili na tmavý kouř nad komíny elektrických pecí s kapacitou sto spálených těl na jednu pec a jeden den, a šlo by to takto bez výběru, hromadně, včetně rodičů či prarodičů těch redaktorů ČT i dalších spřátelených médií, kteří v těchto dnech pějí na Knispela a jeho válečnickou zručnost ódy - a naopak - pro ty, kteří se Knispelovi a jeho kamarádům z wehrmachtu a SS postavili, a tak nás od osudového dědictví po Židech zachránili, nenacházejí jediné slovo uznání či vděku. Nikoliv. Naším vzorem a příkladem budiž dnes, a též do budoucna, voják wehrmachtu Knispel, protože tak si to žádá naše nová a moderní státní orientace, naše neuvěřitelně krátká historická paměť a hlavně naše ještě neuvěřitelnější tupost a zabedněnost.“
Lidé v okolí Lubomíra Mana by měli bývalému nadějnému sportovci, avšak nenadějnému hobby-historikovi, předložit doslovné znění tajných projevů Reinharda Heydricha z 2. října 1941 a 4. února 1942 (o jejich znění, týkajícím se návrhu národnostního uspořádání v českomoravském prostoru, psal NÁŠ SMĚR velmi podrobně ZDE). Z nichž totiž jednoznačně vyplývá, že o fyzické likvidaci se v Heydrichově projevu hovořilo pouze za oné okolnosti, kdy příslušník českého národa s příznivým rasovým profilem by mohl být „postaven ke zdi“ pouze v případě, kdyby u něj selhaly všechny předchozí pokusy o duchovní převýchovu. A zopakujme si to ještě jednou – jednalo by se pouze o takové příslušníky českého národa, disponující „dobrým“ rasovým profilem.
Lubomír Man se tedy zřejmě suverénně považuje za nepřevychovatelného jedince, kterého by nacionálněsocialističtí rasoví odborníci shledali „vhodným ke zpětnému poněmčení“, ovšem s tím na druhou stranu bohužel zdaleka nekoresponduje jeho představa nastoupení „osudového dědictví po Židech“ a tmavého kouře nad komíny elektrických pecí „s kapacitou sto těl spálených na jednu pec“, kam by se „bez výběru a hromadně“ přiváželi „my Češi“ v dobytčátcích. Netroufám si ani říci, že na vině zde je autorova citovaná „neuvěřitelná tupost a zabedněnost“, jako spíše opakovaný starý vypočítavý pokus zamávat si prolhaným, ale osvědčeným obuškem „čechocaustu“.
Někteří čeští historikové z Vojenského historického ústavu a z Moravského zemského muzea se kromě toho uchýlili k různým spekulacím, podle nichž „svéhlavý Knispel do nacistických představ zřejmě nezapadal“ a „proto zřejmě možná i díky tomu nedosáhl vyšší hodnosti než rotmistrovské“. Historik Vlastimil Schildberger se zmiňuje o historce, kdy Knispel zasáhl proti příslušníkovi SS, který bil ruského zajatce, a poučoval ostatní příslušníky o tom, jak se mají správně a korektně chovat.
Jenomže podobných případů, kdy i od kosti přesvědčení nacionální socialisté a idealisté poukazovali na určité nešvary černých ovcí v armádě i mezi SS, by se našlo nesčetně. Takové informace však generace odchované nejrůznější propagandou po roce 1945 nejsou schopny rozumově pojmout, protože ta je učí, že přesvědčený „nacista“ je buď zlý vyvrhel nebo šílenec, ale v žádném případě nikdy sympatický jedinec a člověk s citem pro spravedlnost a lidství. V takovéto zoufalé situaci přichází pak na pomoc šablonování. Knispel přeci "nacista" být nemohl. Tečka.
